Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.

.

Dobrý Bože, děkujeme,

že když se chvějí a kácejí dřívější jistoty, ty jsi s námi.

Nepřestaneš nás mít rád,

třebaže se kolem nás toho tolik mění a my zažíváme nebývalé věci.

Na tvůj vlídný zájem o nás se můžeme spolehnout – ten se nemění.

.

Děkujeme za všechny, kdo se starají o základní chod života v naší zemi.

Za lékaře a ošetřovatele, za lidi v lékárnách a v obchodech.

Držet, vlastnit, mít. Kolik toho za život nashromáždíme? Přisvojit si, zachytit, uchopit, prostě mít k dispozici, mít ve své moci – to je obecná lidská touha, sestry a bratři. Máme sklon vtahovat věci do svého jmění. Stávat se vlastníky, stávat se majiteli, držiteli. „Co je doma, to se počítá,“ praví lidové moudro.  A tak střádáme a hromadíme: věci v domácnosti, zážitky v paměti, fotografie a filmy na disku či v úložišti. Naše garáže a půdy by mohly vyprávět. Čím víc, tím líp, alespoň se to tak jeví. Věci jako náplň života. Věci jako opora života.

Pane Bože, chraň nás před majiteli pravdy. Amen.

„Má duše Boha velebí.“ Víte, kdy poprvé zazněla tahle slova? Kdo je první řekl a kde? Řekla je Marie, když přišla na návštěvu ke své příbuzné Alžbětě. O tom jsem právě četl z Bible. A bylo to zvláštní setkání. Potkaly se dvě těhotné ženy. Každá z nich čekala dítě, takže jsem je musel namalovat s bříškem. Dnes už víme, že každé z nich se později narodil syn, ale tehdy ještě jasné nebylo, jestli holka nebo kluk. Alžběta byla starší a taky porodila o několik měsíců dříve – Jana, kterému se začalo časem říkat Křtitel. Tady je máme obě dvě ještě před porodem.

       Krok. Jeden krok. Automatický úkon. Levá, pravá, levá, pravá. Střídavě před-souváme nohy, aniž bychom si to uvědomovali. A jdeme dál. Kolik za život asi uděláme kroků, sestry a bratři? Milión, dva milióny, deset miliónů? Na internetu jsem našel výpočet, podle kterého v průměru jeden člověk za život udělá 216 262 500 kroků. Chcete-li, věřte. Kroků je prostě nespočet.  A přesto nejsou všechny kroky stejně důležité. Jsou kroky, které se zasluhují zvláštní pozornost. Když rodiče uvidí první krůček svého dítěte. Když se pacient po operaci konečně postaví na nohy a šouravě se vydá vpřed.

„Oči mé viděli spasení tvé,“ říká Simeon v dnešním evangeliu. A při těch slovech drží malinkého Ježíše ve svém náručí. Nyní může být „v pokoji propuštěn“, může pokojně zemřít. Jeho život, jeho touha jsou naplněny.

A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů. Tak tedy nejen malý Ježíš s Josefem a Marií, nejen pastýři a mudrci se objevují v Betlémě, ale také jakési blíže neurčené množství nebeských zástupů. Koná-li se dnes nějaká demonstrace v ulicích našich měst, přináší policie i organizátoři odhad počtu účastníků.  Svůj vlastní odhad, který se většinou liší od cizích odhadů.

Tak už máme polovinu za sebou, sestry a bratři. Polovinu adventní doby. Je třetí adventní neděle, do vánoc zbývá deset dní. A my se s adventem ptáme: co ještě přijde? Co nás čeká? Co je ještě před námi? Je dobré udělat si čas od času inventuru ve vlastní duši.  Ve vlastní naději.