Sestry a bratři, vánoce odeznívají. Narodil se syn – a co? Co to znamená? Jaký má význam pro lidstvo?  „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ (12) Čili jak se dříve říkalo: buď být křesťanem a přijít do nebe, nebo nebýt křesťanem a přijít do pekla. To je černobílý pohled, viďte. Není to nějaká starověká vykopávka, nebo přinejlepším nějaký středověký předsudek? Hodí se vůbec takový nárok na monopol do současných podmínek? Nemálo křesťanů si dnes klade tuhle otázku. Otázku po výlučnosti křesťanské víry. Žijeme v době, kdy se pěstuje židovsko-křesťanský dialog a hovoří se i o třístranném dialogu abrahámovských náboženství. Naše země už dávno není nábožensky jednolitá, naopak si lze vybrat z celkem pestré nabídky. Až dosud žijeme pospolu celkem pokojně, což lze patrně jen tehdy, když „každý dochází blaženosti podle svého mínění.“ Každý nechť je blažen dle své víry – tuto zásadu po stoletích nesnášenlivosti razili v 18. století osvícení, tolerantní panovníci. U nás Josef II.

Každý nechť je blažen dle své víry. Křesťané, kteří takto smýšlejí, nepovažují misii za příliš důležitou. Podle jejich názoru prý máme lidi v africké buši či na tichomořských ostrovech nechat na pokoji i s jejich tradičním náboženstvím, když jsou takto šťastní. Křesťané se prý musejí konečně stát více velkorysými.

Existují však i jiní křesťané, kteří verš z Janova dopisu nadále neochvějně podporují. Pro ně platí bez výhrad, že přístup k Bohu máme pouze skrze Krista. Na tom přeci spočívá celá křesťanská víra. Kdo tohle přeznačuje, ten již z jejich pohledu nemůže patřit k církvi, ten zrazuje víru. A proto, jak hlásají, je zapotřebí trvat na tom, že pouze křesťané mají život věčný. Copak se stará víra dnes rázem stala špatnou? Pokud je mi úplně jedno, k jakému náboženství kdo náleží, pak ani já nemám žádné pevné náboženské přesvědčení, pak už ani nejsem křesťanem. Avšak pozor, kdo takto smýšlí, nemusí hned nenávistně volat po zákazu mešit a islámu v České republice. Pouze chce jasně vyznačit meze. Co si tedy počneme s křesťanským nárokem výlučnosti. S monopolem spásy? Máme jej oslabit a tak protiřečit Bibli? Anebo jej máme zachovat v jeho vyhraněnosti a nosit nálepku zpátečníků a nesnášenlivců?

Abychom byli schopni odpovědět, musíme nejdříve porozumět, co apoštol Jan chce přečtenými větami ve svém dopise vlastně sdělit. Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. (11) Čili – již nyní máme věčný život. Věčný život tedy není vysněná země plná nepředstavitelného luxusu až někdy po smrti. Věčný život neznamená nic jiného, nežli být nyní v dobré Boží dlani. Být obestřen předivnou mocí. To je „nebe“. Když se držíme Ježíše a jej následujeme, máme život od Boha již nyní a neztratíme jej ani cestou přes smrt. Bůh nám štědře dává život. S monopolem křesťanské církve na pravdu a na věčný život to nemá vůbec nic společného. Církev, ani žádná její část, nedisponuje tím, co s námi Bůh hodlá dělat. Nárok na výlučnost, monopol rozhodně není správné slovo ve slovníku víry. My nemáme nárok, nýbrž máme dary, které nám Pán Bůh uděluje.

Kristovým prostřednictvím máme nepomíjitelné společenství s Bohem. To je pravda, ale není to poučka, kterou musím pravověrně papouškovat, aby pro mne platila. Je to přesvědčení, jež ve mně vzniká při setkání s Ježíšem. Žádný nátlak, žádné násilí. Křesťanská církev to dlouho ne a ne pochopit. Latinská církev nechala pobíjet Germány na severu, kteří nechtěli přijmout křesťanskou víru. Následně germánská církev stejně pobíjela pohanské pohany na východě. A ve jménu křesťanství protestanti a katolíci svorně decimovali indiánské obyvatelstvo v Americe, jež se nechtělo ani obrátit na víru, ani přenechat svou zemi dobyvatelům. A také dnes existují misionářské metody, založené na psychickém nátlaku a útlaku. Jakpak se všechno tohle násilí slučuje s odpouštějící a posilující láskou, kterou zvěstuje každé křesťanské kázání? Odkdy pracuje láska s nátlakem a s donucováním? Rozhodnutí pro víru mi nikdo nemůže a nesmí vnutit. Je to věc svědomí. Ke zdravé víře patří, že respektuje jinak smýšlející svědomí. Jakožto křesťané rozhodně nemáme právo hrát si na Boha Soudce.

