Sestry a bratři, překotně, jako z populární písničky, se na nás vyvalila slova láska a milovat. Schválně si zkuste tipnout, kolikrát v přečtených šesti verších zazněla. Apoštol Jan nebyl žádný troškař. Dohromady jsem těch slov napočítal patnáct. (V průměru 2 a ½ na verš.) Je pěkné slyšet tolikrát o lásce. Jenže se nedokážu ubránit a na mysl se mi derou také jiné číslovky. Třeba 140 – tolik mrtvých civilistů bylo minulý týden při atentátu v afghánském městě Kábulu. Nebo 18. Tolik bylo amerických vojáků, kteří tamtéž chránili ústup emigrantů. A pak ještě 30 000 napadá. Tolik obětí měla nová forma coronaviru v ČR. Co je ve srovnání s tím patnáctkrát vyřčené slovo láska. Jak si máme protichůdná čísla srovnat? Nespočet hrůz se děje po světě a apoštol si klidně napíše: Bůh je láska. (8) Pěst na oko. Jak může někdo na pozadí tak bolestných událostí mluvit o Bohu jako o lásce? Snadno vzdát víru.

Bůh je láska, tvrdí apoštol a jeho slova jakoby nepasovala do našeho světa. Svět plný strachů, nemocí a běd, svět nelaskavý a člověku nepřátelský, prostě ten náš svět vůbec neukazuje laskavého Boha. Raději to řeknu ještě jednou: Náš svět neukazuje laskavého Boha. A proto také mnoho lidí v Boha nevěří. Kdyby byl Bůh, pak by nedopustil…, slyšíme v různých obměnách pořád tutéž písničku postavenou na námitkách. Kde se ale stala chyba? Proč se těžko věří, že Bůh je láska?

Podle mého názoru si za to můžeme sami. Příliš mnoho očekáváme od světa. Přeceňujeme svět, když se domníváme, že nám bude svědčit o Bohu. Že nám ukáže Boha. Aniž bychom to věděli, jsme potomci a dědicové tzv. osvícenců. Možná si ještě ze školy pamatujete název osvícenství. Konec 18. století. Dozníval středověk, o slovo se hlásila moderní doba. Byla to éra optimismu. Osvícené lidstvo prý osvíceným rozumem časem prozkoumá celý širý svět. Učiní vynálezy, které usnadní práci. Objeví léky, které potlačí nemoci. Osvobodí lidského ducha od pradávných pověr a zavládne volnost, rovnost, bratrství. (Beethovenova Óda na radost nádherně vystihuje ony ideály, onen elán, ten vzlet.) Lidé budou šťastní a pozor – zdrojem štěstí bude samotný svět. Prostě se to štěstí odněkud ve světě vezme. Odvodí se, dospěje se k němu pokrokem. Lidský um vydestiluje štěstí ze světa. Osvícenství hlásá, že svět je vlídný a pohostinný, že je vstřícný k člověku, zkrátka že svět je láska.

Ptám se, co jsme z osvícenství převzali my, evropští křesťané? Patrně neřekneme, že svět je láska. Ale co naplat, některé představy v sobě máme hluboko zakořeněné. (Ba přímo zažrané.) Podvědomě čekáme, že nám svět půjde na ruku. Že máme jaksi přirozený nárok na štěstí. A když jsme nešťastní a vyděšení tím, co se děje, zdá se nám to nepatřičné a proti řádu světa. Ovšem Janův dopis nám přibližuje souvislosti v jiném světle. Bůh je láska. Svět není láska. Svět ani nemá důvod být na nás hodný. Šťastný život není zakódovaný v přírodních zákonech. Nás děsí katastrofy a utrpení, děsí nás nelaskavý svět, poněvadž vyvrací laskavého Boha. A my přitom chceme pravý opak – nikoliv Boha vyvracet, nýbrž prokázat a ukázat.

