Sestry a bratři, vždy mne zaráželo, jak končí jednotlivá evangelia. Je krajně pozoruhodné, že Matouš, Marek, Lukáš a Jan, každý napsal ke své knize poněkud jiný závěr. Jako by snad dokonce bylo přímo nemožné zachytit jednoznačně a podrobně události po Kristově vzkříšení. Jako kdyby se Bibli příčilo vtěsnat nový život do lidských slov. Jen si to uvědomme – z Ježíšova života známe plno okamžiků: víme, kde se pohyboval, známe jeho kázání, víme, s kým mluvil a co mu řekl, známe podivuhodné i obyčejné činy, které pro lidi vykonal. To vše ale jenom do velikonoc.

            Poněvadž byl Zacheus malé postavy, nemohl Ježíše pro zástup spatřit. (3) Sestry a bratři, Zacheus moc nevyrostl. A přesto tento malý muž udělal velikou kariéru. Dotáhl to až na vrchního celníka. Hejtman nad celnými – tak jej označuje staletý překlad bible kralické. Dnes by se řeklo šéf celníků pro Jericho a okolí. Takový už nesedává na celnicích a mýtnicích. Už si svá léta na veřejnosti odkroutil. Teď už mu přísluší vyšší kompetence. A s nimi i vyšší příjem. Má kancelář a už jen pohodlně vybírá od ostatních, níže postavených výběrčích.

            Sestry a bratři, evangelický sbor v Poličce – náš sbor – si letos připomíná 125 let od svého vzniku. Právě na dnešek připadá toto výročí. Nahlédněme do kroniky, jak zachycuje vznik sboru ona: „Roku 1890 zažádali poličtí evangelíci Vrchní evangelickou církevní radu ve Vídni o zřízení filiálního sboru. Žádosti bylo vyhověno a výnosem č. 721 ze dne 12. dubna 1890 byl zřízen filiální sbor evangelické reformované církve v Poličce ke sboru v Telecím.“

Dnes nás čeká trocha detektivního pátrání, sestry a bratři. O některý věcech panuje v křesťanské církvi celkem shoda, jiné věci jsou poněkud rozkolísané a nejisté. Letošní kázání během předvelikonoční postní doby v našem sboru vycházejí ze žalmů, které se v dávných dobách spojily s příslušnými nedělemi. A tak zde zazněla kázání na verše: „Mé oči hledí k Pánu“, „Radujte se s Jeruzalémem“ nebo „Rozpomeň se, Bože, na své slitování.“ S dnešní nedělí je problém. Není totiž vůbec zřejmé, jaký žalm jí přiřadit.

           Místo konání: Jeruzalém. Všechny cesty nevedou do Říma. V dnešních bohoslužbách cesty vedou do Jeruzaléma. Hlavní město židovského národa, ale především hlavní město židovské zbožností, židovské víry. Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Půjdem do Hospodinova domu!“ zpíval si dávný poutník v úvodním žalmu. (122,1) A vesele ve zpěvu pokračuje: A naše nohy již stojí v tvých branách, Jeruzaléme. Tiscíce a desetitisíce byly těch, kteří se vypravili na pouť do Jeruzaléma.