Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Každý vnímáme jinak. Příběhy veliké zahrnují rozsáhlé oblasti jak v prostoru, tak v dějinách. Třeba takový vynález knihtisku proměnil způsob mezilidské komunikace, rozšířil se zdárně po celé planetě a náš svět by bez něj zdaleka nevypadal tak, jak vypadá. Až do 15. století se musely knihy opisovat. Přenos myšlenek byl omezen rychlostí písařovy ruky. Jakmile se ale knihy začaly tisknout, rázem byla výměna slov mezi lidmi mnohem, mnohem rychlejší. Knihtisk jako veliká událost, veliký příběh, který svým dopadem zasáhl mnohé.
Čekáme. Jsme v době očekávání. Na svícnu hoří první adventní svíce a my odpočítáváme čas do vánoc. A jsme zvědaví, jaké ty vánoce letos budou. Určitě o dost jiné než v předešlých letech. Ale pořád počítáme s tím, že to budou vánoce, byť v pozměněné podobě.
Prorok Ezechiel tlumočí Boží vzkaz: „Vložím do jejich nitra nového ducha.“
V žalmu před chvílí zaznělo: „Zpívejte Hospodinu píseň novou.“
A Kristus říká: „Nové víno se dává do nových měchů.“
Nový duch, nová píseň, nové víno. A navíc ještě se křesťanská část Bible nazývá „Nový zákon“. Tak tomu je, sestry a bratři. K víře patří vyhlížení nového. Zájem o novost. Víra je očekáváním nových věcí.
Když apoštol Pavel nemohl být při bohoslužbách spolu s křesťany, kteří mu leželi na srdci, psal jim dopisy. Podobně uprostřed protivirových opatření vznikly epištoly Poličským.
Pane Bože, trvá to dlouho. Nemoc se vleče a pomoc se zdá být pomalá.
Prosíme tě za nemocnou zemi. Daruj nám trpělivost a vytrvalost.
Prosíme o vytrvalost pro lékaře, sestry, lékárnice a další pracovníky v nemocnicích, domovech a léčebnách. Ceníme si jejich zápasu o zdraví ostatních. Obnov jejich síly.
Prosíme o trpělivost pro ty, kdo jsou nemocní. Posilni jejich naději na uzdravení. Prosíme o trpělivost pro ty, kdo se z nemoci zotavují pomaleji, než by chtěli.
„Pane, nauč nás modlit se“, prosili učedníci Ježíše. A on je naučil svou modlitbu – modlitbu Páně: „Otče náš,…“ Jak se máme modlit my dnes v naší situaci? Už na jaře letošního roku sestavil Jim Wallis z ekumenického společenství ve Washingtonu modlitbu, která volně vychází z modlitby Páně a přitom obšírně rozjímá nad naší přítomností.
Jestli se těch deset malomocných skamarádilo? Těžko říct. Nevíme, zdali se z těch deseti malomocných stali přátelé. Příležitostí poznat se měli ažaž. Jenže oni si sebe navzájem nevybrali. Nechtěli spolu žít. Okolnostmi byli donuceni vytvořit malou partu. Pospolitost. Desítka vyvrhelů, zoufalců, zatracenců. Zlá nemoc je dotlačila k tomu, aby byli pospolu. Jenže stali se z nich přátelé, nebo nestali? Jisté je, že spolu sdíleli zlý osud. Snad se jim dohromady dařilo lépe čelit hladu, bolesti, osamění.
K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, (1) říká žalmista v pradávné písni. „K tobě duši pozdvihuji,“ zpívali jsme my spolu s ním v úvodním žalmu. Sestry a bratři, pozvedat, pozdvihovat duši – jak se to vlastně dělá? Co přesně člověk vykonává, když zvedá duši? Existuje snad nějaký zvedák, nějaký hever na duši, kterým bychom kus sebe dovedli pozvednout výše k Bohu?
