Sestry a bratři, vždy mne zaráželo, jak končí jednotlivá evangelia. Je krajně pozoruhodné, že Matouš, Marek, Lukáš a Jan, každý napsal ke své knize poněkud jiný závěr. Jako by snad dokonce bylo přímo nemožné zachytit jednoznačně a podrobně události po Kristově vzkříšení. Jako kdyby se Bibli příčilo vtěsnat nový život do lidských slov. Jen si to uvědomme – z Ježíšova života známe plno okamžiků: víme, kde se pohyboval, známe jeho kázání, víme, s kým mluvil a co mu řekl, známe podivuhodné i obyčejné činy, které pro lidi vykonal. To vše ale jenom do velikonoc. Velikonocemi končí přehledné vyprávění. Pán Ježíš je uložen do hrobu a ke všeobecnému překvapení je ten hrob třetího dne prázdný. Co se děje pak, je obestřeno jakousi mlhou. Jen stěží lze zmapovat Kristovu další cestu. Vzkříšený Ježíš se vždy jenom tak mihne, prokmitne před očima. Zčistajasna se objeví mezi lidmi, tu a tam se ukáže a pak náhle zmizí. Vzhledem k těmto okolnostem stáli jednotliví evangelisté před nelehkým úkolem, jak zakončit svou knihu.

Máme tedy čtyři poněkud rozdílné závěry evangelia. Doporučuji vám, abyste si někdy sedli a přečetli si z každé knihy postupně těch pár posledních veršů. Zjistíte, že jedno je jim společné. Všechny jsou přesvědčeny, že Kristova činnost nekončí. Ježíš Kristus nepřestal působit mezi lidmi. Stále má svůj vliv. Uplatňuje svoji moc. Není sice s učedníky tak jak o dřív – jako Učitel a Mistr, přesto však učení o Božím království stále znovu získává další příznivce. Ale to bych předbíhal, raději se vrátím k dnešnímu textu.

Jak tedy pojal závěr svého evangelia Marek? Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného. (14) „Konečně se zjevil…“ Apoštolé si museli počkat. Neuviděli svého Pána jako první. Pro mne osobně je to skutečná záhada. Těchto jedenáct mužů se jednou stane základem církve. A přesto Pán Ježíš za nimi nepospíchá po svém vzkříšení. Nechává je čekat. Co to asi vypovídá o našem Pánu? Ježíš vyhledává potřebné – napřed se ukáže Marii Magdaleně, pak dvěma poutníkům v Emauzích. Teprve až pak přijdou na řadu učedníci. Možná snášeli tíhu dohadů a nejasností lépe než ostatní lidé. Snad si v situaci bez Krista uvědomili svoji opuštěnost a bezmoc. Snad odhalili, že bez víry nemají světu pořádně co nabídnout. Že jsou odkázáni na Krista. Když konečně Ježíš mezi učedníky přijde, zastihne je u stolu. Snad právě v tu chvíli lámali chléb a pili víno z jednoho kalicha ve vzpomínkách na poslední večeři před Ježíšovou smrtí. Snad začínají chápat, že na Golgatě tekla krev kvůli nim. Náhle vidí, že kříž a hrob nebyl konec. Pán je mezi nimi. Živý.

„Pokoj vám!“ říká při tomto setkání Kristus učedníkům v Janově evangeliu. Evangelistu Marka ovšem převratná situace tolik rozrušila, že pozdrav pokoje zcela vynechává. Pro učedníky má vzkříšený Ježíš naopak znepokojující slova pokárání. Jak to, že měli tvrdá srdce a nevěřili těm, kdo se s Kristem setkali? Tudy přeci cesta nevede. Kdo chce překonat beznaději, ten věří. Ježíš učedníky kárá a zároveň je povzbuzuje. Vysílá je na cestu. Dává jim poslání a smysl života. A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (15)

Ač kdysi učedníci sami nevěřili, jsou nyní posláni šířit víru. Z nevěrců se stávají hlasatelé víry. Kéž by to platilo i o nás! Evangelium má být totiž hlásáno po celém světě. Takový úkol těch pouhých jedenáct apoštolů nemůže samo zvládnout. Potřebují pomoc. Naši pomoc. I město Polička s okolím jsou součástí světa. Kdo zde ohlásí, že se už přibližuje Boží království? Je to na nás, sestry a bratři, současných křesťanech, abychom svému okolí ukazovali cestu víry. Kristovo učení nezprostředkuje světu nikdo jiný nežli křesťané z různých církví. Máme tedy co dělat.

