Sestry a bratři, vždy mne zaráželo, jak končí jednotlivá evangelia. Je krajně pozoruhodné, že Matouš, Marek, Lukáš a Jan, každý napsal ke své knize poněkud jiný závěr. Jako by snad dokonce bylo přímo nemožné zachytit jednoznačně a podrobně události po Kristově vzkříšení. Jako kdyby se Bibli příčilo vtěsnat nový život do lidských slov. Jen si to uvědomme – z Ježíšova života známe plno okamžiků: víme, kde se pohyboval, známe jeho kázání, víme, s kým mluvil a co mu řekl, známe podivuhodné i obyčejné činy, které pro lidi vykonal. To vše ale jenom do velikonoc.

            Poněvadž byl Zacheus malé postavy, nemohl Ježíše pro zástup spatřit. (3) Sestry a bratři, Zacheus moc nevyrostl. A přesto tento malý muž udělal velikou kariéru. Dotáhl to až na vrchního celníka. Hejtman nad celnými – tak jej označuje staletý překlad bible kralické. Dnes by se řeklo šéf celníků pro Jericho a okolí. Takový už nesedává na celnicích a mýtnicích. Už si svá léta na veřejnosti odkroutil. Teď už mu přísluší vyšší kompetence. A s nimi i vyšší příjem. Má kancelář a už jen pohodlně vybírá od ostatních, níže postavených výběrčích.

            Sestry a bratři, evangelický sbor v Poličce – náš sbor – si letos připomíná 125 let od svého vzniku. Právě na dnešek připadá toto výročí. Nahlédněme do kroniky, jak zachycuje vznik sboru ona: „Roku 1890 zažádali poličtí evangelíci Vrchní evangelickou církevní radu ve Vídni o zřízení filiálního sboru. Žádosti bylo vyhověno a výnosem č. 721 ze dne 12. dubna 1890 byl zřízen filiální sbor evangelické reformované církve v Poličce ke sboru v Telecím.“

Dnes nás čeká trocha detektivního pátrání, sestry a bratři. O některý věcech panuje v křesťanské církvi celkem shoda, jiné věci jsou poněkud rozkolísané a nejisté. Letošní kázání během předvelikonoční postní doby v našem sboru vycházejí ze žalmů, které se v dávných dobách spojily s příslušnými nedělemi. A tak zde zazněla kázání na verše: „Mé oči hledí k Pánu“, „Radujte se s Jeruzalémem“ nebo „Rozpomeň se, Bože, na své slitování.“ S dnešní nedělí je problém. Není totiž vůbec zřejmé, jaký žalm jí přiřadit.

           Místo konání: Jeruzalém. Všechny cesty nevedou do Říma. V dnešních bohoslužbách cesty vedou do Jeruzaléma. Hlavní město židovského národa, ale především hlavní město židovské zbožností, židovské víry. Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Půjdem do Hospodinova domu!“ zpíval si dávný poutník v úvodním žalmu. (122,1) A vesele ve zpěvu pokračuje: A naše nohy již stojí v tvých branách, Jeruzaléme. Tiscíce a desetitisíce byly těch, kteří se vypravili na pouť do Jeruzaléma.

V Bibli někdy najdeme zvláštní slova. Najdeme v ní dokonce i zvláštní modlitby. Jako dnes slova úvodního žalmu. Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Řeč je o paměti. Pamatuj, Hospodine, prosí žalmista. Jakou má Bůh paměť – dobrou nebo špatnou? Má Bůh paměť děravou, že jej žalmista musí žádat, aby si dal práci a svou paměť udržoval ve správném chodu? Je snad Bůh zapomnětlivý a jeho milosrdenství mu má být připomínáno. Je to zvláštní modlitba. Zvláštní prosba.

Dělníci na vinici. Kdo by chtěl, sestry a bratři, kdo by chtěl, klidně může použít tohoto podobenství jako trpkého příkladu. Lze zde nalézt hned tři hořké ukázky, jak to ve světě chodí. 1) Zámožný podnikatel nezřízeně utrácí. Nehledí na korunu. Je mu jedno, kolik lidem zaplatí, jen když dosáhne svého záměru. Bez rozpaků posledně najaté dělníky přeplatí v ohromném nepoměru k zasloužilým pracovníkům. 2) Tím jsme u druhé nepatřičnosti. Lidé si nejsou rovni. Za stejné úsilí nenásleduje stejná odměna. Někdo musí vynaložit mnohem větší námahu, aby dosáhl téhož.