Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. Pěkně se to poslouchá. Boží příslib pomoci a opory. Kdo by si nepřál být v soužení doprovázen samotným Hospodinem, být Hospodinem bráněn a dokonce oslavován?

Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. O kom je řeč? O kom se v žalmu mluví? Je snad řeč o nějakém dávném panovníkovi z dynastie krále Davida? Je snad řeč o zbožném člověku, který vždy vzorně kráčí cestou spravedlnosti? Je zde řeč o jedinečném Božím pověřenci mesiášovi, který přichází do světa a přináší do něj spásu? Anebo je řeč o prostých lidech, kteří u Boha hledají podporu v časech tísně? Které odpověď je správná? Na koho máme ukázat? Na koho Pán Bůh myslí, když říká: Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou.

Jednu starobylou dopověď jsme před chvílí slyšeli z evangelia. Kri-stovo pokušení na poušti. Na počátku své činnosti, po křtu v Jordánu, Je-žíš nezamíří ihned mezi lidi, nýbrž se vypraví zcela opačným směrem. Jde do pouště, jde na místa pustá a liduprázdná. Zvláštní: my bychom spíše čekali nějakou smělou iniciativu, nějaký rozlet, mocný impuls. Hned zkraje aby Kristus světu uštědřil pořádný duchovní šťouchanec a popostrčil jej směrem k pokání. Vždyť přece Jan Křtitel viděl na Ježíše po křtu sestupo-vat Ducha svatého. Následně však byl Ježíš Duchem vyveden na poušť. (1) Cesta k lidem začíná mimo lidi, mimo lidskou společnost. Prostě být pořádnou chvíli sám. (Což je myslím důležitá směrnice pro všechny, kdo předstupují před lidi a přinášejí kus sebe sama. Směrnice pro politiky, pro umělce, učitele i pro faráře.) Duchovní zážitek v pustině. Cesta do samoty, cesta do ústraní, cesta do hladu, cesta do pokušení. Byl vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. (1)

Setkání s ďáblem. Odkud se tam najednou vzal? A proč zrovna tam? Copak ďábel jinde dotírat nemohl? Ježíš se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. (2) Kolem nic, jen poušť, kamení a vítr. A v žaludku také nic, jen hlad. A co zbylo v duši? Nachází se v lačném nitru ještě něco, z čeho by šlo čerpat životní sílu a moudrost? Ježíš se v poušti a v postu setkává sám se sebou. Kým jsem, když už nemám nic ani kolem sebe, ani v sobě? Jak vypadá můj holý život? Kdo jsem vlastně já? Právě setkání se sebou samým je propleteno setkáním s ďáblem. Ďá-bel na nás neútočí přes druhé lidi, útočí na nás skrze nás samotné. Víme o tom? Pokud ne, tak postní období nám tuhle skutečnost připomíná. Když odložím vše, co ke mně přichází zvenčí, co mi zbude? Já a ďábel. Nepříje-mné otázky, nepříjemné vzpomínky. Nepříjemné vyhlídky. Nebo možná příjemné, ale zhoubné. A už jenom vědomí, že se pohybuji na hraně, mne může utrápit.

Sestry a bratři, v příběhu z pouště dostává Vykupitel od pokušitele tři nabídky. Tři vyzývavé možnosti, kterými si před sebou má otevřít skvě-lou kariéru. 1) Proměnit kamení v chléb. Sami dobře známe, kolik pokuše-ní se skrývá v jídle. „Chléb a hry“ hlásá stará římská zásada jako recept na spokojené veřejné mínění. Když už by měl Ježíš po ruce chleba, jistě by vynašel i nějaké hry, aby zabavil veřejnost. Jenže Ježíšovi nejde o chléb a o hry. Odvolává se na slova Písma a ďáblovi namítá: Je psáno: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (4)

2) Druhé pokušení je záludnější. Pokušení z Bible. Ďábel Ježíšovi předříkává poetická slova žalmu a dělá z nich cosi na způsob přírodního zákona. Takový gravitační zákon naruby. Vždyť je psáno: „Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen. – Jsi li Syn Boží, vrhni se svrchu dolů. (6) Jinak řečeno: „Vyzkoušej si Boha, zda funguje. Donuť Boha k pomoci.“ Jenže Ježíš Boha nutit nechce (Ostatně sami víme, že ve vztahu založeném na lásce není pro donucování místo.) Kristus opět vznese námitku z Bible: Je také psáno: „Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha.“ (7)

