Když pošta vydává známky, nabízejí se jí dvě možnosti. Buď vydat samostatnou známku (například k nějakému výročí), anebo přichystat celou sérii známek v různých hodnotách. Podobně i Ježíš, když vypráví o Božím království, nabízejí se mu dvě možnosti. Buď povědět samostatné podobenství, anebo sestavit z podobenství sérii. Tak je tomu i v Lukášově evangeliu v 15. kapitole. Kristus dokonce ve své sérii záměrně pracuje i s různými číselnými hodnotami. Napřed podobenství o ztracené ovci: jedna ovečka ze sta ztratí. Poté podobenství o ztraceném penízi: jedna mince z deseti se někam zakutálí. A na závěr podobenství o ztraceném synu: jeden syn ze dvou se daremně potlouká světem. U nás se pro něj vžilo označení „marnotratný syn“. V sérii se stupňuje citelnost ztráty: napřed setina, pak desetina a pak přímo polovina.

Série podobenství o ztracencích. Patří k těm nejoblíbenějším v Bibli. Podle jednoho německého průzkumu veřejného mínění patří podobenství o ztraceném neboli marnotratném synu k vůbec těm nejznámějším biblickým textům. A není divu. Všechna ta tři dotyčná podobenství o nalezených ztracencích nás příjemně hladí po srsti. Respektive po duši. Kdo z nás si kdy nepřipadal ztracený? Ztracený ve světě, ztracený ve svých vztazích, které chceme utvářet s láskou, a častokrát se nám právě té tolik kýžené lásky nedostává. Kdo z nás si kdy nepřipadal ztracený v současné společnosti, kde se uplatňují zásady a působí síly, ze kterých nám jde hlava kolem? Nevyznáme se v dnešní době a často bychom chtěli být někde jinde, kde se nebudeme cítit tolik dezorientovaně a ztraceně.  A aby těch pocitů ztracenosti nebylo málo: Kdo z nás si kdy nepřipadal ztracený ve své víře? Věříme sice v Boha, v jeho moc a pomoc, ale přitom někdy jako kdybychom se ocitli mimo Boží dosah. Jako kdybychom se vytratili z Božího zájmu. Proč se o nás Bůh více nestará? Proč jasněji neodpovídá na naše modlitby? Ztratili jsme se mu s doslechu? Vypadli jsme z jeho dosahu?

Pastýř nalezne ztracenou ovci.  Žena naleze ztracenou minci. Otec nalezne ztraceného syna. Podobenství o nalezených ztracencích nás hladí po duši. My, tolikrát a tolikerými způsoby ztracení, proč zrovna my bychom neměli být nalezeni? Jako ovce, jako mince, jako marnotratný syn? Proč bychom se zrovna my nakonec neměli dostat tam, kam patříme. Kde je naše místo, kde je nám dobře a kde se pocit ztracenosti rozplyne jako mlha. A i když se to někdy nezdá, i když se to někdy dlouho, předlouho nezdá, Pán Bůh nás hledá. Hledá nás jako pastýř, který neúnavně pátrá na místech možných i nemožných. Bůh nás hledá jako hospodyně, která si posvítí do všech temných koutů. Bůh nás hledá, nedočkavě vyhlíží jako rodič milované dítě a vybíhá vstříc s otevřenou náručí. Někdy to trvá, někdy to setsakra dlouhou trvá, než jsme nalezeni. Jsme odborníci na zmatkování, ukrývání, ztrácení se. Ale o tom, že by někdo zůstal ztracen či zatracen, Pán Ježíš žádné podobenství nevypráví. Všichni mají být nalezeni.

Když pošta vydává známky, nabízejí se jí dvě možnosti. Buď vydat samo-statnou známku, anebo přichystat celou sérii známek. Obrázky zařazené do jedné série ovšem musejí mít v sobě nějakou souvislost. Musí se k sobě nějak vztahovat, pasovat. Musí je prolínat určitý společný námět. Když Ježíš předkládá svým posluchačům trojčlennou sérii o ztracené ovci, ztracené minci a ztraceném synu, užuž by se chtělo říci, že společným námětem tří podobenství je hledání a nalézá-ní ztracených. Ano, ve všech těchto třech podobenstvích tyhle motivy najdeme. Ale troufnu si tvrdit, že nejsou tím hlavním, co zde Kristus zamýšlel. Na co upozorňoval. Když pošta vydá sérii známek, dá ji i nějaký název. Tak kupříkladu u nás naposledy vyšla série se jménem „Krásy naší vlasti“, která obsahuje obrázky ze zajímavých míst v Krušných horách. Jaký název by Ježíš dal sérii svých podobenství? Co je podle něj v zápletce o nalezené ovci, nalezené minci a nalezeném synu tím nejdůležitějším? Jsem přesvědčený, že by se v názvu objevilo slovo „radost“. Obrazy o nalezených ztracencích jsou nám líčeny, abychom si v nich všimli právě radosti, která z každého popsaného nálezu vyplývá.

