Zavřeno. A basta. Dveře jsou zabouchnuty a zajištěny. Uvnitř je hudba a smích, zatímco venku je šero a ticho. Zpozdilé družičky mají každá svou čerstvě naplněnou lampu. Ty jsou jim však nyní k ničemu. Těch družiček je pět. A přitom se každá z nich cítí sama. Nepatří k sobě. Aspoň jim to tak připadá. Zakrátko jedna po druhé zhasnou svou lampu a odejdou do tmy. Každá sama za sebe. Žádná z nich nepocítí potřebu promluvit s ostatními. Možná až třetího dne. Možná až za týden. Ale teď ne. Teď je pozdě.

Jaké jsou naše modlitby? Co obsahují? Co všechno jste už v modlitbě řekli vy, sestry a bratři? Ano, já vím, vím, že zdaleka ne všechny vaše modlitby byly vyřčeny nahlas. Vím, že mnohé modlitby byly jenom tak neslyšně šeptány. Že se rty sotva hýbaly. A vím také, že mnohé naše modlitby dokonce byly jenom jakýsi bezhlesý povzdech v duši. Modlitby beze slov. Ale přesto se ptám, co všechno vaše modlitby zahrnovaly? Co jste svěřili Pánu Bohu?

Ono se řekne pokušení, ale co se tím slovem vlastně myslí? Jak bereme vážně prosbu v modlitbě Páně „Neuveď nás v pokušení“ a co si vlastně pod oním slovem „pokušení“ představujeme?  Sestry a bratři, když prosíme o chléb náš vezdejší, víme docela přesně, o čem je řeč. Že se mluví o základních prostředcích naší zdejší obživy. Když prosíme o odpuštění našich vin, sami umíme odpouštět, takže i odpuštění Boží se představujeme podle toho, jak my lidé odpouštíme svým viníků. Ale když se řekne pokušení – „neuveď nás v pokušení“ – jak se to vlastně dělá.

Jednu věc máme společnou s boháčem z Ježíšova podobenství. Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. (16) I nám se urodilo. Hojně. Dnes vzdáváme díky za úrodu letošního roku. Je dobře, že se urodilo nám i druhým lidem.