Rub a líc podobenství

Každé přirovnání má svůj rub a má svůj líc. Podobně i Ježíšova podobenství mají svou přivrácenou a odvrácenou tvář. Obsahují část, kterou lze domyslet jako výmluvný obraz či příměr. Část, která promlouvá, funguje, osvětluje situaci. To je lícní strana podobenství. A pak je zde ještě rub, druhá část, kterou když začnete domýšlet, začne přirovnání drhnout a skřípat a už tak dobře nefunguje. Existují detaily, které jsou pro obrazný příběh sice nezbytné, ale k původnímu sdělení nepasují. Žádné přirovnání nemůžete brát stoprocentně jako věrný obraz skutečnosti. Jsou v něm i věci navíc, které není radno přeceňovat.

Uvedu vám jednoduchý příklad, jímž je naše státní hymna. I ona obsahuje přirovnání s rubem a lícem. V sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled. Tímto podobenstvím s láskou opěvujeme krásu naší vlasti. Srozumitelný opis, že máme naši zemi rádi. Jasný, zřetelný líc naší hymny. Jenže pomysleme na rub. V sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled. Copak se asi vybaví aler-gikovi při představě sadu zahlceného pyly ze stromů, květin a trav? Oteklé sliznice, plný nos, slzy v očích, potíže s dýcháním. Jeden a týž obraz. Rozkvetlá zahrada. Obraz příjemný a nepříjemný. Rub a líc.

Ježíš se pohyboval mezi prostými lidmi, proto s oblibou a chytře používal přirovnání. Začal k nim mluvit v podobenstvích. (1) Ježíš používal přirovnání i s tím rizikem, že budou mít jak líc i tak rub. V dnešním podobenství o zlých vina-řích je lícová strana jasná.  Konflikt mezi majitelem vinice a mezi vinaři, kteří si vinici pronajali a mají se o ni se o ni starat s péčí řádného hospodáře. Což o to, o vinici se oni asi dobře starají, neboť sklízejí slušnou úrodu. Akorát se nemají k pla-cení nájmu. Nechce se jim o své osobní zisky dělit se s tím, kdo jim vinici svěřil. 

Patrně vám nedá moc práce odhadnout, kdo je kdo v tomhle podobenství. Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval. (1) Majitel vinice, její zakladatel, zřizovatel představuje Boha. Pán Bůh stvořil svět a svěřil nám ho, ať v něm hospodaříme. Zdalipak se o svět staráme s péčí řádného hospodáře, je další otázka. Podařilo se nám vyhubit stovky druhů rostlin a živočichů, ale zatím jsme ještě ani jeden druh nestvořili. Zamořili jsme vzduch, otrávili jsme vody, umrtvili jsme půdu nánosy betonu, asfaltu a smetí. Naše zeměkoule jakožto obrazná vinice nevzkvétá. Měřeno podobenstvím, jsme dost mizerní vinaři.

Jenže tenhle ekologický význam Kristus na mysli neměl. V jeho době nebyla otázka kolapsu přírody vůbec známa. Což nic nemění na tom, že náš poměr ke svěřenému stvoření je dnes záležitost naléhavá, dokonce snad přímo osudová. Zpronevěřilost vinařů v evangeliu však spočívá v něčem jiném. Oni zavrhli majitele vinice a vrhli se na jeho posly. Je až s podivem, jak podrobně odstupňovaný je výčet jejich násilností.  V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a tak zneuctili. Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili. (2nn)

Ježíš mluví o minulosti Boží lidu. Na jednu stranu se lid hlásí k Bohu, avšak na druhé straně odmítá Boží poselství a ty, kdo ho přinášejí. Obrazně řečeno: Žijeme z plodů Bohem vysázené vinice, ale jako svéhlaví vinaři nebereme ohled na Tvůrce vinice a nechceme slyšet jeho posly.  Vzpíráme se nárokům na plody našeho života. Podobenství není v prvé řadě o ekologii, je o životě. Život jsme dostali darem, jeho Dárce však ignorujeme. Dárcovi vyslanci, tzv. proroci, kteří se snaží přimět nás k pokání, snaží se nás odvrátit od namyšlené sebestřednosti a obrátit nás k zdroji života, tihle proroci jsou přehlíženi, zesměšňpváni, likvidováni. Dlouhá řada odmítnutých proroků začíná u samot-ného prvotního proroka Mojžíše. A po něm Elijáš. A Eliša neboli Elizeus. A Ozeáš. A Jeremjáš. A Jan Křtitel. Ti, kteří mají co kloudného povědět o životě, jsou umlčováni.  Odedávna a pořád dál.

