Sestry a bratři, pěkně starožitné slovo tohle slovo „milost“. V běžném hovoru ho vůbec nepoužíváme. Asi by byla zajímavá anketa mezi mladými lidmi, zda si pod tímhle slovem dovedou něco představit. Výsledky by patrně byly nevalné – a nejen u mladých.

V dřívějších dobách, jak dokládají filmy pro pamětníky, v dřívějších dobách se hojně říkalo „milostivý pane“ nebo „milostivá paní“. Ale jak si z filmů či knížek vybavíte, často dotyčný pán či dotyčná paní příliš milostiví nebyli, spíše se chovali panovačně a nafoukaně. Oslovení bylo jen vyprázdněným mazivem ve vztahu mezi lidmi v nerovném postavení.

Ale i v současnosti se občas sáhne po slovu milost, ovšem se značně  ironickým nádechem. „Kdy už se milostivě uráčíš a zajdeš vysypat ty odpadky“, slyší otálející potomek rozhořčené volání z kuchyně. Jenže z tónu řeči je jasné, že se o žádnou milost nejedná.

Pokud tedy pro nás ve všedním životě slovo milost není nijak důležité, co pro nás vlastně milost znamená? Není náš nezájem o milost důkazem, že žijeme v bezmilostné, nemilosrdné době, která chyby a nezdary neumí odpustit? Což je na pováženou, poněvadž přinejmenším z výchovy dětí víme, jak často se chybami člověk učí. Když se děti učí chodit, musí napřed škobrtat a padat. Bez upadnutí se chůzi nikdo nenaučí. A přesto se zdá, že v naší moderní a pokrokové době je milost čímsi cizím, cizorodým a milostivé, láskyplné odpouštění chyb není rozhodně běžné. Proč? Proč je milost vytěsněna až do zapomnění?

Možná, že příčinou nezájmu o milost je naše přesvědčení, troufnu si říci naše víra, že z vlastní moci a z vlastních schopností dokážeme realizovat sami sebe a dovést věci k dokonalosti. Utkvělá představa, že člověk musí fungovat dobře. Pak se chyby jeví jako neodpustitelné? Možná, že kvůli perfekcionistickým snům nejsou chyby většinou milostivě odpuštěny, nýbrž jsou nemilosrdně sledovány.

Myslíte, že tomu tak není? Pohleďme do firem, výrobních či obchodních, a na úděs zaměstnanců z tzv. korporátu. Copak nejsou pracovníci, kteří se dopouštějí chyb, napřed přísně napomenuti a pak bez milosti propuštěni? Pohleďme do politiky. Copak nejsou politici, kteří se dopouštějí chyb, označeni a pak v novinách či na internetu bez milosti dokola propíráni? Ne, s milostí se dnes v naší zemi příliš nepočítá. Opravdu si v běžném životě neumíme nic moc představit pod slovem milost. Natožpak co se skrývá pod pojmem milost Boží. Jak tedy soudobý člověk může dnes porozumět starodávným slovům apoštola Pavla: Milostí jste spaseni skrze víru. Není to z vás, je to Boží dar. (8n)

Pomozme si ve svých úvahách drobným příběhem z dávných časů. Příběh vypráví o jednom moudrém a proto i milosrdném králi. Tenkrát ještě byli králové nezpochybnitelnými vládci nad životem a smrtí svých poddaných. Byli tedy i nejvyššími soudci, kteréžto spojení moci výkonné a soudní nám dnes nahání hrůzu. Jednou našemu milostivému králi nejvyšší komoří předložil k podpisu pergament s pečlivě sepsaným rozsudkem smrti. Podle tvrdých zákonných předpisů byla tehdy i pouhá krádež trestána smrtí. Bylo tedy zcela oprávněné, co stálo na konci textu napsáno velkými písmeny: MILOST V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ, POVĚSIT! Ještě jednou to zopakuji: Milost v žádném případě (čárka) pověsit.

Náš král byl ovšem králem, jemuž Bůh nadělil moudrost a dobré srdce, což ani dnes nebývá u vládnoucích kruhů samozřejmostí, tedy poněvadž náš král byl vskutku milostivým králem, nechal si celý případ od svého komořího ještě jednou a důkladně vysvětlit. Dopodrobna tak slyšel o nouzi, ve které se odsouzený ocitl, a také slyšel o veliké bídě, v níž musí žít jeho rodina. A tato bída by se popravou živitele ještě více zhoršila. Král začal celý případ nově zvažovat. A co mohl v onu strašnou chvíli dělat odsouzenec? Nic. Zhola nic. Ovšem král, ten něco dělal. Neboť on všechno pečlivě zvažoval ve svém srdci. A snad mu přišlo na mysl, jak často byl Bůh milosrdný vůči němu samotnému a vůči jeho početným chybám. Snad si vzpomněl na svoje vlastní selhání, která se však díky Boží milosti nakonec obrátila k dobrému. Nebo snad bylo jeho srdce prostě jen zasaženo veškerou provinilcovou bídou. Ke slovu se dostala milost a slitování. I tu se král zcela překvapivě rozhodl být milosrdný a dát průchod milosti.

