Když chcete pochopit určitého člověka, měli byste alespoň trochu chápat jeho minulost. Sestry a bratři, neprozrazuji vám žádné tajemství, když hledám pojítko mezi současnými slovy a skutky člověka a mezi tím, co dotyčný člověk prožil dříve. Věru jednoduché pravidlo: minulost otevírá dveře k pocho-pení přítomnosti. Nejinak je tomu i v případě apoštola Petra. Než se zahloubáme do poselství, které nám předává ve svém dopise, nahlédněme do předchozího Petrova života. Zmíním několik mezníků.

Petr Šimon byl původně rybář a patří nejranější skupině Ježíšových učedníků. Lze dokonce usuzovat, že Petr a jeho bratr Ondřej byli vůbec prvními, které Ježíš povolal k následování. Rozhodně patřili k nejbližším Ježíšovým přátelům. Další prvenství náleží Petrovi z doby, kdy už učedníci strávili nějaký čas s Ježíšem a viděli, co mezi lidmi koná. Ve vzduchu tenkrát visela otázka, kdo vlastně je ten tesař z Nazaretu, Ježíš, syn Josefův. Tehdy Petr jako první vyřkl, co po něm (mnohdy nevědomky) zopakovaly miliardy lidí: Ježíš je Kristus, vyvolený Mesiáš, pověřený, aby obnovil stvoření. Naděje světa je spjata s Kristem Ježíšem. I my v tomto kostele se připojujeme svým vyznáním k vyznání Petrovu.

O apoštolu Petrovi čteme v Bibli docela často. Zřejmě nejznámější událost Petrova života se odehrála v noci, kdy byl Ježíš zatčen. Petr se snaží z povzdálí sledovat, co se bude s Mistrem dít. Je však přitom opakovaně odhalen jako jeden z přátel zatčeného. A Petr rozhodně všechna nařčení odmítá. „Neznám ho!“, prohlásí třikrát, než uteče a v ústraní se dá do hořkého pláče. Trojí zapření. Trojí selhání, kdy se zřekl toho, kdo mu byl v životě drahý.

A pak přijdou velikonoce. Nový začátek. Kristovým vzkříšením startuje obnova a s ní i obnova pošramocených vztahů. Místo výtek odpuštění. Jak jsme slyšeli v prvním čtení z Janova evangelia, po velikonocích se vzkříšený Ježíš setkává s učedníky u jezera. Společně pojedí chleba a pečenou rybu. Po jídle následuje zvláštní rozhovor Ježíše s Petrem. Trochu připomíná hudební skladbu, v níž se opakuje určitý motiv v různých variacích. V rozhovoru se třikrát přetočí trojčlenná smyčka: otázka – odpověď – dovětek, otázka – odpověď – dovětek, otázka – odpověď – dovětek. „Máš mne rád?“, ptá se Ježíš s obměnami po třikráte Šimona Petra. A Petr potřikrát také s obměnami odpoví: „Ano, mám.“ Jako kdyby trojí vyznání mělo nahradit předchozí trojí zapření. Místo zbabělé zrady nastupuje odvaha milovat. Tři otázky, tři odpovědi. Jenže Kristus přidá ke každé Petrově odpovědi ještě svůj dovětek. Celkem tři dovětky a opět všechny jako obměna téže výzvy: „Pas mé beránky!“ „Buď pastýřem mých ovcí!“ „Pas mé ovce!“

„Milý Petře, staň se pastýřem. Pečuj o své bratry a sestry ve víře.“ Tak nějak lze porozumět Ježíšovým slovům. Vzkříšený Kristus povzbuzuje Petra, aby svou lásku promítl do praktické činnosti. Tohle je základní krok víry, jaký je zapotřebí učinit. Základní otázka víry, na jakou potřebujeme nalézt odpověď. Jak to, co máme v srdci, překlopit do činů? Jak to, co nosíme uvnitř, projevit navenek. „Buď pastýřem mých ovcí!“, slyší Petr. Svoji lásku ke Kristu má přenést na Kristovy vyznavače.

Pohled do minulosti pomáhá objasnit přítomnost člověka. Ve svém dopise apoštol Petr píše o pastýřské péči. Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás. (2) Petr ví, o čem mluví. On sám přeci od Krista uslyšel výzvu, aby se stal pastýřem. Aby se stal pastýřem po tom všem, co s Kristem prožil. Aby ve vztahu k bližním zúročil své zkušenosti s Ježíšem, který odpouští a vybízí k lásce. Pro Petra je role pastýře v křesťanském sboru plynulým pokračováním Ježíšovy služby bližním. Ježíš hojí lidské duše. Petr na vlastní kůži prožil přímo ukázkově hořké selhání, když zapřel Krista. Osobně ovšem zažil také pravý opak – sladké ujištění, když ho vzkříšený Kristus přijal v lásce a svěřil mu vznešený úkol. Bůh počítá s tím, že se osobnostně vyvíjíme, že rosteme a zrajeme ve víře. Když jsi byl mladší, říká Ježíš po velikonocích u jezera Petrovi, když jsi byl mladší, sám si se přepásával a chodil sis, kam jsi chtěl. (18)

