Základy a kořeny

            Sestry a bratři, evangelický sbor v Poličce – náš sbor – si letos připomíná 125 let od svého vzniku. Právě na dnešek připadá toto výročí. Nahlédněme do kroniky, jak zachycuje vznik sboru ona: „Roku 1890 zažádali poličtí evangelíci Vrchní evangelickou církevní radu ve Vídni o zřízení filiálního sboru. Žádosti bylo vyhověno a výnosem č. 721 ze dne 12. dubna 1890 byl zřízen filiální sbor evangelické reformované církve v Poličce ke sboru v Telecím.“

Tedy – co že si to vlastně připomínáme? 125 let od úředního výnosu, který schvaloval vznik sboru. Ale tak jednoduché to přeci nebylo. Sbory přece nevznikají v kancelářích tahem pera v úředníkově podpisu ani otiskem příslušného razítka pod oficiálním rozhodnutím. Ke vzniku sboru je zapotřebí mnohem více. Onen na den přesně 125 let starý vídeňský dokument číslo 721 vlastně jenom potvrdil, co už dávno bylo skutečností. Potvrdil, že v Poličce existuje skupina lidí, kteří se scházejí v Ježíšově jménu, aby Pána Boha ze srdce oslavovali, přinášeli mu své prosby, zkoumali jeho slova v Písmu svatém a navzájem spolu žili v lásce jako sestry a bratři. Vždyť bohoslužby se v Poličce v domě u Novotných konaly pravidelně každou neděli již několik let. Úřady svým konáním pouze vytvořily datum – termín, k němuž lze vztáhnout naše vzpomínání. Což není vůbec marné, ohlédnout se zpět a zkoumat, co bylo a na jakých základech se staví.

 Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus, (11) píše apoštol Pavel ve svém listu Korinťanům. Také Pavel se stejně jako my ohlíží do minulosti, k počátkům sboru, který má rád. Asi nás překvapí, že od vzniku křesťanského sboru v Korintu tehdy uplynulo sotva pár let, a už je zapotřebí zkoumat jeho základy. V Korintě to vřelo. Významné přístavní město přitahovalo různé lidi z různých končin říše, což se zákonitě  odrazilo i v životě sboru. Setkávaly se v něm pestré vlivy kulturní, náboženské, jazykové, sociální. (V porovnání s nimi si u nás žijí dnešní církve poklidně a i přes všechny rozepře celkem sourodě.) Pavel pobyl v Korintu jenom určitou dobu. Uvádějí se zhruba dva roky v rozmezí let 52-54. Za ten čas apoštol stačil  přivést řadu lidí ke Kristově evangeliu, zorganizovat základní sborovou činnost a pověřit  nové pracovníky. Jenže jakmile Pavel odcestoval a jeho autorita se vzdálila, začal se o slovo ve sboru hlásit kdekdo. Spousta osob domácích i přicestovalých hlásala své vize, usilovala  prosadit svou podobu sboru a bohoslužeb, no a někteří dokonce začali apoštolův odkaz přímo napadat. Žáden div, že se Pavel ohradil.

Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.  Jasná slova. Slova jasná i pro nás. Když chceme hodnotit, kým jsme, odkud jsme a na čem stavíme, je třeba pohlédnout k samotným základům. A tím jediným pořádným základem, na němž se staví jakékoliv křesťanské společenství, tím jediným pořádným a nosným základem je Ježíš Kristus. To platilo před dvěma tisíciletími v Korintu, to platilo před 125 lety zde v Poličce a platí to i dnes.

Slavíme 125 let vzniku sboru. I my stavíme na ježíšovských základech: důvěra k nebeskému Otci, poslušnost Písmu svatému, prosba o odpuštění vin i společenství v Duchu vzájemné lásky. Stejný základ v Korintu jako v Poličce. Ovšem patří k vlastnostem domovních základů, že nejsou příliš vidět. Jsou ukryty před běžným pohledem. Možná právě proto se proti Pavlovi zvedla v Korintu vlna odporu: „Co vlastně ten Pavel dokázal? Vždyť zde po něm moc nezbylo? Z jeho díla není téměř nic vidět!“ Nedopusťme se stejné pošetilosti. Ano, i náš sbor má základy, které nejsou na první pohled patrné. Proto je třeba si dát určitou námahu s jejich promýšlením. Ale ty základy tady jsou. Jsou pod námi, stojíme na nich. Nebo chcete-li, jsou i za námi – opíráme se o ně. Pokusím se je znovu připomenout.

1) Naše základy jsou křesťanské. Nemůže být položen jiný základ nežli Kristus. Čímž je ale zároveň řečeno, že my máme úplně stejný základ jako ti, kdo podle svého nejlepšího přesvědčení na Kristu vystavěli úplně jiný typ církve. Na stejném základě staví katolíci své nazdobené chrámy a rozvětvenou hierarchii. Na stejném základě stavějí adventisté své dodržování soboty. Na stejném základě staví apoštolská církev své halasné duchovní projevy. A to jsem jmenoval je tři sesterské církve, které jsou zde v Poličce, ve světě je těch přístupů pochopitelně mnohem více. Ovšem Kristus představuje základ nejen pevný, nýbrž i velmi široký. Apoštol Pavel o tom věděl a měl otevřené srdce, nahlížel velmi smířlivě na všechny pokusy, jak ve světě rozmnožit slávu Boží. Hlavně když se zvěstuje Kristus. Ano, Pavel byl průkopníkem ekumenismu. Proto obrací pozornost k základům, k základům, na nichž se všichni shodneme. A tím základem je Kristus. To za prvé.

