Sestry a bratři, ani jste si nevšimli, a už je to tady. Nic zvláštního jste nezaznamenali, a přeci se stala velmi významná věc. Změna, která se týká nás všech. Změna se značným dopadem na náš život. Že přeháním? Vůbec ne! … V noci ze včerejška na dnešek, přesně ve 21:44 nastal letní slunovrat. Až doposud se po půl roku délka slunečního dne natahovala, od dneška se naopak den zkracuje a prodlužuje se noc. Tak to půjde celý další půlrok až do zimního slunovratu v prosinci.

K čemu je dobrá církev? Komu prospěje, že se každou neděli scházejí skupinky věřících a provozují své bohoslužebné obřady? Koho ještě dnes zajímá, co se píše v Bibli a co si o nás myslí nějaký Bůh? A kdo převezme a rozvine odkaz našich otců a matek ve víře?

Škoda, že nevidíme do nebeské statistiky. Škoda, že se nikdy nedovíme, kolik modliteb v uplynulých týdnech a měsících směřovalo k nebesům. Národy se ocitly v úzkých. Životy mnohých lidí byly ohroženy, životy mnohých byly zasaženy, životy mnohých byly zmařeny novou nemocí. Když je to s životem na vážkách, tehdy se lidé obracejí k Bohu. Dělají to tak, jak umějí. Někdy slovy vytříbenými jako zkušení modlitebníci, jindy slovy neumělými jako ti, kdo pracně hledají výraz svého znejistěného ducha. Jedno není lepší než druhé. Každý závan důvěry je cenný.

Apoštol Pavel to měl těžké. Co měl do svých dopisů vlastně zahrnout? Během svého cestování prošel, projel a proplul značnou část římské říše. Na mnoha místech kázal, na mnoha místech napomáhal zrodu křesťanských sborů, na mnoha místech nalezl přátele a na mnoha doslova stál u prvních krůčků, které lidé dělali ve víře. Pavel mnohé z nich učil věřit v jednoho Boha, učil je číst Bibli, učil je modlit se – nikoliv v pohanském duchu, kdy se kupí slova, nýbrž v Duchu svatém, který se člověk obrací k Bohu s dětskou důvěrou jako k laskavému otci.

Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.