Kristus svým podobenstvím sděluje: Není žádný div, že zlikvidují i mne. Budu jim překážet. Budu zavazet těm, kdo se chtějí obejít bez Boha, bez jeho lásky a pravdy. Budu na obtíž těm, pro které jsem naivní pravdoláskař. Když budu připomínat tyhle základy života, budu rušit ty, kdo své životy zakládají na lži a podvodech, na nenávisti a sobectví. Dopadnu tvrdě jako mí předchůdci. Podobenství o majiteli vinice pokračuje: Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: „Na mého syna budou mít přeci ohled.“ Ale ti vinaři si mezi sebou řekli“ Pojďte, zabijeme ho!“ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. (6nn)

Muselo být pro Ježíše strašné, děsivé, když si uvědomil, že tím co dělá a říká, si zpečetí svůj osud. Bude vadit zlým lidem a oni ho ve své zlobě odstraní. Ve vzduchu je cítit Velký pátek a golgotský kříž. Proto čteme tento evangelijní oddíl před velikonocemi. Utrpení nepřepadlo Krista nečekaně, znenadání. Náš Mistr si dovedl dát dvě a dvě dohromady. Naše záchrana, abychom uslyšeli evangelium, bude stát Ježíše život. Píseň: Nepřátelé v zlobě temné proti mně se stavějí. Chraň mou duši a nenech mne v hanbě pro mou naději. Pane, na tebe čekám v nevině a upřímnosti. Vykup, mocný Bože, sám své věrné ze všech úzkosti. (EZ 33,7)

Ježíš si je vědom odporu a brutality svých protivníků. Je si vědom i jejich dalekosáhlého vlivu, který mu dovede způsobit smrt. Kdybychom chtěli v tomto okamžiku psychologizovat, Kristus předem nevěděl, jaká bude jeho smrt. Jestli ho utýrají špatným zacházením nebo ho okázale ukamenují, zda ho zabije nájemný vrah, či zda bude vydán Římanům k popravě. Tohle Kristus přesně dopředu nevěděl. Ale věděl, že zlí lidé jsou toho schopni a věděl, že se jej Bůh nakonec zastane. Svou naději (podobně jako my) čerpá ze slov žalmu: Kámen, který stavitele zavrhli, stal se kamenem úhelným. Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích. (10n) Ve vzduchu je cítit velikonoční neděle a prázdný hrob. Bůh se zastane svého zavrženého dítěte. Takový je líc našeho podobenství. Až doposud vše pasuje.

Na a teď konečně ten rub podobenství. Co v přirovnání nepasuje? Při čem se nám špatně dýchá jako alergikovi v rozkvetlém sadu? Kde podobenství nelícuje? Příběh potřebuje na závěr zakročit proti násilnickým vinařům. Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. (9) Uvnitř podobenství tahle výpověď dává smysl, ale ven z podobenství do našeho života spásy ji tahat nemůžeme. Nesmíme. Bohužel se tak často v dějinách dělo. Křesťané po staletí tvrdili, že zlými vinaři je židovský národ, který odmítl Krista. Horliví kazatelé hlásali, že zatracenci jsou všichni, kdo nepřijali evangelium. (Častokrát to evangeliu v jimi hlásané podobě.) Jeden názorový proud v evangelické církvi dokonce mluvil o předurčení, že jedni jsou předem určeni ke spáse a druzí k zatracení. Záleží jen a jen na tom, jak se člověk rozhodne. Jak ke spáse přistoupí. Co pro svou spásu udělá. V církvi se vytvořilo tísnivé dusno. Strach, kdo a jak si spásu osvojí. Běda těm, kdo ji odmítnou. Ty Bůh zabije. Uvrhne je do věčné smrti. Přesně tohle je rub podobenství. Způsob, jakým se přirovnání vykládat nemá. Část obrazu, která do přirovnání patří, ale do předlohy nepatří.

Tahle úzkost, kdo bude spasen, když neodpovídá představám o přijetí Krista, prostupuje církvemi podnes. Kolik lidí se takhle strachuje o osud svých dětí, které se odcizily víře, v níž byly vychovávány. Jsou ony těmi vinaři, na něž přijde krutý trest? Ne, nejsou. Nehleďme na podobenství z rubu, nýbrž z lícní strany. Čím je nám přivráceno. Evangelium přináší osvobození. Naději pro naše děti, přátele, blízké. Kristus nás vykoupil. Naši budoucnost určují nikoli naše špatné činy, nýbrž Boží slitovaní. Reminscere – rozpomeň se, Bože, na své milosrdenství. Takže Ještě jednou: nikoli naše chybná rozhodnutí, nýbrž Kristus je základem naší spásy. Takový je líc dnešního podobenství, jak napovídá žalm. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným. Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích. Amen. 

Gn 2,4-15  Ž 25 (EZ33), 250, S 14; 146,5-8, 510; 711; 408        Ř5,1-2

Kázání v 2. neděli v postě 5. února 2023.