2) Naše základy jsou evangelické. Patříme do rodiny reformovaných církví, které si po nepřehledném středověkém bujení církevních úřadů vzaly za své měřítko evangelium. Podle Bible a zejména podle Ježíšova učení a údělu určujeme, jak má církev vypadat, kam má klást důraz, jak se má chovat. A odsud pochází naše střídmost jak ve výzdobě chrámů, tak i v pořadu bohoslužeb i organizaci církve. Lecčeho jsme se v dějinách vzdali, leckterých projevů zbožnosti se až podnes vzdáváme. Prostě je nepotřebujeme, neboť nám k radosti stačí evangelium. V tomto ohledu patří k našim evangelickým základům i určitá myšlenková náročnost. Církev je místem, kde se přemýšlí, kde se zkoumá, co děláme. My jsme kritičtí nejen k druhým, ale i k sami sobě. Chyby objevujeme nejen u druhých, ale i u sebe. Ostatně i v tomto ohledu jsme dědici apoštola Pavla. Pavel sice mluví o Kristu jako o základu, ale zároveň připouští, že i  na dobrém základě lze postavit velmi pochybnou stavbu. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy –  dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (12-16)

3) Naše základy jsou české. Patříme do společenství národa, který prošel převratnými dějinami. A když říkám převratnými, myslím na zvraty, které několikrát převrátily vše úplně naruby. I náboženskou situaci. Patří k českobratrskému dějinnému odkazu mít tvrdou hlavu. Mít beraní neústupnou palici. Neboť jsou věci, od nichž nelze ustoupit, aniž by člověk popřel sám sebe. Jsem hrdý, že patříme do linie těch, kteří si stáli za svou vírou v dobách útlaku komunistického i habsburského.  Neboť tato linie se táhne přes mistra Jana Husa až k samotnému Ježíšovi. Držet se pravdy, neboť pravda vítězí. A jsem přesvědčený, že tahle tvrdohlavá víra má význam i dnes, v době neustále sílícího tlaku konzumu a náboženské lhostejnosti. My stavíme ze zlata, abych se přidržel Pavlova příměru.

Sestry a bratři, hovořím dnes o základech Boží církve i našeho poličského sboru. Použil jsme a rozvíjel apoštolův obraz stavby domu. Dům má základy, které jsou skryty před lidskými zraky. A přece zde jsou a dům se bez nich neobejde. Je to dobrý a výmluvný obraz a prosím, zapamatujte si ho. Ovšem musím použít ještě jeden obraz, obraz neméně důležitý. Obraz stromu. Stejně jako dům i strom je pevně spojen se zemí. Stejně jako základy stavby ani kořeny stromů nelze vidět, lze s nimi pouze počítat a čerpat z nich. A proto zmiňuji i tento druhý obraz – i my a náš sbor máme své kořeny a skrze ně čerpáme vláhu a živiny. Líbí se mi tento obraz, poněvadž je v něm život, je v něm zrání a růst. Ukazuje církev jako živý organismus. I naše společenství je takovým organismem, který žije, vzkvétá i opadá, je ohrožen nečasem i nese plody. Máme kořeny. My máme odkud čerpat sílu do dalších dnů. V tom je příslib i pro budoucnost našeho sboru. Nestojíme vlastní silou. Naše sílá pochází od Pána Boha, který nás do světa postavil. Proto se o Ježíšovi píše jako o živém kořenu, o kmenu k němuž jsme přirostlí. Co ježíš hlásal, je nosné a životodárné i pro příští generace: dětská důvěra ke Stvořiteli, modlitby vděčnosti i proseb za druhé, rozum, který poctivě zkoumá náš svět i Boží zákony v Písmu, společenství lásky, kde si odpouštíme a snažíme se být k sobě otevření. To jsou základy na nichž stavíme, to jsou kořeny, z nichž čerpáme. Věřím, že pokud bude stát na těchhle základech a kořenech, pak má evangelický sbor v Poličce dobrou budoucnost.

Žalm 1                   84,1-3; Svítá ; 192; 616, Ať chrání nás Bůh                  Matouš 7,24-29

AŤ CHRÁNÍ NÁS BŮH       
(Bewahre uns Gott, behüte uns Gott)
1
Ať chrání nás Bůh,
ať žehná nám Bůh,
jenž v lásce celý svět chová.
Když přijde zlý čas,
je Bůh při nás,
v něm pramení síla nová.
2
Ať chrání nás Bůh,
ať žehná nám Bůh,
a pláč všech nešťastných ztiší.
Těm, jež trápí hlad,
Bůh chléb jde dát,
on bolestný nářek slyší.
3
Ať chrání nás Bůh,
ať žehná nám Bůh,
pryč dá vše, co život maří.
Duch svatý má moc:
kde vládne noc,
tam tmu pravdou svou prozáří.
4
Ať chrání nás Bůh,
ať žehná nám Bůh,
a přijme nás do svých dlaní.
Bůh zná každou z cest,
lid svůj chce vést
a přivést až k požehnání.

Kázání a píseň v neděli po velikonocích, 12. dubna 2015 v den 125 výročí založení sboru