Schválně si sérii o radosti prohlédněme důkladněji, jako filatelista zkoumá svoje známky. Vezměme je pod lupu a objevme jejich společné rysy. Tedy v podobenství o ztracené ovci čteme: Když ji pastýř nalezne, vezme si jí s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se spolu se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.“ (5n) A v dalším dílku ze série, v podobenství o ztraceném penízi, jsme o šťastné nálezkyni slyšeli, že svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: „Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.“ (9) Třetí a nej-rozsáhlejší díl série – podobenství o ztraceném neboli marnotratném synu jsme dnes nečetli. Snad jej jako respondenti v Německu máte i vy aspoň trochu v povědomí. Marnotratný syn se vrátí domů, chystá se hostina na oslavu, když tu druhý bratr, který poctivě celou domu dřel doma, vede rozmrzelý rozhovor s rozradostnělým otcem. A otec mu vysvětluje: Máme se proč veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, ale žije, ztratil se, a je nalezen.“ (32)

Všechna tři podobenství spějí k radosti. Jsou zaměřená na radost. Ba co víc – jsou zaměřena na radost sdílenou, společnou. V řečtině je k tomu dokonce vytvořená slovní složenina „spoluradujte se!“ Radujte se se mnou. Výmluvnou tečkou za celou sérií je pak hostina coby výraz radostného společenství.

Zmínil jsem, že nás podobenství o nalezených ztracencích tak nějak hladí po duši. Posilují naději, že ztracení budou nalezeni. Tedy posilují i naši osobní naději, že se s pomocí Boží nějak dostaneme ze všech těch mizerných situací, kdy si připadáme zoufale ztraceni. Jenže opravdu nás Pán Ježíš v této sérii podobenství chtěl laskavě pohladit po duši? Chtěl nás ujistit o naší osobní spáse? Asi ne. Nemluví přeci o soukromé spáse, nýbrž o společné radosti. O radosti, která není vůbec samozřejmá. Radovat se každý uvnitř sám v sobě, že jsem spasen, je jedna věc. Ale radovat se otevřeně, že jsou spaseni i druzí lidé, je věc jiná. Vždyť druzí nejsou jako my. Oni mají svoje chyby. Jinačí chyby. Chyby, na které my nejsme zvyklí. Na svoje vlastní chyby jsme si už jakžtakž zvykli a jsme ochotni nad nimi přimhouřit oko. Jsme ochotni přimhouřit i svědomí. Ale druzí lidé a jejich chyby? Ti nás pořádně štvou. Co s lidmi, kteří vyvolávají pohoršení? Na které se hledí skrz prsty kvůli jejich pochybným životům. Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ (1n)

Ježíš k sobě přitahoval lidi, kteří byli ztraceni ve svých vinách. Babrali se ve svých životech, bloudili v začarovaných kruzích a nemohli najít cestu ven. Najednou nalezli cestu ke Kristu. To byla jejich šance. Šance přestat být ztracenými existencemi. A tuhle šanci jim nabídl právě Ježíš. Nikdo jiný. Tváří v tvář jeho lásce získali chuť proměnit svůj život k lepšímu. Obrátit se. Činit pokání, chcete-li to tak říci. Tvář v tvář Kristově otevřenosti a vstřícnosti je možné poznat, jak na tom jsem a najít cestu z bludných kruhů ven. To kvůli nim Ježíš vydává sérii podobenství o radosti: Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. (7) Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který se obrátí. (10) Máme se proč veselit a radovat. (32)

Série o radosti. O radosti z nalezení. Ano, hladí nás po duši. Ale zároveň nám jdou tak trochu proti srsti. Kristus nás hladí i proti duši, když si myslíme, že my sami jsme dost dobří, že se obejdeme bez pokání, neboť jakožto lidé zbožní se chováme správně a spravedlivě. A to ti druzí by se měli napravovat. Kristus nás hladí proti duši, když nás upozorňuje: kampak se poděla vaše radost? Nezaměřujete se příliš na lidské chyby? Nestali jste se zajatci nekonečného kritizování? Umíte se radovat s anděly, když někdo z lidí se chce polepšit? Těší vás, když se někdo lopotně snaží aspoň trochu udělat něco kloudného se svým životem? Nezapomněli jste na radost, milí křesťané? 

Sestry a bratři, jen se rozhlédněte, koho tady kolem sebe vidíte. Všichni jsme lidé nedokonalí, máme svoje chyby. A budeme mít svoje chyby. To my jsme byli ztraceni, a byli jsme nalezeni, a činíme pokání. Litujeme svých chyb. A v tom je naše naděje, naše evangelium, které neseme světu. Žádný člověk nemusí být ztracen a zdeptán výčitkami. Je to radost, veliká radost, že lze odvrátit od svých vin a díky Bohu zkusit žít jinak. Amen.

Micheáš 7,14-20        103; S 379; 673;674; 397                  1 Tm 1,12-17

.

Chvála buď tobě, Bože, který miluješ.

Chvála buď tobě, Bože, který máš starost.

Uprostřed naší slabosti,

když jsme ztraceni,

když nejsme schopni nalézt ani sami sebe,

ty jsi ten, kdo hledá.

Ty jsi ten, kdo nalézá.

Jsi to ty, kdo nachází nás, ztracené.

Máš radost, když se odvracíme od své pošetilosti.

Raduješ se společně s anděly.

Radostí je ti do zpěvu.

Raduješ se kvůli nám a spolu s námi, 

Mnohdy ještě dříve, než my postřehneme tvůj zájem.

A tak jsi nás našel i v dnešním ránu.

Děkujeme za příležitost být spolu, radovat se společně a ve shromáždění zažít vzájemnou blízkost. Jako rodina tvých dětí se k tobě modlíme.

.

Kázání a vstupní modlitba v neděli 20. června 2020