Ježíš ve střetu s odpůrci. Moc nechybí a došlo by i na násilí. Naštěstí zůstane jen u slov. Slov  sice vyhrocených, ale přeci stále jen u slov. Ale  jak sami víte, i pouhá slovní potyčka může člověka pořádně zasáhnout. Znejistit, znechutit, poznamenat na dlouhou dobu. Hádka do morku kosti dovede změnit člověka. Je to správné?

            Suď mne, Bože, zpívá se v dnešním žalmu. Podivná modlitba, prosba o soud.  Kdo by si přál nechat se vláčet po soudech? Od soudů raději dál. A zde náhle prosba „suď mne, Bože.“  Židovští učenci již v dávných dobách při přepisování Bible na okraj žalmu poznačili: „tento slovní obrat se v Bibli nachází pouze jednou – právě na tomto místě.“ Prosba o soud. Spíše bychom zvolili modlitbu opačnou: Nesuď mne, Bože. Nezaměřuj se na moje provinění. Pomiň a promiň, co jsem udělal zle. Raději se soudu vyhnout. Vždyť i česky to zní uším divně: Suď mne, Bože. Takto věrně překládá Bible kralická. Tvůrci současného ekumenickému překladu (mezi nimi i bratr farář Jan Sládek) raději tenhle stručně přímočarý výraz nahradili opisem „dopomoz mi, Bože, k právu.“ Šikovná nápověda.

            Suď mne, Bože neznamená „Znemožni mne, Bože!“, „Veřejně mne obnaž a potup!“ „Ukaž všem moje chyby!“. Ne, nic takového. Prosba „Suď mne, Bože“ je prosbou o spravedlnost. Prosba o prosazení spravedlnosti, aby se konečně ukázalo, jak věci mají správně být. Žalmista se dovolává spravedlnosti. Spravedlivého posouzení. Spravedlivého zacházení. Zdalipak se ve stejném duchu nenese i naše zkušenost už od dětství. Vytrvale nás doprovází dojem – někdy správný, jindy klamný - dojem, že  nespravedlivě běží řada věcí, které se mne bezprostředně týkají. (Vždyť i já jakožto rodič často od svých dětí slýchám: „To není fér. To není spravedlivé.“) Ano, my jsme citliví na nespravedlnost a nejcitlivější, když doléhá přímo na nás osobně.

Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým! Žalmista je ve střetu se svými odpůrci. Je ve střetu podobném jako Ježíš. Jak čteme – škála protivníků může být široká. Od nepřátelského národa až po jednotlivce v mé blízkosti. „Ujmi se mého sporu“ se modlí ten, kdo se zbraní ve válce bojuje proti cizímu národu, „ujmi se mého sporu“ se může modlit i ten, kdo vede svou malou soukromou válku se sousedem či vlastním bratrem. Neboť na  všech mezilidských úrovních se snadno děje křivda.

Suď mne, Bože, je prosba o spravedlnost. Ať se konečně ukáže, kdo jedná dobře a kdo zle. Že to nejsem já, kdo má zlé úmysly. Že za spoustu nepovedených věci ani nemůžu. Ty sám, mne, Bože, posuď. Není to jen prosba o uznání bezúhonnosti, je to také prosba o rozpoznání viny. Suď mne Bože, a označ, co opravdu bylo špatné. Kdy jsem se choval zle, kdy jsem mluvil zle, kdy jsem smýšlel zle. Pomoz mi poznat moje viny, abych jim řekl stop.  Ohranič mé zlo, zavři ho do minulosti, odpusť mi ho, aby už konečně přestalo zasahovat do přítomnosti. Aby přestalo otravovat současnost mou i mých bližních. Sestry a bratři, vyhlídka spravedlivého Božího soudu je tak silná, že se dostala až do křesťanského vyznání. Přijde soudit živé i mrtvé, vyznáváme o vzkříšeném Kristu s nadějí, nikoliv se strachem. Poslední soud není krokem ke zkáze světa, nýbrž k jeho nápravě. Odsoudit zavrženíhodné a ocenit dobro. Věříme, že se tak stane na konci dnů, ale kéž by se něco z toho stávalo a dělo už dnes. Kéž by se aspoň něco prosadilo již za našich dnů při nás. Suď mne, Bože. Kéž se již dnešek pro nás stane časem spravedlnosti.

