Tenkrát učedníci Ježíše doopravdy naštvali. Jen si schválně pokuste vzpomenout, kde jindy v Bibli čteme, že se Ježíš rozčílil na svoje spolupracovníky. Mně se nic nevybavuje. Kristus se obvykle hněvá na své protivníky, na lidi tvrdé, bezcitné, na fundamentalisty, kteří se bezduchým způsobem drží litery, ale lidskou nouzi přehlížejí. Tentokrát je však příčinou Ježíšova hněvu chování jeho vlastních učedníků. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se, píše evangelista Marek. (14) Rozhněvaný Ježíš je natolik neobvyklý úkaz, že evangelisté Matouš a Lukáš tuto okolnost raději zamlčují.

                Proč se tedy Kristus na učedníky hněvá?  Problematický je jejich postoj k dětem. Oni totiž přesně vědí, že děti nemají k Ježíšovi přístup. Tu mu lidé přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. (13) Učedníci projevují přesně tu samou tvrdost a bezcitnost, jaké Ježíš nenávidí. Už dopředu vědět, kdo má ke Kristu přístup. Už dopředu rozhodnout, kdo má právo na požehnání a kdo na požehnání právo nemá. Snažím si představit onu trapnou situaci: učedníci jako tělesná stráž, která rozpřahuje paže. „Hej, vy s těmi děcky, nikam se necpěte. Zůstaňte pěkně v dálce. U našeho mistra nemáte co pohledávat.“

Nemůžeme se divit, že se Ježíš hněvá. On nemá rád, když lidé mezi sebou tvoří bariéry. Důvěra a pokoj se přece rodí v lidské blízkosti, nikoli na dálku. Také pomoc Boží k nám přichází, nikoli když se my lidé separujeme, nýbrž když jsme jeden druhému bližním. Životu prospívá, když jsou si lidé blízcí. To je požehnání. A tomu chtějí učedníci bránit? Opravdu učedníkům vadí to, že by děti byly blízko Ježíšovi, který pomohl tolika lidem? Kristus vnesl mnoha nešťastníkům do života šťastné okamžiky – z toho mají být podle učedníků děti vyloučeny? Ne, nic takového. Plně chápu Ježíšovo rozhořčení. Jestliže Bůh je láska, potom láska musí být přístupná všem. Proč to učedníci doposud nepochopili?

Pochopit, že Boží láska patří všem. Tedy i těm, kdo o ní jako děti nevědí. Kdo nerozumějí řečem o náboženství, o církevních pravidlech, kteří nic nevědí o tradicích, které je zapotřebí dodržovat.  „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království,“ říká Kristus. (14) Blaze těm, kdo zakusí, kdo zažijí Boží království, aniž by o tom věděli. Blaze těm, kdo dostanou kousek štěstí, kdo prožijí krásný okamžik a jdou dál. Kdo plně vstřebají požehnání bez otázek a už to požehnání navždy mají v sobě.

                „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.“ Je dobře, že církev zařadila tato Ježíšova slova do Bible. Křesťané už na samém počátku vnímali, jak citlivá je otázka dětí v církvi. Pořád tady byla tendence děti odsouvat stranou, nahlížet na ně jako na neúplné lidi, čekat, až budou mít více rozumu a dobrého chování. A teprve pak jim otevřít přístup k požehnání. Velmi dobře je to vidět na vztahu ke svátostem. Máme křtít nemluvňata, nebo máme čekat, až vyrostou a řeknou si o křest sami? A jak je tomu s přijímáním večeře Páně – v jakém věku směji děti dostat chleba, v jakém věku smějí dostat vinný mošt, v jakém věku smějí dostat víno?  Spolu s učedníky stále hledáme správný přístup ke Kristu. 

                Zítra začíná další tábor s Američany. Naši hosté z USA přijíždějí s křesťanskou vírou a láskou. Chtějí věnovat svůj čas našim českým dětem. Jsem si jistý, že se na ně Ježíš nehněvá. My na táboře nemluvíme často o víře otevřeně, ale otevíráme dětem cestu do Kristova požehnání. Ony ho nemusejí přímo znát, ale mohou ho zakusit v pěkných a šťastných okamžicích. Je velmi důležité ukázat dětem a rodičům, že kostel je radostné místo. Jsem vděčný a těším se, že společně v nadcházejících dnech v lidské blízkosti zakusíme Boží požehnání. Bohu díky. Amen.

Genesis 12,1-12         756; Chválu přede všemi; 269; Jdu láskou dál; 759; 284.1, 288

Kázání před začátkem tábora s Američany v neděli 9. července 2023