Sestry a bratři, já a vy a my všichni, jak jsme tady i jak tak porůznu pobýváme po zeměkouli, my všeci jsme stavitelé. Budujeme své životy. Kámen za kamenem, cihlu za cihlou, trám za trámem přidáváme do své životní stavby. Život jako dům, to není špatné podobenství. Výsledek našeho úsilí, který se během let spojí do jednoho celku. Jako dům. Napřed se v životě věnujeme hrubé stavbě – učíme se chodit a mluvit, vzděláváme se ve školách a nacházíme si přátele, zakládáme rodinu. To je hrubá stavba. A pak následuje spousta těch drobných až titěrných činností, kdy je zapotřebí se věnovat detailu. Pořešit drobnosti. Nachystat dětem svačinu, zorganizovat rodinnou dovolenou, pomoci známým, kteří potřebují půjčit stan, knihu nebo odpeckovávač třešní. Své životy skládáme ze spousty různých činů, velkých i malých.

Já a vy, my všichni jsme stavitelé. Stavíme své životy, jako se staví dům. Ježíš znal tohle přirovnání. Už dávno před ním bylo součástí židovské moudrosti. Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé, zpívali lidé v synagogách a na poutích, a rozhodně při tom nemysleli jenom na výstavbu jeruzalémského chrámu. Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé je starodávná písnička, která rozjímá o naší výstavbě vlastního života. O stylu, jakým utváříme svůj život a vztahy v něm. Řídíme se jen podle vlastních náčrtů, nebo si necháme poradit od někoho moudřejšího? Budujeme své štěstí jen z vlastních sil, nebo si necháme pomoci někým, kdo je silnější než všechno naše odhodlání? Neboli jinými slovy: má Pán Bůh místo v našich životních plánech? V tom co budujeme, na čem stavíme?

A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. (24) Kristus rozvíjí obraz o stavbě domu. Já a vy, my všichni jsme stavitelé. Patrně si to uvědomují i Ježíšovi posluchači. Postávají a posedávají na stráni nad Genezaretským jezerem. Ježíš k nim měl dlouhou řeč. Kázání na hoře. Shrnutí svého programu. Sdělil jim, ženám, mužům a dětem, hloubavým myslitelům i přelétavým zájemcům, sdělil jim mnoho důležitého, co měl na srdci. A nebylo toho málo. V Bibli zaujímá kázání na hoře tři kapitoly. Takhle rozsáhlou promluvu v Písmu najdeme jen málokde. Celé své horské kázání Ježíš uzavírá podobenstvím o dvou stavitelích, aby si posluchači srovnali slyšená slova v hlavě. A v srdci. Co uděláte s mými slovy? Jak naložíte s tím, co jsem vám řekl? Začleníte moje slova do své životní stavby. Budou mít moje názory místo ve vašem domě, ptá se Kristus. Anebo si bude dál stavět jen a jen podle sebe, jen podle svého úsudku a nebudete brát ohled na moje učení a na to, co jsem vyčetl z Bible?

Ovšem Ježíš jde ještě hlouběji. Jde hlouběji do slova a do písmene. Pod zem. Prostě míří ve svém podobenství do skutečné zemské hloubky. Zkoumá, jaké jsou základy našich životních staveb. Jsou položeny dobře? Vybrali jsme si dobré podloží, na jakém stavíme? Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. … Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. Rozdíl v základech je zřejmý: pevná skála, nepevný písek. Tedy – Pán Ježíš se neptá, z čeho a jak stavíte? Neobrací naší pozornost k nadzemní části. Jde pod povrch, jde do hloubky, jak jsem již řekl. Otázka zní: Vy, lidé, stavitelé domů, na čem zakládáte své životy. Jaké máte základy? Na čem si zakládáte a co necháváte stranou? Co skrývám pod povrchem? Jak jsou mé nejhlubší jistoty? O co se opřu, až se v životě přiženou všelijaké bouře? A obstojí moje opora? Bude to, nač v životě spoléhám, pevné jako skála. Anebo se moje naděje podemele, rozdrobí, sesune jako písek? Ježíš obrací naši pozornost důležitým směrem. Chce, abychom uvažovali a přemýšleli o tom, co se nachází v základech našeho života. Je to náramně důležitá otázka: „Člověče, na čem v životě vlastně stavíš?“

