Když přijdu do kostela a na začátku bohoslužeb říkám pozdrav „pokoj vám“, jak lidi přitom oslovuji? Říkám jim dámy a pánové? Nebo jim říkám vážení hosté? Ne, oslovuji vás tady v kostele „sestry a bratři“. Ani kamarádi, ani přátelé, ani nijak jinak. A kdo ví, jak se jmenuje naše církev? Jsme evangelická církev českobratrská – jsme čeští bratři a sestry. To je pro nás důležité.

Víte, proč si tak říkáme? My totiž věříme, že patříme neoddělitelně k sobě. Jaký je rozdíl mezi bratrem a přítelem, mezi sestrou a kamarádkou? Když je někdo tvůj sourozenec – a mnoho z vás tady sourozence má –, když je někdo tvůj sourozenec, může přestat být mým sourozencem? Nikoliv. Bratr nepřestane být bratrem, sestra nepřestane být sestrou. A to je ten rozdíl. S přítelem nemusíš být přítelem napořád, můžete se přestat kamarádit. Přátelství skončí. Ale bratr je bratrem navždy. To nejde vymazat.

My si v kostele říkáme „bratře“ a „sestro“. Patříme neoddělitelně k sobě. Máme jednoho společného Boha a k němu se modlíme „Otče náš“. Jsme jeho dětmi, proto jsme si náramně blízcí. Nemůžeme se sobě vyhnout.

Bible nám vypráví příběh o bratřích. A není to příběh pěkný. Je v něm mnoho, mnoho ošklivého. Bratrů bylo celkem 12, ale toho nejmladšího, nejmenšího Benjamínka můžeme prozatím vypustit. Takže nám jich zbývá 11 – 10 nejstarších jich drží pospolu a jeden stojí stranou, jmenuje se Josef. Otec Jákob Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce. Proto mu udělal pestře tkanou suknici. (3) A tady už vidíme, že to mezi bratry skřípe. Na někoho se dostane lásky více, na někoho méně. Jeden druhému může závidět. Tak to chodí mezi bratry. Nejsme na tom stejně. Což asi znáte z domu. Někdy se každému zdá, že rodiče se druhým věnují více. Že jim více naslouchají, že jsou na ně hodnější, laskavější.

Deset bratrů mělo na Josefa vztek. Nejenže jej otec měl v oblibě a dal mu krásný plášť, on z Josefa dokonce udělal kontrolora, který měl na bratry dohlížet. Chodil se dívat, zda bratři správně pasou ovce.  Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něj pokojného slova. (4) Ano, i tak to chodí mezi bratry.

Mohli bychom si myslet, že Josef za nic nemohl. Že on jen normálně žil a bratři na něho byli zlí. Jenže i Josef uměl pořádně přilít olej do ohně. Měl rozličné sny. My nevíme, zda se mu zdály během spánku v noci, nebo zdali snil během dne a schválně si představoval, jak se mu starší bratři klanějí. Josef je provokoval a líčil jim své sny: pracovali jsme o žních na poli. Vázali jsme klasy do snopů, vaše snopy přišly a klaněly se mému snopu, heč. No nemůžeme se divit, že bratry takové řeči naštvaly. Jak by se vám to líbilo? Sloužit mladšímu?  Josef také vyprávěl další sen – v něm se mu klanělo jedenáct hvězd a k tomu i slunce a měsíc. Takový sen rozčílil i otce Jákoba, který jinak měl Josefa rád. „Co si to dovoluješ?! Nech toho snění o klanění. Tvůj otec a matka se ti klanět nebudou.“ Jenže tak to mezi bratry chodí. Provokují se mezi sebou a rozčilují při tom rodiče.

Deset bratrů na Josefa žárlilo. Záviděli mu krásný dárek, který mu otec dal. Záviděli mu otcovu přízeň, možná mu záviděli i jeho sny. Jeho dobré vyhlídky do budoucnosti. Jednou zase šel Josef zkontrolovat bratry, zda pasou ovce tam, kam je otec poslal. Jenže Josef bratry nenašel. Byli na jiném, vzdáleném místě. Když je vypátral, byli plni zlosti a snad i strachu, že Josef bude na jejich neposlušnost žalovat otci. Řekli si mezi sebou: „Hle, mistr snů přichází! Pojďme, zabijme ho.“ (19n) Hrůza, viďte. Tak to chodí mezi bratry, že si ubližují. Nejen slovem, ale že jsou schopni na sebe vztáhnout ruku. Většina se spikne proti tomu, kdo se odlišuje. Bez citu, bez slitování jedná bezejmenná tlupa.

