Sestry a bratři, asi nám to zní poněkud divně: Ježíš se nechal pokřtít. Křest chápeme obvykle jako viditelný vstup do křesťanství, do čeho však zde vstupuje Kristus? Do křesťanství rozhodně ne, vždyť on sám je jeho tvůrcem. A přece se i v Ježíšově případě křest koná. I pro Ježíše samotného je křest důležitý. Tím lepší důvod, zamyslet se nad křtem a zkoumat, čím je důležitý pro nás. Co znamenal křest pro Ježíše a co znamená pro křesťany? Snad právě proto se o Ježíšově křtu píše v Bibli, abychom se znovu zastavili nad známými věcmi. Abychom znovu ohledali skutečnosti, které nám sice připadají samozřejmé, a přitom zas až tak moc samozřejmé nejsou. Pohleďme tedy dnes s trochou úžasu na křest jako na velikou nesamozřejmost.

Předně – křest není křesťanským vynálezem. (Slovní podoba mezi slovem křest a křesťan vznikla v češtině shodou okolností, v jiných jazycích se jedná o slova naprosto odlišná.) Křest či jinak vzato jakési obřadné ponoření je prastarý náboženský úkon. Nalezneme jej v různých dobách a kulturách. Znázorňuje obmytí člověka od starých špatností. Výkladů a pojetí nalezneme celou řadu. Ve své době se starodávného rituálu chopil Jan Křtitel. Tento izraelský prorok rozšířil své kázání právě o křestní ponoření. Jan hlásal, že svět potřebuje obnovit, že před Bohem není žádná špatnost skryta a jedinou možností, kterak se s hříchy vypořádat, je rychle hledat smíření jak s Bohem, tak s lidmi. Znakem životního obratu se stal právě průchod vodou. Jako zkažený svět kdysi prošel potopou k novému životu, jako egyptští otroci prošli mořem ke svobodě, jako bloudící Izraelci překročili Jordán do zaslíbené domoviny, tak i každý člověk smí projít vodou a vstoupit do nového života, do svobody, do požehnaného domova.

Janovo kázání mělo ohromný ohlas, poněvadž Jan mluvil lidem do srdce a ze srdce. Podařilo se mu vystihnout jejich úzkosti, jejich nespokojenost se stavem světa. Jistě, něco se musí změní, ale raději ať se to neděje v lidské režii, nebo to zase skončí špatně – tvrdostí, přehmaty a násilím. Raději ať se svět obnoví podle Boha, v Boží režii, kde hlavní slovo mají spravedlnost a milosrdenství. Jan našel dost posluchačů, kteří toužili změnit ten svůj kousek světa směrem od beznaděje k naději.

Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. (13) Co se asi o Janovi doslechl mladý Ježíš? Městečko Nazaret, kde žila Ježíšova rodina, leží desítky kilometrů od Jordánu, v němž se křtilo. Ježíš zpočátku zná Jana jen na dálku. Ale ví o strhující síle jeho poselství. Nechat se strhnout, nebo zůstat stranou?  Zapojit se do cizího díla, přitakat cizím slovům, anebo se snažit všechno vytvořit po svém, vlastními slovy, bez složité a riskantní domluvy s ostatními? Ježíš volí první možnost. Nechává se vtáhnout do Janova zvěstování a křtění. Kristus jde cestou spolupráce, kooperace. Ježíš nestojí stranou, když jde někde o dobrou věc. Sdílí pohled mnoha lidí, že tento svět potřebuje obnovu. Musí projít očistou. Proto Kristus přichází k Jordánu, touží vstoupit do jeho vod, aby se i na něm osobně stálo patrným, že svět podle Boha už začíná. Ne v nějakém čase budoucím, nýbrž nyní. Ne na nějakém vzdáleném místě, nýbrž zde. Jako už tolikrát v historii nový život vystupuje z vody. Kristus je u toho, proto se jde nechat pokřtít.

Ježíš podstupuje křest. Vyjadřuje tak svou blízkost obyčejným lidem. Ježíš se solidarizuje s našimi tužbami po spravedlivém světě. Ježíš přitaká naší touze po životu v lásce a bez děsivých neštěstí. Ježíš s námi sdílí očekávání, že náš svět – tedy i ten můj, malý, osobní svět – svět má stále šanci, že není ztracen, že jej lze s pomocí Boží změnit k lepšímu a že lze začít v tento čas. Jsem rád, že evangelium vypráví o Ježíšově křtu, protože mně i vám dosvědčuje, že Kristus jde s námi naší životní cestou.

A tak se Ježíš ocitá na břehu Jordánu. Jan Křtitel stojí v říční proudu, postupně noří pod hladinu jednoho příchozího za druhým, když tu náhle strne. Mezi zájemci o křest spatří Ježíše a zarazí se. Že Ježíš z doslechu cosi věděl Janovi, si lze domyslet – přeci jenom Jan byl osobou veřejně činnou –, ovšem co mohl obráceně Jan vědět o dosud neznámém Ježíšovi, to zůstává záhadou. Jan zahlédne Krista a zdráhá se jej pokřtít. Dokonce mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ (14) „Nikoliv já bych měl vtáhnout tebe do svého díla, nýbrž ty vtáhni mně do svého díla.“ Jak mohl Jan vědět, že Ježíš přináší životodárné poselství spásy? Nevím. Vím však, že mezi Ježíšem a Janem nastala zvláštní přetahovaná. Ježíš trvá na svém předsevzatém křtu. Nebere vážně Janovy výhrady. Jak už jsem řekl. Ježíš je solidární s běžným lidským údělem. Sdílí naši nespokojenost se stavem světa a vyhlíží jeho všestrannou obnovu. Proto křest. Ježíš je totiž spolu s námi namočený do naděje, že Bůh tomuhle světu pomáhá. Kristus odmítne zvláštní zacházení, jež mu Jan nabízí. Proto se křtu nevyhýbá, stejně jako se později nevyhnul naší bídě, hladu a bolesti, stejně jako se nevyhnul našemu strachu a naší smrti. Ježíš již od křtu vlastním životem podává důkaz, že ve světě lze potkat Boha  ve chvílích jak dobrých, tak i zlých. 