A tady na tomto místě musí zaznít veliká a rázná obhajoba náboženství. Na náboženství, ať už křesťanské, židovské, muslimské či jiné se v posledních staletích snesla kritika, že je proti zdravému rozumu, proti vědeckému poznání, proti osobnímu růstu a sebevědomí jednotlivce. Mnozí lidé vyškrtli náboženské otázky ze svého života. Mnozí jiní tyto škrty už jenom prostě podědili a s živou tradicí a vírou se už vůbec nesetkali. Tím pádem se ale vypařily i otázky „Na co spoléhám?“, „V co doufám?, „V čem spočívá moje jistota?“ „Čemu nebo komu věřím?“„Na čem stavím?“ „Jaké jsou základy mého života?“ Náboženství se snaží dát odpověď na otázky tohoto typu. Připouští si je k tělu.  Patří do základní výbavy naší víry, že zkoumáme, co je spolehlivé. I to svoje nedělní chození do kostela zaměřujeme k ujištění, že Bůh je spolehlivý. Že mu lze věřit. Že my jsme se dobře spolehli na spolehlivého Boha. Proto se zde koná všechno to čtení z Bible, a modlitby a písně, a kazatelské řečnění. Abychom znovu prožili, že naše víra není jalová pověra, nýbrž že dokáže čelit i novým a novým výzvám. Znovu a znovu se utvrzujeme, že základy na nichž stavíme, jsou pevné. Tohle je silná stránka víry a náboženství:  Záměrně se mluví o základech života.

Zaměření na základy života. Já a vy a my všichni, jak jsme tady i jak tak porůznu pobýváme po zeměkouli, my všeci jsme stavitelé. Jako křesťanská církev máme místo a čas a nástroje, abychom svoje promýšleli základy svých životních staveb. Ovšem co lidé, kteří se k náboženství nehlásí? Kde si oni ověřují své životní plány? Věnují se úvahám o základech života? Pokud ano, je to skvělé. Obávám se, že většinou si místo a čas na zkoumání vlastních základů vůbec nenajdou. A když už, pak pracně hledají nástroje, jak o svých základech mluvit. Chybějí jim pojmy a výrazy. Domnívám se, že právě ona nejistota ohledně vlastních základů vede u mnoha našich současníků k vnitřní roztřesenosti, k nezakotvenosti, k obavám a někdy až ke  strachu.  Úzkost, že až přijde bouřný čas, nevydrží stát, poněvadž neznají své základy.

Vidíte tu obrovskou výhodu víry? To obrovské bohatství náboženské tradice, která pěstuje cílený zájem o základy života? My se ve své víře aktivně zajímáme, na čem stojí naše životy. A k tomu všemu používáme rozum. My jakožto věřící rozum neodsouváme stranou. Naopak – my používáme rozum i tam, kde mnozí rozum ani neuplatňují. Používáme rozum, abychom rozumně položili základy pro svůj život. A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozumnému muži, který postavil svůj dům na skále.

Ježíšova slova jako skálopevný základ pro lidský život. Slova slyšená a aplikovaná. Znovu připomínám, že podobenstvím o dvou stavitelích Kristus zakončuje svou programovou řeč. V kázání na hoře Ježíš neříká: „Dělej to a to, abys poslušně plnil Boží vůli a přišel do nebe.“ Kristus na nás nevalí další a další úkoly, které bychom museli ve stresu vykonat, aby se z nás stali správní a Bohu milí lidé. Pro někoho je to překvapivé, ale Ježíše věčnost zas až tak moc nezajímá. Jeho zajímá přítomnost. Ježíš nás teď zve k lásce a odpuštění. Zve nás k důvěře a k upřímnosti. Odmítá násilí a prosazuje velkorysost. Těší smutné a povzbuzuje znavené. Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. (5,3) Zkuste tomu věřit. Pokoj, radost a štěstí vám stojí přede dveřmi, vpusťte je dál.

