Dělníci na vinici. Kdo by chtěl, sestry a bratři, kdo by chtěl, klidně může použít tohoto podobenství jako trpkého příkladu. Lze zde nalézt hned tři hořké ukázky, jak to ve světě chodí. 1) Zámožný podnikatel nezřízeně utrácí. Nehledí na korunu. Je mu jedno, kolik lidem zaplatí, jen když dosáhne svého záměru. Bez rozpaků posledně najaté dělníky přeplatí v ohromném nepoměru k zasloužilým pracovníkům. 2) Tím jsme u druhé nepatřičnosti. Lidé si nejsou rovni. Za stejné úsilí nenásleduje stejná odměna. Někdo musí vynaložit mnohem větší námahu, aby dosáhl téhož. Už od dětství zakoušíme tuto nerovnost. Nadané dítě má skvělý prospěch samo od sebe, jiné dítě musí dřít, aby dostalo aspoň trojky. A v zaměstnání tomu bývá podobně. A podobně tomu i se zdravím. Někdo na sebe nedbá a daří se mu, jiný o sebe úporně pečuje, aby se jakž takž udržel v provozu. Jakpak to máš zařízené, osude, přírodo, Bože, (každý si dosadí podle svého), jakpak to máš zařízeno, že neexistuje žádná spravedlivá úměra mezi námahou a štěstím? Nespravedl-ností, nerovností je všude plno a zde dokonce Pán Ježíš na takové nerovnosti založí své kázání. 3) A do třetice: Lidé se navzájem sledují a poměřují. A při tom lidském poměřování se snadno vynoří závist a zloba. Proč je na tom druhý stejně, jako já, když pro své štěstí udělal mnohem méně? Chci se mít také tak dobře jako on, i když k tomu nemám předpoklady. Chci dosáhnout na tentýž zisk. Chci, aby můj život byl stejně úspěšný a výnosný jako život cizí. (Zajímavé, že se více měříme cizími úspěchy nežli neúspěchy.)

            Máme před sebou podobenství, které obsahuje utrácení, nerovnost a závist. Někdo by v něm mohl spatřit podobenství o špatnostech světa. A přece: S královstvím Božím je to tak, jako když jeden hospodář vyšel najmout dělníky… (1) To podobenství je podobenstvím o království Božím mezi lidmi. Nikoliv jak to chodí ve světě, nýbrž jak to chodí u Boha. První i poslední dělník dostane při večerní výplatě po denáru. Stvořitel je stejně štědrý ke všem lidem. Denár byl základní denní mzdou. Všichni hospodářovi zaměstnanci dostávají obnos potřebný k jednodennímu živobytí. Všichni Hospodinovi věrní dostávají obnos potřebný k věčnému živobytí. Kdo se dřel pro Boží království od mládí, vezme na sklonku dnů stejně jako ten, kdo přišel na poslední chvíli. Boží odměna je stejná pro všechny. To není důvod k závisti, říká Ježíš. To je důvod k radosti. Kdo uslyší a přijme Boží povolání, dostává od Boha na oplátku spásu, život věčný, smysl života. Boží odměna má mnoho názvů. Kdo přijme Boží pozvání, ten nezmaří svůj život, nýbrž jej zachrání a naplní. Stane se učedníkem království, vyznavačem a příslušníkem království, které předčí všechny pozemské režimy.

Naše situace odpovídá situaci dělníků v podobenství. Byli jsme přizváni k Božímu dílu. Pracujeme na vinici Páně, říkávalo se často v dřívějších dobách. Někteří pracujete již několik dlouhých desetiletí. Nesete onu přísloveknou tíhu dne (12) čili všechnu tíhu starostí o Kristovu církev. A hodláte nést tuto tíhu dál. No a pak jsou zde jiní, pozdní příchozí, kteří se objevili a přidali teprve před pár lety nebo se ještě ani do společenství církve nezačlenili. Zdaleka nenesli tolik, jako ti, kteří přišli dříve. Jakou z toho má kdo odměnu? Všichni stejnou! Odměnu si totiž nevytváříme sami, dává nám ji Bůh.

Evangelista Matouš řešil napětí, které řeší každé křesťanské společenství. Jak ocenit činnost těch, kteří se v církvi namáhají po dlouhá léta, a jak ocenit ty, kteří přišli nově, moc toho zatím neudělali, ale přesto do práce na vinic Páně zasahují. Zasahují svými důrazy, svými odlišnými a neotřelými názory. Ve zdravé církvi je vždy určité napětí mezi starým a novým. Mezi tradicí a inovací. Kristus nás podobenstvím učí podobné rozdíly vyvážit, vybalancovat. Jedni i druzí jsme Kristovi a dostáváme dobrou mzdu za námahu víry. Mzda zdaleka není jeden denár. Považte, co jako křesťané spolu všichni dostáváme: společné chvíle trávené v radosti a pokoji před Bohem, okamžiky, kdy spolu porozumíme Písmu svatému. U svého stolu nás Bůh sytí svým odpuštěním a vede nás k hojivému odpuštění mezilidskému. Odměnou za a posilou pro naši víru byly a jsou chléb a víno, které v kruhu přijímáme. Odměnou nám je společný zpěv, ztišení k modlitbě. Odměnou je i hemžení dětí a na druhé straně i naděje věčného života zvěstovaná při pohřbech. V tom všem je království Boží mezi námi. Nic z těchto krásných a čistých věcí bychom nebyli dostali, kdybychom neuvěřili Pánu Bohu a nepustili se do práce na jeho vinici. Bůh nám štědře odplácí za naše úsilí. Bůh nám štědře odplácí bez rozdílu.

