Bůh je můj štít a moje píseň

1. Všichni známe značku zákaz vjezdu. Často i za ní vede cesta dál, ale nesmí se tam vjet. Existuje i jiná značka. Tam už se dál jet nedá. Břeh. Izraelci se ocitli na břehu. Cesta dál nevedla. Leda zpátky. Jenže tam bylo faraonovo vojsko.

2. Co dělají lidé, když mají strach. Ztichnou nebo začnou křičet. Tentokrát začali křičet a řvali na Mojžíše. „Cos to s námi provedl. To je náš konec. Měli jsme zůstat v Egyptě.“ Mojžíš byl zoufalý – „Kams nás to? Bože dovedl“. Ale Bůh mu ukázal, že cesta dál vede. Jedna věc je lidský strach, druhá věc jsou Boží možnosti. Pojďme si to tom zazpívat. 182,1-3

3. Byť vojsko povstalo… Izraelci prošli rozděleným mořem. Byla to veliká změna. Jejich cesta do života. Za nimi se moře zavřelo. A spláchlo s sebou pronásledovatele. Izraelci byli zachráněni. Bůh je zachránil. Je to veliký příběh Božího lidu. Příběh na naší cestě k velikonocům. Bůh nestojí stranou, ujímá se nás.

4. Když Izraelci viděli, co se děje, udělali to nejlepší, co mohli udělat. Dali se do zpěvu. Mojžíš zpíval píseň o vítězství. Kde je farao a kde jsme my. Veliká oslava. Bubínky, zpěv, tanec. Mirjam, jeho sestra mu pomáhá. Teď vám prozradím jednu důležitou věc. Lidé píší spoustu knih o Bohu, snaží se vyzkoumat, jak tomu vlastně s Bohem je. Do nejdůležitější o Bohu nám ale řekl Mojžíš ve své radosti. Poznal, že Bůh je dárcem života. Jak jej oslavovali: Je můj štít – ochránil nás.  A „Bůh je moje písnička.“ Někdy o Bohu nevíme co říci, ale vždy můžeme zpívat. Už moc dlouho mluvím. Zazpívejme 136,1+10-15

5. Izrael prošel mořem. Od těch dob se zpívá o Boží moci. Písničky nám připomínají, kdo je naší ochranou, naší záštitou. Na nás během života přicházejí různé problémy. Doléhají na nás mocně. Vzbuzují strach svou velikostí. Ano, naše problémy jsou obrovské. Obrovský byl i bojovník jménem Goliáš. Dobře víte, jak to s ním dopadlo. Skolil jej malý vojáček David pouze pomocí praku. A jakej byl Goliáš! Jenže to nebylo vítězství Davidovo. David jasně říkal, že jde na obra ve jménu Hospodinově. Proto si to připomínáme – je to Boží vítězství. A dodnes o něm zpíváme – o vánocích, když si připomínáme Ježíšovo narození. Jako dítě přišel král. Bůh je naší písničkou. Pojďme zazpívat. 281,4

6. Boží lid si vypráví o slavných vítězstvích. O slavných Božích vítězstvích. Farao, Goliáš – to všechno byli velicí nepřátelé. Nakonec však byl přemožen i ten nepřítel nejmocnější. Bojoval proti němu náš Pán Ježíš. Zvítězil o velikonocích, kdy svým odpuštěním přemohl náš hřích a svou smrtí porazil naši smrt. Kdy se to stalo – o velikonocích. Prázdný hrob. A víte, jaký je nejlepší způsob, jak o tom vyprávět. Zpívat! Bůh je naše písnička. 346,1

7. Jsou to veliká vítězství, o který Boží lid zpívá. Je doba před velikonocemi a my se na ně připravujeme úvahami o pokání, o obrácení mysli. Ta změna u nás je podložena Boží změnou. Bůh mění svět, je naší záštitou a naší písní. Také tady v Poličce.  Kde je farao, kde jsou komunisti, kde je někdo, kdo by nám dokázal zabránit chválit Boha. Zpívat mu. Dnes je nám do zpěvu.

8. Naše pokání, naše obrácení, sestry a bratři, je podloženou jistotou, že Bůh mění svět. A teď vás možná překvapím, neboť řeknu, že k pokání patří nejenom pláč z lítostí nad vlastními chybami. K pokání patří i smích. Vždyť je čemu se smát. Jen se podívejte na ty obrázky, Jsou k smíchu všichni ti nabubřelí krutovládci. Farao, Goliáš, smrt. Kde je jim konec. Při nás je Bůh. K víře patří smích a humor. Umět se vysmát všem, kdo o sobě smýšlejí vysoko. Naše civilizace stojí na humoru, ne nadarmo existuje i humor židovský, který pramení v tomtéž zdroji víry.

9. A všimněte si, kolik problémů současnosti souvisí s nedostatkem smyslu pro humor. Znalci islámu říkají, že muslimové se musejí naučit smát – smát sami sobě, svým představám, svým nedokonalostem. A Rusové se musejí naučit smát sami sobě, pak ztratí chuť dobývat další území. A zapšklí lidé na demonstracích se potřebují naučit smát. Všimli jste si, jak málo radosti a smíchu se ozývá z ponurých hlasů současnosti. Všechno se bere smrtelně vážně. Lidé se často vidí na břehu a cestu před sebou mají uzavřenu. Jako na značce. Jako v Egyptě. Čteme Bibli, abychom se dovedli upřímně smát. Náš štít a naše písnička je Bůh. Ježíš se vysmívá Herodovi. Čeští bratří, kteří po Bílé hoře sepsali Historii protivenství české církve, na závěr zařadili taškáře Palečka. Královského šaška a jeho kousky. O to jde: vysmát se mocným.  Víra nám ukazuje, že naše cesta vede dál. To je pokání. To je naše strategie. Nebrat smrtelně faraony ani prezidenty a další šéfy, nebrat smrtelně vážně obry a jiné obří problémy. Nebrat smrtelně vážně ani tu smrt smrťoucí. Jediný, kdo si opravdu zaslouží být vážený, je Bůh. Tomu nás učí víra. Ze všeho nejvíce vážně brát Boha. On je štít a píseň. Tedy: nebrat smrtelně vážně lidi, brát vážně Boha. A brát ho životně vážně. Amen.

Lukáš 13,29-33          667; Svítá 23; 182+136 +281,4 +346; Svítá 56, Svítá 135; 399; 489

Kázání pro děti a dospělé v 3. neděli v postě 28. února 2016.