Tolik bylo dní k utrácení sil a k ztrátě dechu tolik bylo chvil, můžeme si povzdechnout s básníkem. Sestry a bratři, kdo z nás spočte všechny ty okamžiky, kdy nám čas protekl mezi prsty? Bylo nám dopřáno žít, až doposud jsou k našim životům přidávány nové hodiny a dny, a co my s nimi děláme? Ztrácíme síly při zbytečných činnostech, ztrácíme dech v nesmyslných zápasech. Anebo síly a dech ztrácíme v potřebných zápasech, ale raději bychom svou pozornost přece jenom věnovali něčemu úplně jinému.

Sestry a bratři, Pán Ježíš mluví o budoucnosti. Nás lidi odedávna zajímá otázka, co se bude dít. Toužíme nakouknout za oponu zahalující budoucí čas. Co bude zítra, co za měsíc, co bude za rok? Snažíme se rozpoznat, co nás čeká v nadcházející době. Občas naše myšlenky zamíří ještě dál. Zamíří kamsi za obzor našich dnů. Co se bude dít úplně na konci? Až skončí náš život, až pomine země i nebe, až se dovrší čas vyměřený tomuto světu – co bude potom? Co přetrvá? Jak se zhodnotí lidské snažení – dostane se nám odměny anebo vše bude zmařeno? 

            Sestry a bratři, všechnu svou starost vložte na něj… (7) Jaké tak asi mohl mít apoštol Petr starosti? Snad jej trápilo zdraví. V mládí strávil nejednu chladnou noc promáčený v rybářské lodi. Později absolvoval delší cesty, párkrát pobyl ve vězení. To všechno se muselo na jeho zdravotním stavu podepsat. Možná se více nežli o zdraví staral o své životní dílo. Nenamáhal jsem se zbytečně? Předával jsem druhým dobře vše, čemu jsem se naučil u Ježíše? Žijí křesťané, kterým jsem zprostředkoval evangelium tak, jak se sluší na lidi víry?

Jeden básník někdy poví více nežli houf učenců. Sestry a bratři, mnoho knih bylo sepsáno o České republice, o jejím zeměpise, zvířeně a květeně, a přece jeden popis naší země zůstává naprosto jedinečný. I přes svou stručnost je v ně-čem podivuhodně přesný a žádná naučná kniha se mu nevyrovná. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, veršoval před lety Josef Kajetán Tyl. Samozřejmě že nepodal vyčerpávající vědeckou zprávu o českých zemícch, ovšem pár slovy se mu podařilo vystihnout to nejpodstatnější. Že má svoji zemi rád.

Budu kázat o poutech. Vy víte, že pouta používá policie – komu je nasazuje? Odsouzeným lidem, zadrženým či zatčeným lidem, nebezpečným zločincům. A teď se zamyslete – jsou pouta nasazena vždycky tomu správnému člověku? Ano, někdy se pouta mohou ocitnout na rukou člověka nevinného.

Dnes se nám vypráví dávný příběh o dvou učednících, kteří napřed nepoznali a pak zase poznali svého mistra. Je to příběh známý. Je to příběh dávný, ale protože je to příběh i o nás, je to i příběh dnešní a dobře se hodí i pro nás na začátku školního roku. Ale vezměme to po pořádku.

            Vše začalo docela nevině. Kolem polem kráčí venkovský kazatel jménem Ježíš se skupinkou věrných posluchačů. Možná se jen procházeli, možná mířili do shromáždění na bohoslužby. Byl sváteční den, byla sobota.

Jaro, léto, podzim, zima. Kdo by neznal roční období? Už malé děti v předškolním věku se pomocí ročních období učí vnímat proměny času. V zimě je chlad a v létě je žár, na  jaře stromy kvetou, na podzim se z nich sklízí ovoce. Je dobré znát pravý čas a svůj život sladit s příslušným obdobím.

1. Čas v mnoha podobách