            Že ohled na odpracovaná léta není pro Pána Boha směrodatný, nádherně ukazuje životní příběh apoštola Pavla. V dobách, kdy Ježíš chodil po Galileji a v radostném duchu učil lidi věřit v nebeského Otce, seděl Pavel Saul někde v Tarsu a mořil se suchopárným studiem zákona. Po čase se coby horlivý student snažil nabyté poznatky uplatnit a pustil se do potírání čerstvě vzniklé křesťanské církve. Dvanáct apoštolů se už dávno zabralo do díla evangelizace, vyráželi na cesty, zakládali sbory, oslovovali pohany, když tu teprve Pavel prožívá obrácení a určité období osobního zrání. Až pak nastupuje do práce. Vadilo, že se nezapojil od samého počátku? Vždyť i tak byly Pavlovy výsledky nadprůměrné, jedinečné. Dalo by se říci, že brzy předčil všechny původní apoštoly. (První církevní dějepisec, evangelista Lukáš, věnuje Pavlovi většinu své knihy o skutcích apoštolů.) Přesně jako v podobenství. Byť byl Pavel povolán do práce později, konal dobré dílo. Bůh mu dal uši učedníků, otevřel mu sluch pro své svaté slovo, Pavel je přijal a šířil dá. Bůh si jej uschopnil. Pavel konal dobré dílo a dostal za ně dobrou odměnu. Dostal odměnu stejně dobrou, jako dostali apoštolové. Získal radost z Boha, získal místo ve společenství bratrů a sester, získal ducha víry, naděje a lásky. Co víc si přát?

Přiznám se, že se můj vztah k apoštolu Pavlovi se v průběhu kazatelské služby velmi proměnil. Teprve v praxi jsem přišel Pavlovi na chuť.  Oblíbil jsem si ho a snad i trochu hlouběji jsem mu porozuměl. Když jsem během studií četl Pavlovy dopisy – dokonce jsme se Pavlem podrobně zabývali v jednom semináři –, pokaždé mi tento muž připadal cizí. Zdálo se mi, že složitě řeší jakési složité problémy, které jsou nám vzdálené. Zdálo se mi, že ze sebe chrlí jednu theologickou výpověď za druhou a nezkrotně rozvíjí své učení o Bohu. Připadal jsem si v Pavlově světě ztracený. Jenže když jsem později díky rozpisu nedělních biblických čtení začal na Pavlovy texty kázat, změnil jsem názor. Zjistil jsem, že Pavel vůbec nebyl nějaký nezávislý učenec, který píše o 106 a kvapně se snaží dohnat, co zameškal nevírou. Pavlovi nešlo o vlastní učení, natož o vlastní slávu. Nejvíc mu záleželo v Kristu – aby získal místo v jednotlivých lidských srdcích a aby přebýval v pospolitosti křesťanů. S velkou pozorností se Pavel stará o různé křesťanské sbory. Aby lidé spolu žili jako bratři a sestry a společně zakoušeli Boží působení v Ježíši Kristu. V Pavlovi jsem objevil svůj příklad – on se snažil, aby ta „jeho“ křesťanská společenství a ti „jeho“ křesťané rostli ve víře. A k tomu volil všemožné prostředky. I já a vy se vlastně stále pokoušíme o totéž.

            A úplně poslední, co vám chci, sestry a bratři, svým kázáním povědět, se opět vztahuje k podobenství o dělnících na vinici. Pán Ježíš hovoří o dobré životní mzdě z Božích dlaní, o mzdě, kterou si nejde zasloužit, poněvadž ji Bůh ze své štědrosti dává nepřiměřeně. Nepřiměřeně našim životním výkonům. Bůh vyráží hledat lidi, nachází je a oslovuje a získává je pro své cíle. Neustále se rozrůstá okruh těch, kdo očekávají dobrou odplatu od Pána Boha. Rozrůstá se okruh těch, kdo se hlásí ke Kristu. To je zaslíbení pro celou církev. I pro tento náš sbor v Poličce. Není konec, Bůh sám si stanoví, kdy nastane večer a kdy on bude odplácet. Do té doby se budou pořád hledat noví dělníci. A noví dělníci se také budou nacházet. Amen.

Iz 50,4n                    2 Korintským 13,4-8      118; Svítá 331; On probouzí mne; 635; 420                Filipským 4,1

Kázání v neděli devítník, 1. února 2015