Jan se zdráhal, oponoval, vzdoroval, ale nakonec se přemluvit nechal. Byl zneklidněn, ale je uklidněn. Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“  (15) První Ježíšova slova, která u Matouše čteme, a i tato drobnost stojí za pozornost – první Ježíšova slova v evangeliu jsou slova uklidnění. Vnášejí pokoj do znepokojené duše Křtitelovy. V tomto pokojném tónu se dále ponese celá Ježíšova činnost. Navracet pokoj zneklidněným. Zcela v duchu pozdější modlitby Františka z Assisi. „Pane, učiň mne nástrojem pokoje.“ Zbavovat lidi obav ze života, z lidí, z Boha. Voda křtu se natrvalo stává znamením životního přerodu a přechodu, jímž jako se přes vodu přechází z jednoho břehu na druhý břeh, přecházíme od nevěry k víře, od života ohroženého k životu ochráněnému a zachráněnému.

„Připusť to nyní,“ slyší Jan jako odpověď na svoje zdráhání. Vždycky si lze vymyslet tisíc námitek, proč něco nejde provést. Domnívám se, že Jan Ježíšovi řekl mnohem více odmítavých slov a vzdorovitých výhrad, než kolik je v evangeliu zachyceno. Možná mu ve svém rozhorlení podal celou teologickou přednášku, proč zrovna on, Jan, nemůže zrovna jeho, Ježíše, pokřtít. Pro odmítnutí a pro výmluvy nacházíme argumentů dost. A Ježíšova reakce? „Let it be! Nech to být! Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“

První slova z Ježíšových úst v tomto evangeliu a už je to jasná výzva nejenom pro Jana, coby přímého posluchače, nýbrž jasná výzva pro všechny posluchače další. Ježíš si povolává spolupracovníky. Ježíš potřebuje spolupracovníky, aby prosadil Boží záměry. Jan je přímo modelový příklad. Ježíš potřebuje jeho pomoc, aby se spása postoupila dále. Stejně potřebuje Kristus naší pomoc, aby se spása rozšířila v tomto světě. Ať použiji další cizí slovo, Ježí se s lidmi solidarizuje a Ježíš lidi aktivizuje. „Člověče, dělej něco pořádného! A zkus dělat něco pro Boží království.“

My jsme jako Jan. Ošíváme se. Hledáme výmluvy, proč něco nejde. Ježíš naopak přesvědčuje, že to jde. Že lze doufat i uprostřed neštěstí, že lze odpouštět a dokonce i milovat nepřátele, že lze i za smrtí nalézt život. Připusť to nyní,  začíná evangelium z Ježíšových úst. Odlož své tisíceré námitky. Připusť to nyní, že i ty zmůžeš udělat něco pro obnovu světa, pro Boží království. A to je nesmírně aktuální výzva pro všechny křesťany na všech místech. I zde u nás v Poličce a v našem sboru. Připusť to nyní, že právě ty máš podíl na Ježíšově díle. Ty můžeš utvářet skupinu mládeže. Ty můžeš vychovávat děti v nedělní škole. Ty se můžeš stát členem staršovstva. Ty může převzít odpovědnost za sborovou pokladnu, ty může zpívat ve sboru, ty můžeš prostřednictvím sbírky přispět na potřebné ve světě. Ty můžeš vymyslet a uskutečnit projekt pro druhé. Připusť to, že i ty máš někde své místo jako spolupracovník Kristův. My si někdy těžko hledáme možnosti, jak se zapojit. Přiznám se, že i pro mne bylo před lety velmi složité vůbec přijmout, že bych se měl po svém zapoit do šíření Božího království a stát kazatelem. Jak říkám, tisíc důvodů jsem měl proti. A Ježíš měl důvod jediný: Připusť to nyní; neboť je vhodné, abychom naplnili, co je správné.“

Jan Ježíše pokřtí. Přijme jeho výzvu a může se postoupit dál. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. Považuji zmínku o Božím Duchu za náramně důležitou. V evangeliu nejde zdaleka jen o plnění výzev a nutných úkonů. Jde i o moc shůry. O chuť, o nadšení a radostnou jistotu, že jsme vykročili správnou cestou. Ježíš po křtu slyší  z nebe promluvit hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (17) A zase jsou to slova i pro nás, pro všechny křtem spojené s Kristem: Toto je moje milovaná dcera, toto je můj milovaný syn. Jsme milováni, jsme zahrnuti do přízně Boží. Bůh nás má rád, tato slova doprovázejí každý křest. Proto se, milé sestry a milí bratři, Pán Ježíš nechal pokřtít: Aby společně s námi do světa vnášel Boží lásku. Amen.

1. Mojžíšova 8,6-12       103; Svítá 89; 455; 383; 486      Efezským  3,14-19

Kázání v neděli po Zjevení Páně, 11. ledna 2015

Obrázek pochází z 18. století z Brazílie.