Sestry a bratři, to jsou ta slova, na kterých máme postavit svůj život. Láska a odpuštění. Pokoj a velkorysost. Důvěra a upřímnost. O nich Ježíš všemožně mluví, snaží se nám je protlačit do hodnotového žebříčku, neboť ví, že na nich se dá dobře budovat životní stavba. Jsou pevné jako skála. Kdo je za svých životních plánů vyškrtne, tak ten staví na písku. Jak jen asi může dopadnout životní dílo člověka, který místo na lásce staví na lhostejnosti a nenávisti? Jak se naplní život člověka, který neodpouští a popelí se v zahořknutí či mstivosti. Jak dopadne život postavený na hamižnosti a rozbrojích?  Co může ve svém životě vybudovat ten, kdo vytěsnil důvěru a upřímnost a místo nich staví na lžích a nedůvěře? Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký. (27n) Špatné základy neslibují nic dobrého. Mějme to na paměti – já a vy. My všichni, kteří jsme stavitelé vlastních životů.

A ještě jeden aktuální dovětek. Až do letoška jsem zkázu v podobenství bral jen jako barvité líčení životní pohromy. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký. Nedávné týdny však nám ukázaly, že se nejedná o přehnané vypravěčské obrazy. Na Moravě se zvedla vichřice v podobě tornáda a poničila desítky domů. V Německu a Belgii spadl příval, přihnaly se vody a zničily stovky domů. Ani pevné základy domy neuchránily. Čeho je moc, toho je příliš. Přírodní pohroma svými rozměry předčila i biblické podobenství. A postiženi byli jak lidé věřící, tak i nevěřící. Živel si nevybírá. Silné však byly také záběry z první neděle po katastrofě. Jak na Moravě, tak v Německu se někteří lidé vypravili do kostela či k troskám kostela na bohoslužby. Když jejich obydlí byla do základu zničena, oni se sešli, aby slyšeli slova o důvěře, o lásce a o pokoji. Neboť to jsou ty základy, na nichž lze stavět a které ani ty největší pohromy nezničí. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a nepadl, neboť měl základy na skále. Já a vy, my všichni jsme stavitelé. Amen.

1. Korintským 3,3-15              84; 639; Skála; 500; 192       Jeremjáš 1,4-8           

Kázání v neděli 1. srpna.(9. po Trojici)

.

Štědrý Bože,

dal jsi nám hlas, abychom mluvili s druhými lidmi. Díky že hledáme a nacházíme slova, kterými se lze domluvit. Díky, že skrze řeč a naslouchání spolu sdílíme radost i smutek, naději a úzkost. Děkujeme za správně zvolená slova, za okamžiky porozumění. Prosíme, odpusť, když jsme svými hlasy na druhé zbytečně mluvili, když jsme zbytečně křičeli, když jsme zbytečně mlčeli.

Štědrý Bože,

dal jsi nám srdce, abychom mluvili s tebou. Abychom se ti v nitru svěřili se svými životy. Díky za důvěru, díky za tiché, klidné odevzdání do tvé péče. Děkujeme za okamžiky, kdy naše srdce byla upřímná a otevřená. Prosíme, odpusť, když jsme na tebe zbytečně mluvili, když jsme ve svém srdci na tebe zbytečně křičeli, když jsme před tebou zbytečně mlčeli.

Štědrý Bože,

dal jsi nám tuto neděli, abychom propojili svoje hlasy a svá srdce. Společně se dnes k tobě obracíme, pozvedáme svůj hlas a otevíráme ti své srdce. Dal jsi nám různé hlasy a různá srdce. Žádné dva hlasy nejsou stejné, žádná dvě srdce nejsou stejná. A přece je to tvůj Duch, který nás v naší rozdílnosti spojuje. Jako tvé děti, spojeni tvým Duchem se k tobě modlíme: Otče náš…