Kdo se bojí vodou jít, ten podle tónu faraonu musí žít. Písnička, kterou určitě znáte. Dějiny Božího lidu začínají tím, že Izraelci jdou. Musí jít. Musí opustit Egypt. O Egyptu se v Bibli mluví jako o domu otroctví. Dům, kde se musí pracovat na druhé. Domov, kde Izraelci museli sloužit nelidskému státu, který je zotročoval, ne-li zabíjel. A tak šli pryč. S Boží pomocí. Opustili dům otroctví.

Prošli mořem a šli dál. Museli jít dál, neboť před nimi byla poušť. V té poušti dostali od Boha Zákon, Desatero přikázání, které jim ukazovalo směr, kudy jít v životě dál. A tak šli dál, museli jít, neboť na ně čekala zaslíbená zem. Cestou pouští neměli žádný dům. Bydleli ve stanech. Nový domov na ně teprve čekal.

A pak konečně přišli do zaslíbené země. Už nemuseli jít dál. Byli doma. Postavili si domy. Jak se jim v nich nyní bude žít, Jaké budou jejich domy? Podle jakých pravidel se v nich bude žít? Nestanou se z jejich země opět „Dům otroctví“, jako byl Egypt.

Izraelci mezi sebou hodně rozmlouvali. Předávali si vzpomínky na Egypt, na útěk přes moře, na cestu pouští a na dar Božího zákona, který dostali. Bůh je neopustil, Bůh je provázel. Jenže jak to staří předají mladý. Jak jim svěří svoje zkušenosti? Je důležité spolu mluvit o minulosti a o tom, co jsme udělali a proč. A jak Pán Bůh stál při nás. Jeden takový rozhovor vám nyní vylíčím. Rozmlouvá dědeček, který přišel do zaslíbené země a postavil si tam dům, a malý kluk, který se už v novém domově narodil.

„A dědo, takže když jste ta všechna města dobyli a zemi obsadili, tak už nezbývalo nic jiného, než si prostě vybrat, kde byste chtěli bydlet a tam se usadit. Nějaké pěkné místo. No já bych si asi vybral místo někde u vody, rád rybařím, to je moje.“

„Milý hochu, ale takhle to nebylo. Vůbec jsme si nemohli vybírat!“

„Jak to, vždyť jste se zasloužili o dobytí celé země, tak to byla vaše kořist, ne?“

„No tak, hochu, vždyť ti to už kolik týdnů vyprávím, že zaslíbenou zemi jsme nedobyli svou vlastní silou, ale jen díky Boží pomoci, vzpomeň na Jericho. Vlastně jsme ji dostali jako dar, jako dědictví po našich otcích, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.“

„Takže jste se nějak dohodli, kde kdo bude bydlet?“

„Dohoda by určitě byla lepší než svévolné zabrání místa, ale ani tak to nebylo. Sešli jsme se tenkrát a losovali jsme. Prostě jsme vždycky určili území pro jeden kmen a pak jsme vylosovali, který to bude.“

„Dědo, a to se nikdo nerozčiloval?“

„Hm, tak to víš, někdo měl občas pocit, že to není nejlepší místo k bydlení. Ale nikdo s losováním nepodváděl, to ne. Víš, losování o tak vážných věcech, to není jen tak — nelosujeme jen pro zábavu, aby to bylo napínavější a větší legrace. Losujeme proto, že takové věci nechceme rozhodnout sami. Věříme, že takhle rozhodne Bůh. On nám dal svou zemi a má právo rozhodnout, kde se kdo usadí.“

„Aha, tak to už chápu, proč mi táta pořád ukazuje, co je naše země, a říká, že to jednou zdědím, ale že to nesmím prodat, že zaslíbená země se neprodává. Prostě zaslíbenou zemi teď máme napořád! Juchů!“

„No, nezlob se, že tě pořád opravuju, ale zaslíbenou zemi nemáme automaticky napořád. Dostali jsme ji napořád, pokud budeme sloužit Bohu. Ale když bychom si řekli, že budeme hrát jen podle svých pravidel, budeme myslet jen na sebe a Bůh nám do toho nemá co mluvit, pak zemi snadno ztratíme. Kdybychom spoléhali jen na sebe, naše síla je malá. Když ale budeme důvěřovat Bohu a sloužit mu, můžeme se na něj také spolehnout.“