A protože král byl navíc ještě moudrý, provedl svůj výnos pozoruhodným způsobem. Zákrok s převratným dopadem na odsouzence a jeho rodinu, onen ohromný zákrok vykonal král zcela nenápadně. Navenek neučinil vůbec nic velkého, strhujícího, nic mocného. Vzal do ruky pergamen a v pracně sepsaném, obsáhlém rozsudku změnil jednu jedinou drobnost. Drobnůstku, dalo by se říci. Změnil čárku – a odsouzený muž byl volný. Přesunul čárku ve větě o dvě slova dopředu a tatáž slova rázem získala nový význam. MILOST, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ POVĚSIT! Milost (čárka) v žádném případě pověsit.

Vidíte, byla to jen drobnost, maličkost, skrze kterou se projevila milost. Pouhé postavení čárky ve větě – a přesto byl účinek tak mocný. Tak mocný, že odsouzenému dal nový život a svobodu. A přesně tak je tomu s věcmi, jimiž Bůh zasahuje do našich životů. Co Bůh pro nás ve své lásce koná, je někdy tak malé a nenápadné. Snadno Boží činy přehlédneme; jako odsouzenec v příběhu k nim nemáme co dodat. Dějí se bez našeho povšimnutí a bez našeho přičinění. Nedokážu ani odhadnout, zda si odsouzenec v těžké hodině troufnul alespoň doufat v nevypočitatelnou královskou milost. Nám je dnes taková míra závislosti na panovníkovi proti mysli. Proto jsme u nás království zrušili a i prezidentské milosti leckomu nevoní. Nejraději si všechno zařídíme sami a jsme rádi, když každý nese odpovědnost sám za sebe. A možná právě proto jsme dnes v naší zemi tak nemilosrdní, tak nelítostní, tak bez lásky.

Tady se přirozeně nabízí otázka, zda rozšířený důraz na soběstačnost, kdy si každý má poradit a zajistit se sám a kdy milosti není třeba, zda je tento důraz je realistický Opravdu se bez milosti obejdeme? Jestliže my jsme tak rádi pilní a přičinliví, opravdu si skrze svou píli a přičinlivost a případně i skrze různé boje, kopance a rány můžeme vynutit a urvat životní štěstí?

Rozhodně ne! Každý, kdo se dobře podívá na svět, ten ví, že takhle to prostě nejde. Rozbujelá soběstačnost není řešením. Sebestřednost s sebou nese křečovitost, nelásku, sebepřeceňování, rozčarování a nakonec i zoufalé umírání, kdy člověk uvyklý si zajisti všechno sám, nezmůže už zařídit vůbec nic. Tenhle stav člověka kroužícího kolem sebe popisuje apoštol slovy „být mrtvý ve svých hříších“.

Na druhé straně však každý, kdo se dobře podívá na svět, uvidí, že skutečné naplnění, životní spokojenost a nejčiřejší spočinutí lze dostat jedině darem. Nemůžou, nesmí záležet na nás, poněvadž bychom je zase ohrožovali svými chybami. Křesťanská víra vsází na Boha. Nevsázíme na člověka a jeho schopnosti. To bychom se pořád točili v onom začarovaném kruhu toho, co všechno jsme si schopni zajistit sami a zda se můžeme sami na sebe spolehnout. My potřebujeme výhled za běžnou zkušenost. Jinou životní dimenzi. Pro náš život je Bůh spolehlivým zdrojem naplnění, spokojenosti a nejryzejšího spočinutí. A to všechno zadarmo. Proto se v církvi tolik vypráví o životě a smrti Kristově. On ukazuje důvěru k Bohu, která se nezklame. Ježíš otevírá svůj život ostatním a jeho příběh je i naším příběhem. Nezasloužili jsme si jej, ale dostali jsme ho. Jsme si jisti, že jak se Bůh měl k Ježíšovi, tak se bude mít i k nám. Při smrti i při vzkříšení. Bůh dává život zadarmo. A právě tuto jistotu si nemůžeme nijak vypracovat, koupit nebo urvat. Tuhle jistotu dostáváme darem – z milosti.

K tomu není zapotřebí žádný ohromný a nákladný cirkus. Žádná show. Žádná reklamní kouzla v ulicích či na internetu. Ani záplava světel, ani hlasitá muzika, ani hromada peněz není zapotřebí. Naše spojení s Kristem se vyjadřuje nenáročně při křtu. Stačí jen pár slov a pár kapek vody. Navenek jen tak málo jako přesun čárky ve větě, jejž provádí milosrdný král, aby ztracenci daroval život a svobodu.  Proto je na počátku cesty víry křest jako obřad velmi jednoduchý – pár slov a voda. Jednoduchost schválně ukazuje, že není zapotřebí žádná složitá věda, neboť nezáleží na nás. Ve světě, kde se hlídají výkony a úspěchy a správná rozhodnutí, se při křtu děje cosi, co není vázáno na naše výkony a úspěchy a správná rozhodnutí. To nejlepší rozhodnutí učinil Bůh, když nám daroval život a ve smrti nám otevřel naději na vzkříšení. Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar. (5n) Amen.

Lukáš 7,36-50             138; S 355; 636; 419; Ať chrání nás Bůh.                Izajáš 41,14

Kázání v neděli 15. srpna 2021.

Za hojnou inspiraci vděčím bratru Adreasu Pawlasovi z Bernstedtu (Německo).