Kažte evangelium všemu stvoření.  „Všemu stvoření.“ Musím se vám přiznat k jedné otázce, která mi vrtá v hlavě. Pán Ježíš vyzývá křesťany, aby kázali všemu stvoření. Co to znamená? Možná jste už někdy slyšeli o středověkém světci Františkovi s Assisi. Hodně toho vykonal pro evangelium. Dokonce se o něm vypráví, že kdesi na kraji pole kázal ptáčkům. Na jednu stranu je ta představa směšná. Taková ptákovina. Copak mohli ptáci jeho kázání rozumět? Na druhou stranu je však Františkovo úsilí čímsi příkladné. On vzal Kristova slova vážně. Vždyť i ptáčci jsou součástí stvoření. I na ně se vztahuje evangelium. Co tedy znamená kázat evangelium všemu stvoření? Neznám přesnou odpověď. Nemyslím si, že bychom měli napodobovat legendárního Františka. Ale Kristův příkaz musíme vzít vážně. Naše křesťanské poslání se nezaměřuje jenom na lidi. Kažte celému stvoření. Snad to znamená, že přírodu živou i neživou máme vtahovat do díla spásy. Svým sobectvím nezničit přírodu, nýbrž ji uchránit v plnosti a síle pro den vykoupení. V dopise Římanům (8,19-22) apoštol Pavel píše, že celé tvorstvo toužebně očekává vysvobození z marnosti a z otroctví zániku. Lidé i zvířata, rostliny i kameny, voda i vzduch – pro nás pro všechny jednoho dne přijde Pán. Nikomu nesmíme zabránit, aby se s Pánem radostně setkal. Snad proto nějakým způsobem lze kázat evangelium opravdu všemu stvoření.

Ježíš Kristus otevírá cestu víry všem. Evangelista Marek jako jediný navíc zaznamenává jakýsi seznam či katalog křesťanských činností. Vyhánět zlé duchy, vkládat ruce na nemocné, mluvit novými jazyky, odolávat jedům. Pravda, jsou to velice neobvyklé dovednosti, ale nikdo se jimi nemá chlubit. Jsou to znamení – znamení toho, že se křesťané směle mohou pustit do díla. Nemají se čeho bát. Žádná překážka je nezadrží. Nic je neodradí od služby bližním. Ani jedovaté řeči, ani nemoc, ani komunikační bariéry. Pro službu evangeliu si osvojí nebývalé dovednosti. Nadřou se, ale přiblíží se k potřebným lidem v okolí. Opět musím říci jedno kéž – Kéž bychom i my hojně dokázali konat pro své bližní neobvyklé věci. Ne zázraky, ale věci, jež nejsou běžné, které se nevyplácejí, které nikdo jiný neudělá.

Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. (19) Pán vstoupil na nebesa. A my dnes slavíme jeho nanebevstoupení. Zvláštní důvod k dnešnímu svátku. Pán učedníky opustil. Vstoupil na nebesa a my nevíme přesně, co toto vyjádření znamená. Kde je Ježíš nyní? Nebesa jsme prozkoumali, ale není tam. Kde tedy stojí nebeský trůn? Je snad někde mimo čas a prostor. Nechejme tuto vesmírnou otázku nezodpovězenou. I tak toho víme dost. Pán Ježíš odešel k Otci. Sedí po jeho pravici. Kralují spolu – nenásilně a spravedlivě. Kde – snad se časem dovíme. Ostatně apoštolé nespekulovali nad těmito věcmi. Nelámali si hlavu, kampak se Ježíš poděl. Znali přece jeho vůli. Ta jim stačila. Věděli, co mají konat. Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Jedenáct apoštolů splnilo Kristův příkaz. Jak je psáno: Oni pak vyšli a všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slova potvrzoval znameními. (20) Věřím, že stejně tak i na naší cestě víry s námi Pán působil. A bude působit. Amen.

Římanům 8,19-22                              353; 168; 355; 648     Izajáš 2,1-5    

Kázání ve čtvrteční svátek Kristova nanebevstoupení, 14. května 2015.

Obrázek pořídil GospelMessage, morgueFile.