Je to jen jeden střípek z veliké biblické historie. Slavný a mocný král David udělal chybu. Chybu politickou i chybu náboženskou. Dopustil se pošetilosti. Začal počítat obyvatelstvo ve své říši. Na tom nám nepřipadá nic divného. Každá výkonná státní správa chce mít přece představu o tom, kolik rukou v zemi pracuje, kolik rodin platí daně, kolik branců může být povoláno do boje proti nepříteli. Známe to z dneška, kdy statistický úřad pravidelně pořádá sčítání lidu, známe to z dějin – za císaře Augusta vyšlo nařízení, aby celý svět byl popsán, praví se ve známém vánočním příběhu. Král David není jiný. I on chce mít přehled, jak velké a silné je jeho království. Neškodná čísla, řekli bychom my. Jenže ono to Davidovo počítání ani zdaleka tak neškodné nebylo.

            Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: „Jdi, sečti Izraele a Judu. (1) Biblický vypravěč nám hned zkraje prozradí, že sčítací výmysl byl pochybný už na samotném začátku. Proč by se nemělo sčítat? Inu protože o Božím lidu má dokonalý přehled jeho Pán, Hospodin. On si svůj lid vede a spravuje podle svých potřeb. David tyhle cifry znát nepotřebuje. Má se spolehnout na nejvyššího vládce, stvořitele světa. zde je jádro Davidova problému. On zatoužil zjistit, jak na tom coby vládce je. Jak je silný, jak velkou má oporu. Nechává sečíst lid, aby mohl spřádat plány. Výsledná suma se mu stane nástrojem taktizování a politizování. „Na tohohle soupeře si troufnu, tohohle raději nebudu dráždit…“ Čísla se pro Davida stávají směrodatnějšími nežli živý Bůh. Ano, jiní králové se opírají o sílu svých vojsk, jenže vyvolený král se má opírat o Hospodina. Jeho největší výzbrojí má být víra v Pána Boha. (Zde se sluší připomenout Ježíše Krista. Když je veřejně označen za krále – totiž když je na jeho kříž přibita cedulka s nápisem „Ježíš Nazaretský, král židovský“ – tehdy si, ač k tomu byl nabádán, nepovolal na pomoc nebeské vojsko, nýbrž v důvěře svěřil svůj život do rukou nebeského Otce.) Král David takto nejedná. On chce znát přesná čísla, chce znát svou sílu a síla Boží ho v onen moment nezajímá. A to je chyba. Kde jsou ty časy, kdy David táhl proti obru Goliášovi jen s holí a prakem?

            Král chybuje a není to chyba ledajaká. Je to chyba královská a má tudíž dopad na celé království. Davidův vojevůdce Jóab – jakýsi náčelník generálního štábu – se proti Davidovu záměru ohradí. Jóab králi namítl: „Nechť Hospodin, tvůj Bůh, zvětší lid, jak chce, třeba stokrát… Ale proč můj pán o to tolik stojí?“ (3) Ještě má David šanci ustoupit od svého pošetilého a nedověrného plánu. Ještě má kolem sebe lidi, kteří ho upozorní na špatné záměry. (Kéž bychom takové lidi měli při sobě i my.)  Často když zpětně hodnotíme nějaké své špatné rozhodnutí, říkáme si. „Jó, kdybych si toho byl tenkrát všiml, kdybych tuhle námitku vzal vážně, kdybych tomu či onomu věnoval pozornost, pak bych jednal jinak.“ Jenže král David v tuto chvíli neslyší, nevidí, jde si za svým cílem. Varování jej míjí. Spočítat lid za každou cenu. Vždyť je přeci králem, tak jaképak copak! Ani opatrný Jóab ve svých námitkách nevytrvá.  Je vojákem a oddaný voják poslouchá rozkazy, i když s nimi nesouhlasí. Královo rozhodnutí bylo však pro Jóab a velitelé vojska nezvratné. Jóab s veliteli vojska vyšel od krále, aby sečetli lid Izraele. (4)

            Zhoubný projekt se rozjíždí. A nám je od začátku jasné, že nemůže dopadnout dobře. Jedná se přeci o zpupnost vůči Bohu. Je to hřích. Král David sice zjistí kýžené počty, ale za jakou cenu. V Izraeli bylo osm set tisíc bojeschopných mužů, schopných tasit meč, a judských mužů bylo pět set tisíc. Ale potom měl David výčitky svědomí, že dal lid sečíst. (10) Co naplat, že statistická čísla jsou velmi slušná – přes jeden a čtvrt miliónu odvedenců vydá na pořádnou armádu. Král si uvědomuje, že síla paží nestačí. Když se nedostává síly ducha, když chybí smysl života, důvod zač bojovat, nepomůžou ani všechny armády světa. K čemu jsou početné zástupy, když jejich důvěra k Bohu je chatrná? Co si slibují od života? Jaký smysl, či nesmysl pro ně má vítězství?