K prosbě žalmista připojuje vyznání důvěry. Tys přece moje záštita, Bože. Spravedlnost nevznikne sama od sebe. Očekáváme spravedlnost od nejvyššího garanta spravedlnosti. Od toho, který zná každou lidskou cestu a ujímá se těch, kteří u lidí neuspěli či propadli. Když už jinde zastání není, na-jdeme je u Boha. A když už ne v tomto čase, tak tedy v čase budoucím. Ale … Ale kéž by už kus spravedlnosti pronikl i do přítomnosti! Proč by Bůh nemohl prosadit právo již nyní? Jsou to těžké chvíle, když zůstáváme vystaveni protivenství a Boží pomoc je daleko. Jsou to těžké chvíle, kdy je pro nás aktuálnější zloba protivníků nežli Boží láska. Žalmista tuto trpkou zkušenost víry nezamlčuje, nýbrž o ní hovoří  a vkládá ji do své modlitby:  Proč zanevřel jsi na mě, proč stále chodit mám zármutkem sklíčen v sevření nepřítele? (Ž 42,2) K víře patří hořkost a otázky. Vždyť svět ani život není urovnaný ani hotový, jeho obnovu a Boží pomoc stále vyhlížíme a pracně o ně usilujeme.

Zápas o pravdu a spravedlnost. I tak lze pospat Ježíšův rozhovor s krajany. V židovském prostředí Ježíš svým osobitým přístupem k Bibli i svým  velkorysým přístupem k lidem vzbuzoval pozdvižení a pohoršení. Kdekdo měl potřebu se k Ježíšovi vyjádřit, posoudit ho, ocenit. A nebyl to soud zdaleka přejný. Proto se Ježíš ohrazuje:  Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? (46)  Lidské posudky a soudy bývají nepřesné. Lidské soudy a odsudky bývají tvrdé, nemilosrdné, zbrklé a nechápavé. Židé mu odpověděli: „Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?“ Ježíš odpověděl: „Nejsem posedlý, ale vzdávám čest svému Otci.“… Židé mu řekli: „Teď jsme poznali, že jsi posedlý!“ (48n.52) Protivníci mají jasno – Ježíš to nemá uvnitř v pořádku, je odrodilec, je cizák. Je úplně mimo jak ve víře, tak v chování k druhým lidem. Jsi posedlý a basta.

            Jak z toho ven? Jak ze střetů a z chvil těžkého nedorozumění? Kudy dál, když si o mně druzí myslí zlé věci, o nichž já vím, že nejsou pravdivé? Jak žít v rozdělených rodinách a na pracovištích? Jak žít v rozdělených společno-stech a národech, kde je každá strana přesvědčena o své pravdě a jakákoliv domluva je obtížná? Zde je každá rada drahá. Ale přece se pokusím jednu radu dát. Radu z Bible. Nechejme v sobě jako modlitbu k Bohu znít slova žalmu: Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou. Některé mezilidské spory lze zprvu řešit opravdu jenom modlitbou. Svěřením se do Boží péče. Čerpáním trpělivosti a čekáním na Boží podporu. Ale je to dobrý počátek. Ujasnit si, že druzí nejsou mým soudcem. Ovšem ani já nejsem soudcem druhým. Nejlepším soudcem bude Bůh. A i kdyby se vyjevilo – jakože se jistě vyjeví – že jsme leccos udělali špatně, máme v Bohu soudce nejen spravedlivého, ale i milosrdného. Proto směle prosme: Bože, suď mne! Dopomoz mi k právu.

Pán Ježíš přistupoval ke svému sporu skrze slova žalmu. Já sám ne-hledám svou slávu. Jest, kdo ji pro mne hledá, a ten soudí. (50) Naděje, že věci dojdou spravedlivého posouzení u Boha. Stejně nadějnou jistotu měl i mistr Jan Hus, když se se svou pří odvolal ke Kristu. Nespoléhal, že jej pozem-ské soudy ohodnotí správně, spoléhal na nejspravedlivější soud nebeský.

Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu. (59) Zde je patrný posun oproti žalmu. Kristus chrám  opouští, zatímco žalmista se na cestu do chrámu těší: Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému, a já tam přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti. (Ž 42,2n) Ježíšově duši nebylo dopřáno zotavení v chrámovém prostředí. Nepřátelé si jej vyhmátli i tam. Opakovaně čteme, že se Kristus odcházel modlit na pustá místa. Ovšem zde žalmové pokračování už opět sedí. Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? (Ž 42,5) Ani po vyhraném sporu, ani po dokonaném úspěchu nemá duše klid. Stará zranění přestávají bolet jen pomalu (pokud vůbec), a navíc přijdou nové otázky, nové nejistoty , nové strachy, přijdou nové hádky a nové střety, jež rozesmutní duši. Tak žijeme a tak budeme žít. Mezi důvěrou v Boha a mezi nejistotou, kam se poděla Boží moc. Sestry a bratři, i my jako žalmista vyznávejme jedním dechem svůj nepokoj i svou důvěru.  Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu , své spáse. On je můj Bůh. (Ž 42,5) Amen.

Matouš 5,17-26               42,1-3; 219; 164; Svítá 136 ; 690     Izajáš 66,18-19a.22

Kázání na 5. neděli v postě, 22. března 2015.

Zdroj obrázku: AntonyB, fr.wikipedia