3) Třetí pokušení se týká světovlády. Nabídnuta je vláda nad celou zemí, stačí se poklonit ďáblu. Opravdu není těžké domyslet se, komu se klanějí ti, kdo se dnes na východě.snaží zbraněmi ovládnout cizí zemi. S Bohem to nemá nic společného. Nelze napřed se trochu poklonit ďáblovi a ďábelským postupům, aby potom šlo více oslavovat Hospodina. Žádné napřed a potom před Bohem neplatí, před ním přeci žijeme pořád. Proto se Ježíš znovu ohradí, znovu na základě Bible a pak dodá: „Jdi mi z cesty, satane.“ (10)

A výsledek: V té chvíli ho ďábel opustil. (11) Jak přišel, tak i ode-šel. Čili snadno, kdoví kdy se vrátí. A možná se vracel častěji, než evange-listé vůbec stačili zaznamenat. Zde však máme popsáno Ježíšovo vítěz-ství v pokušeních. Co mu dalo sílu odolat? Odkud v sobě uprostřed pusti-ny vydoloval schopnost vzdorovat? Odpovědí je dnešní žalm. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. Ta síla či schopnost překonat pokušení není v člověku od přírody. Obráncem před špatnými cestami je sám Bůh. Až mě bude volat, říká se v žalmu. A přesně toto Ježíš dělal Volal k Bohu. Jsem přesvědčený, že se v poušti modlil a že se modlil víc než jindy, neboť modlitba neoddělitelně patří k půstu. Dovolával se Boha, jeho slov proto přeludům, dovolával se Boží pravdy proti lžím. Dovolával se Boha a jeho života proti životu špatně vysněnému a bezbožnému. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. A tak se i stalo: Hle, přistoupili andělé a obsluhovali ho. (11) Co tedy Ježíš prožívá v poušti – vyprázdnění nebo naplnění? Pustotu či požehnání? Ďábelské nástrahy či mimořádnou Boží blízkost? Jistě obojí.

Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. O kom tedy mluví verš z 91. žalmu? Určitě mluví o jedinečném člověku Ježíši Nazaretském, který s Boží pomocí obstál ve zkouškách a pokušeních. Žalm zcela určitě mluví o Ježíšovi, neboť mluví o každém člověku. Tedy i o mně a o vás. Kristus nám příslib Boží pomoci na ukázku prožil před očima. Ať zahlédneme, ať víme, jaké to je volat k Bohu, dovolávat se jeho zastání, vzdorovat špatným cestám a jít cestou dobrou. Není to marné. Kristův zápas v poušti nás povzbuzuje, že díky Bohu je možné se na životních křižovat rozhodnut správně.

Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. To se stalo v poušti. Kolik vlastně bylo pokušení, jež na Ježíše dolehla? Nepřipadá vám divné, že za 40 dnů se jmenovitě dostavila pouze jen tři pokušení? Není to málo? Z vlastní zkušenosti víme o bezpočtu pokušení, která snad ani nelze pojmenovat. Pokušení, která vplynou do života a někdy jej poznamenají i na dlouhá léta. (Kéž by jenom 40 dnů!) V Bibli se píše pouze o třech pokušení na poušti, ale bylo jich víc. Možná méně nápadných, možná méně dotěrných, ale bezpochyby to byla pokušení schopná odcizit od Boha. Ježíš od samého počátku znal lidský úděl, naše nekonečné balancování mezi dobrem a zlem. Proto do své modlitby vložil slova: a neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého. Právě tato prosba otčenáše je naším voláním k Bohu, aby byl s námi v každém čase. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. To se stává každý den i nám. Sestry a bratři, ten žalm je o nás. Amen.    

Jakubův 1,8-14        91; Svítá 23; 314/397; 244; 192

Kázání v 1. neděli v postě, 22. února 2015.