            Král David před očima celého národa předvedl svou nedůvěru v Boha. Počítal a počítal lidi, ale s Boží pomocí počítat přestal. A proto se David nemá čím chlubit. David volal k Hospodinu: „Velmi jsem zhřešil, že jsem to učinil. Nyní, Hospodine, sejmi prosím ze svého služebníka vinu; počínal jsem si jako velký pomatenec.“ (10)  Sestry a bratři, právě v téhle větě spočívá všechna síla biblické víry. Naše židovsko-křesťanská víra je ze všeho nejvíc důvěrou, že u Boha existuje odpuštění pro viny. Proto také viny vyznáváme, proto také odpuštění přijímáme Jedna věta, ve které je všechno. „Velmi jsem zhřešil, že jsem to učinil. Nyní, Hospodine, sejmi prosím ze svého služebníka vinu; počínal jsem si jako velký pomatenec.“ Je to věta kajícníka, je to věta člověka, který činí pokání. David se přiznává ke svému hříchu a hned ze tří důvodů si jeho vyznání zaslouží naši pozornost.

            1) Davidovo vyznání hříchu je přímočaré. Nechodí rozpačitě kolem ve stylu: „Asi jsem něco, Pane Bože, udělal špatně.“ Nikoliv. Natvrdo řekne: velice jsem zhřešil. Kéž bychom i my uměli používat svůj rozum k posou-zení vlastního jednání. Umíme říci, které jídlo nám chutná, která písnička či kniha se nám líbí, které šaty jsou nám příjemné, se kterými lidmi je nám dobře. Umíme si vzít správně léky a umíme si hospodárně rozpočítat peníze. To všechno dovedeme svým rozumem. Naučme se svůj rozum více využívat také při zkoumání vlastních činů – tohle jsem udělal dobře, tohle jsem udělal špatně. Tohle je moje chyba a za tohle opravdu nemůžu.

            2) Davidovo vyznání hříchů je přesné. Nic si nepřikrašluje. Nepřipojuje žádné ale. Už jako děti jsme se naučili výmluvám. „Ano, já jsem to udělal, ale …“ V dospělosti jsme akorát svá ale zdokonalili. „Ale ti druzí se chovali stejně či ještě hůř. Ale okolnosti mne tomu donutili. Ale volil jsem mezi větším a menším zlem.“ A tak dále, a tak dál. David rovněž mohl připojit svoje ale – velmi jsem zhřešil, ale chtěl jsem upevnit obranyschopnost národa, chtěl jsem upevnit tvé království, chtěl jsem vypálit rybník tvým nepřátelům, Hospodine. Nic takového David neříká. Jen přesně a stroze – „velice jsem zhřešil“.

            3) S tím souvisí i třetí rys jeho pokání. Davidova modlitba je stručná. Nepotřebuje mnoho slov. Davidovi stačí povědět jedna věta, jedno vyznání, jedna prosba. Bez obalu. Někdy se mi zdá, že si myslíme, že je zapotřebí mnoha slov, abychom Pánu Bohu detailně popsali svůj stav. Obzvláště my faráři se s tím potýkáme v kostelních modlitbách. Ale proto, abych se Bohu v důvěře odevzdal a svěřil se mu se vším všudy, není nutné vyprávět mu celý životopis. Mezi východními křesťany je velmi rozšířena tzv. ježíšovská modlitba. Opírá se o slova z Nového zákona. Je vzata z úst lidí, kteří se setkali s Ježíšem. Ta modlitba zní: „Ježíši Kriste, synu Davidův, smiluj se nade mnou hříšným.“ Někteří zbožní starci a stařeny se prý už ani nemodlí jinak. Všechno důležité je řečeno – já jsem hříšný a ty, Kriste, se nade mnou smiluj. Opravdu nepotřebujeme říkat víc.

            Sestry a bratři, David byl veliký král. Byl veliký nikoli svými vítězstvími či státnickými úspěchy. David byl veliký svou kajícností. On uměl uznat chybu. A uměl přijmout odpuštění. Blaze všem, kdo se tohle naučí. Amen.

Marek 10,23-31                     10, S 37, 320; 581, 425                     1 Pt 3,7

Kázání v neděli 2. července 2023.