„A dědo, co to znamená sloužit Bohu? Viděl jsem kněze, jak přinášejí oběti, to je ta služba Bohu?“

„Ano, to jsou levité, kněží z kmene Levi. Jejich úkol, jak sloužit Bohu, je přinášet mu oběti, modlit se a starat se o Boží svatyni. Nemají žádné vlastní území, o které by se měli starat a z kterého by měli žít, půjčujeme jim pastviny na pasení dobytka k oběti. To je ale jejich služba Bohu. My ostatní máme zase jiné způsoby.“

„Dědo, jaké? Máme taky něco speciálního?“

„My zrovna ne. Ale v některých městech mají za úkol ochránit toho, kdo nešťastnou náhodou někoho zabil, aby ho z pomsty nezabili taky. Těm městům se říká útočištná, útočiště to je něco jako skrýš, bezpečné místo. To mi přijde jako dobrý úkol od Boha, nedovolit pomstu a být bezpečné místo.“

„A dědo, my takový úkol nemáme?“

„Možná to pro tebe bude znít docela obyčejně, ty naše úkoly — žít pokojně v zemi; dodržovat právo a spravedlnost; když máme starosti, obracet se k Bohu v modlitbě a spoléhat na něj. Vyprávět si a připomínat všechno, co pro nás Bůh udělal a děkovat mu za to. Zní to možná obyčejně, ale pro to, aby se nám a všem okolo dobře žilo, je to moc důležité.“

„Takže dědo, když mi vyprávíš o vyjití z Egypta a o Jerichu a Rachab, o dobývání země a tak, tak tím sloužíš Bohu?“

„Dá se to tak říct,“ usmívá se děda. „Ale sloužit Bohu neznamená jen vzpomínat. Bůh je s námi dneska jako tenkrát. Sloužit Bohu, to zname

ná mít taky denně otevřené oči, abychom viděli, co pro nás Bůh dělá, jak se o nás stará, a co my máme dělat pro něj a pro ostatní lidi.“

„Ale ty staré příběhy jsou tak skvělé!“

„To jsou, ale když se budeš dobře dívat, uvidíš a zažiješ skvělé věci i dneska! I dnes se můžeš a máš rozhodnout, stejně jako tenkrát Jozue a my všichni, jestli budeš sloužit Bohu a jak. Pak zaslíbená země bude skutečně dobré místo k žití. Co myslíš?“ *******

„Já můj dům budeme sloužit Hospodinu,“ Jozue prohlásil. Nechci, aby můj dům byl domovem otroctví, jako byl Egypt. Chci, aby můj dům byl domem svobody, kde platí spravedlnost, kde se hledí na Boží zákony, které lidem pomáhají, neničí je. (Vzpomeňte na útočištná města: Bůh chrání život a chce, aby se našlo spravedlivé řešení pro všechny problémy.)

Víte, takové je naše rozhodování i dnes. V jakém domě, v jaké vlasti chceme bydlet. V čem chceme být doma. Chceme mít domov v lásce, nebo v nenávisti či nezájmu. Chceme mít domov v pravdě a upřímnosti či ve lži a klamu. Chceme mít domov v míru a pokoji, nebo v hádkách a bojích.

„Já můj dům budeme sloužit Hospodinu,“ kéž je to i naše prohlášení. Když žijeme doma, když jsme ve škole, v práci, s přáteli či s náhodnými lidmi. Nechat se vést Božím zákonem spravedlnosti a lásky. Když slyšíme zprávy, je tam hodně o válečných bojí, o podvodech a lidské zlobě. Takový svět nechceme. Svět podle Egypta. Svět v otroctví strachu. Chceme bydlet ve svět podle Hospodina, ve světě svobody, bezpečí a lásky. A proto si říkejme stále znovu: „Já můj dům budeme sloužit Hospodinu“.  Amen.

Jan 3,1-8        260; S 86;  420; 708; S 489         2 K 13,13

Kázání pro děti a dospělé v neděli 4.června