Jenže to už je pryč. Petrovo nezávazné chození sem a tam. Už není žádný mladíček, přibylo mu let, změnil se jeho pohled na svět. Petrovi nyní leží na srdci odpovědnost za Boží lid. Pokročil v životě dál od mladické nerozvážnosti. Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce. (1)

Do Petrova dopisu se otiskla jeho minulost. Zblízka viděl, jak Ježíš přináší spásu světu bez velkých gest, v pokorné solidaritě, v níž se odrážejí slova žalmu „Hospodin je můj pastýř“. Kristus je nejvyšší pastýř, doslova je v dopise označen za arcipastýře. Od něj se pastýřské péči učil Petr, od něj se mají učit i všichni ostatní. Starejte se jako pastýři o Boží stádce.

Svěřený sbor připomíná stádo, které potřebuje pastýře. Sboru není zapotřebí šéfa, který prochází dlouhou kancelářskou chodbou a svrchu udílí příkazy. Ovčince jsou přízemní a nemají horní patra. Křesťanský sbor nad sebou nemá panstvo, které všechno rozhodne samo. Církvi je potřebná pastýřská péče z rukou těch, kteří už nasbírali nějaké zkušenosti s Boží trpělivostí a odpuštěním. Obejdeme se bez rad z odstupu. Pastýři jsou se svým stádem, vystaveni témuž větru, dešti i žáru.

 Starejte se jako pastýři o Boží stádce ne z donucení, ale dobrovolně, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou. (2n) Jako kdyby stářím zmoudřelý Petr dopředu tušil, co přijde. Že to církevní stádo jednou bude nechutně páchnout nátlakem, násilím, touhou po moci a po bohatství. Že místo naděje Božího království bude mnohé církevní činovníky zaměstnávat naděje na vznešené posty v hierarchii. Bohu díky jsme se od donucování posunuli k dobrovolnosti. Nikdo nemusí v neděli chodit do kostela. Nikdo nemusí být členem církve, aby se mohl účastnit bohoslužeb. Nikdo se nemusí předvádět před druhými. Nic se nemusí. Tím více věcí se může. Vlastně prožíváme velmi svobodné období, možná že úplně nejsvobodnější jaké kdy bylo. Jsem vděčný za tuto proměnu, že církev není místem nátlaku, podřízenosti a kontroly.

Jedna věc se však nezměnila. Stále je zapotřebí dobrých příkladů. Starejte se jako pastýři o Boží stádce… ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. (3) A opět jakoby Petr jasnozřivě předvídal, co jednou bude velmi vážným problémem církve. Její vedoucí představitelé se tuze rádi vžili do role pánů a vladařů, kteří svými výnosy, příkazy a zákazy rozhodují o životech druhých. Podle hesla: „Když to funguje ve státě, tak to bude fungovat i v církvi.“ Chyba. Církevní společenství není státní společenství a spravuje se proto podle odlišných zásad. Nikoli síla a moc, nýbrž příklad. Petr v minulosti zažil životodárnou sounáležitost v Ježíšově skupině, kde nikdo nad nikým nevládl a kde je každý přijímán na stejné úrovni. Toto nadějné společenství Božího království Petr přenáší dále. Buďte ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. V lásce můžeme druhým dávat pouze příklady, nikoli rozkazy.

Sestry a bratři, apoštol se ve svém dopise snaží vytěžit to nejcennější ze své zkušenosti s Ježíšem. Chce, aby druzí zažili onu nenásilnost, laskavost a povzbudivost. Prostředí církve má být pokusem o Boží království, ochutnávkou vděčné a věčné radosti. A co my s tím? Apoštol přeci píše duchovním správcům: Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, starejte se jako pastýři … Adresáty výzvy jsou starší neboli presbyteři, členové staršovstev. Adresáty jsou i pastýři neboli pastoři neboli kazatelé. A co ti zbylí věřící ve sborech? Jsou snad oni jen nějaké nerozumné stádo ubečených ovcí? To rozhodně ne. Mají si vzít příklad z těch, kdo o ně pečují jako pastýři. Mají si vzít příklad ze svých starších, ať už úřadem či věkem. Vzít si v přítomnosti příklad od všech, kdo v minulosti zakusili Boží dobrotu, a následovat je. Nechat se vést cestou naděje a důvěry, cestou smíření. Petrova osobní zkušenost ukazuje, že taková cesta od viny k odpuštění je možná. A rozhodně není marná. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. (4) Amen.

Jan 21,9-19                                169; 560, 309; 765                        Ez 37

Kázání v 2. neděli po velikonocích 23. dubna 2023.