Ale aby to vyprávění nebylo zas až tak temné, zableskne do něj trocha světla. Nejstarší z bratrů, Rúben, má aspoň ještě nějaký rozum, alespoň kousíček srdce a svědomí. Přemluví ostatní, ať Josefa nezabíjejí a shodí jej jenom do hluboké nádrže. Rúben pak později může nenápadně Josefa vytáhnout a zachránit. Josef tedy končí v díře a Rúben odchází snad pro žebřík nebo pro provaz. I tak to chodí mezi bratry, že se před sebou přetvařují a nejsou ochotni si přiznat navzájem vlastní úmysly.

Když je Rúben pryč, objeví se kupecká karavana, která směřuje do Egypta. Další z bratrů, Juda, dostane nápad: „Pročpak Josefa zabíjet? Prodáme ho kupcům, ti ho zase prodají jako otroka v Egyptě. Nač prolévat krev, když můžeme vydělávat peníze?“ Josef je vytažen a prodán za dvacet stříbrňáků. Když se Rúben vrátí, zděsí se, poněvadž Josefa nenajde. Tak to chodí mezi bratry, že si kříží plány, jeden druhému podkopává jeho záměry.

Po Josefovi bratrům zbyl jen jeho nádherný plášť. Roztrhají ho, zašpiní ovčí krví a doma ukážou otci se slovy, že Josefa roztrhali vlci a tohle z něj zbylo. Otec je nešťastný. Inu, tak to chodí mezi bratry, že svou tvrdostí působí rodičům žal.

Jak se vám dnešní příběh líbil? Já jsem vám říkal, že nebude pěkný. Je v něm mnoho, mnoho ošklivého. Tak to chodí mezi bratry, tak to chodí mezi sestrami, tak to chodí mezi sourozenci. Jak si říkáme v kostele? Jsme bratři a sestry. V Bibli čteme, jak to chodí mezi bratry a sestrami. Mnoho nelásky, mnoho zloby, mnoho nenávisti je mezi námi. Jenže my víme, že patříme k sobě. Že se sobě nemůžeme vyhnout. Nemůžeme se od sebe oddělit. Jsme si totiž náramně blízcí. V Bibli nám Bůh ukazuje, že ví, jak to chodí mezi bratry a mezi sestrami. Pán Bůh ví, že to nejde samo od sebe žít spolu v lásce. A že pokud chceme ve svém životě něco změnit k lepšímu, pokud chceme něco napravit a vylepšit, musíme začít od těch nejbližších. Od těch, s nimiž jsme neoddělitelně spojeni. Od svých bližních.

Ježíš říkal, že nejdůležitějším pravidlem je láska k bližnímu. Ne k někomu vzdálenému. Mít rád na dálku chudáky v Indii a v Pákistánu, na tom není nic těžkého. Láska je vztah především na blízku. Miluj bližního svého. Toho nejbližšího, protože když nezačneš u něj, tak u koho chceš začít?

Mezi Josefem a bratry nebyla láska, proto je ten jejich příběh nepěkný, plný ošklivosti. Lidé v něm nejsou šťastní. Víte, kdy se v jejich příběhu objeví skutečné štěstí? Až když se spolu usmíří. Bůh je vedl a přivedl k usmíření. Proto se ten příběh vypráví.

Mezi námi v kostele, doma, ve světě také nebývá láska. A to jsme bratři a sestry. Bližší už si být nemůžeme. Pán Bůh ví o všem, co naše vztahy kazí. Vede i nás k odpuštění. Proto v Bibli čteme o lidském soužití zamořeném nenávistí, neboť tak život známe na vlastní kůži. Čteme však i o naději na usmíření. Neboť i tak to chodí mezi bratry a sestrami. Že se po všem těžkém a odcizujícím nakonec usmíří. Neboť teprve smířeni s bližními budeme opravdu šťastní.

1. Janův 4,7-12.19-21            161; Svítá 89; 383; Svítá 364; 636                Marek 12,28-33

Kázání pro děti a dospělé v 1. neděli po Zjevení, 10. ledna 2016.