Respekt k cizímu názoru ovšem vůbec nevylučuje misii – ani v dalekých krajích, ani v naší zemi, kde odcizení vůči křesťanství pokročilo velmi, velmi daleko. Kdo věří v Krista, ten ví o svobodě – o svobodě od strachu, od viny, o svobodě k životu v odpovědnosti za druhé. Kdo věří v Krista, ten se také pokouší druhým dopomoci k oné ohromné svobodě. Což lze jen tehdy, pokud nebudeme svobodu vydávat za vlastní výkon.

Sestry a bratři, snadno se nám do víry vloudí pokušení, které předem odsuzuje k neúspěchu každý pokus přesvědčit druhého o mé víře. Tím pokušením je ješitnost, že moje víra mi poskytuje převahu, jako kdybych si byl víru vytvořil sám svou vlastní vůli. Svou vlastní duchovní námahou. Což je ovšem nesmysl, poněvadž víru v Boha, důvěru vůči Bohu ve mně může probudit pouze Bůh sám. Já nemohu udělat nic, než se darům otevřít.

A dokonce tomu může být tak, že u lidí, které já chci přesvědčit, je už Pán Bůh dávno u díla. Možná jiným způsobem, než si dokážu představit. Bůh rozhodně není mimo křesťanství odsouzen k mlčení. Vezměte se kupříkladu Starý zákon, což svým původem není křesťanská kniha a Ježíš tam nevystupuje. A přesto Starý zákon právem patří do našich Biblí, neboť bez židovského náboženství by Ježíš a s ním celé křesťanství nebyli srozumitelnými. Také ve zcela jiných náboženstvích najdeme obsahové podobnosti s naší vírou. Copak ony nemají souvislost se samotným Bohem?

Ale mezitím jsem se očividně vzdálil od biblického úryvku pro dnešní kázání. Neboť v něm se prostě a jasně píše: Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Žer, ptáčku, nebo chcípni, mohlo by se říci lidově. Buď a nebo. Platí pořád tahle protikladná dvojice? Odpověď zní: Ano, platí pro všechny, které již uchvátila víra. Uchvácen, zmocněn může být člověk jen zcela a úplně, jinak ten verš nedává smysl. Věřit znamená vsadit všechno na jednu kartu, v životě i ve smrti důvěřovat, že Bůh nám v Kristu dává svou lásku. Ano, zde má buď-anebo svoje místo. Platí pro nás jako jednotlivce, platí pro nás jako sbor. Potud se nemusí nic měnit.

Ovšem když už věříme, nemáme ještě právo přikládat lidem na hruď revolver spásy. „Víru nebo život!“ Rovněž nám nebylo dáno právo domnívat se, že lidé, kteří nejsou křesťané, nemají o Bohu vůbec žádné tušení. Teď nevycházím vstříc soudobé náboženské nezávaznosti. Můj postoj má oporu Bibli. Např. prorok Izajáš říká na jednom místě, že Bůh se dá poznat cizím národům. A apoštol Pavel v úvodu svého dopisu Římanům tvrdí o příslušnících jiných náboženstvích: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. (Římanům 1,9) Není tomu tak, že bychom při každém rozhovoru o své víře museli přeřadit ze sta procent na nulu. Může se dokonce stát, že leckterý ateista pochopil o Bohu více, než je ochoten přiznat.

Jak máme postupovat, když chceme předávat víru? Myslím, že naše svědectví má dvě strany jako mince. Na jedné straně máme zastávat pevné vlastní přesvědčení beze strachu a falešného studu. Vždyť přeci neběží o nějakou podružnost, nýbrž běží o to, co určuje náš život, o společenství s Bohem, které nás vnitřně osvobozuje, jako nic jiného. Na druhé straně zároveň musíme stejně vážně respektovat svědomí a poctivé myšlení druhých lidí. Respekt náleží do každého vážného rozhovoru o čemkoliv, nač máme rozdílné názory. Třebas i co se týče politiky

Inu, stále je zapotřebí počítat, že druhé lidi nepřesvědčíme. Ale snad bude rozhovor někdy pokračovat. Dotírat na druhé nikam nevede. A když pokračovat nelze, potřebujeme spočinout a všechno další přenechat Pánu Bohu samotnému. Víra, ona odhodlaná důvěra vůči v Bohu, není závislá na kdovíjakém lidském zprostředkování. Nejsme to my lidé, kdo vyprodukuje důvěru vůči Bohu. Ani pro sebe, ani pro druhé. Vzbuzovat důvěru – to je Boží záležitost. My jsme poslové víry. Což je veliký úkol – a zároveň veliké potěšení. Amen.

Jan 1,43-51    697; Svítá 220; 158; 248; 288                       Izajáš 19,21-24

Kázání v 2. neděli po vánocích, 3. .ledna 2016. Podle prof. Dr. Dietze Langeho.