Apoštol Jan znal napětí mezi světem a Bohem. Vždycky mi připadalo, že z apoštola sálá taková zvláštní důvěra – hluboká a přesvědčivá. Jan na jedné straně věděl, že nic na světě, dokonce ani svět jako celek, člověka neuspokojí. Věděl, že děsivý svět neukazuje laskavého Boha. Ale na druhé straně Jan skálopevně věřil, že Bůh je láska. Navzdory světu Pán Bůh projevuje lidem přízeň. Jen se správně dívat. Lásku totiž neukazuje svět. Lásku ukazuje Ježíš Kristus svým životem. Doslova se píše: V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. (9)

To je ono. Boží láska se neprojevila hlavně v kráse hor a úchvatnosti moře. Ani v tom, že lidé objevili lék na neštovice. Ani v tom, že Seifert psal nádherné básně. Kdo hledá Boží lásku jen v přírodě a v dějinách, sotva najde zdravou víru. Apoštol Jan nám vzkazuje jasně. Boží lásku hledejte u Ježíše Nazaretského. Jej Bůh poslal do světa, abychom u něho načerpali sílu a chuť k životu. On se věnoval chudým. On potěšoval smutné a zděšené. On stoloval s odstrčenými. On dal svým zájmem každému lidskému životu smysl, i nepovedenému. A on, Ježíš Kristus se vzdal vlastního života, aby přemohl smrt. Naši smrt. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (10)

Sestry a bratři, žijeme v době, kdy mnoho našich současníků nevěří v Boží lásku. Jako důvod svého bezvěrectví uvádějí, že svět je málo dobrý, aby mohl být dílem milujícího Boha. Boží láska ale neznamená, že se nám bude dobře žít v dobrém světě. Nic takového. Dobrý svět je výmysl. Sen, který vám vyvrátí jakékoliv noviny. Těžko se to přiznává modernímu člověku, ale: Vesmír nás nemá rád, není na nás laskavý. Svět nás nevede za ruku, když se bojíme jít tmou. A přesto lze v tomhle pochybném světě zažít Boží lásku. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

Důležité je to pořadí. Napřed miluje Bůh a pak až lidé. (Tedy pokud se lidé uráčí.) Láska nezačíná tím, že my najdeme dostatek důvodů Boha milovat. Že budeme čekat, až zmizí choroby a krveprolití, až zavládne soulad, a teprve pak budeme mít Boha rádi. To bychom se načekali! Lásku nastartoval Bůh a svět se může pouze dívat, jak se mu láska ukazuje v Ježíšově příběhu. Kristus trpěl, než povstal k novému životu. Boží láska tedy znamená, ne že budeme žít v dobrém světě, ale že ve špatném světě budeme žít s nadějí. S nadějí, že Kristus měl pravdu a proto byl vzkříšen. Díky němu jsou nám odpuštěny hříchy. Díky němu nám je prominuto vše, čím jsme každý osobně přispěli ke špatnému stavu světa. Díky Ježíši Kristu také nás čeká zmrtvýchvstání do světa nového, napraveného, do Božího království.

Apoštol Jan nezůstává jen u vyprávění o Boží lásce. Přemýšlí, kam až zasahuje Ježíšův vliv. Neskončil o velikonocích, nýbrž trvá do současnosti. Mezi učedníky a učednicemi působí Ježíšův Duch dále. Připomíná nám sílu lásky a povzbuzuje nás k lásce. Milovaní, jestliže nás Bůh tak miloval, i my se máme navzájem milovat. (11) Nechat se vtáhnout do Božího dění. Zapojit se do lásky, s níž se Bůh ujímá lidí v nešťastném světě. Vzít vážně Ježíšova slova o odpuštění, o milování Boha a bližních. Ta láska neskončila na kříži. Vstala slavně z hrobu. A my jsme součástí Ježíšova příběhu. Láska, kterou on ukázal, má místo v církvi. Církev by bez ní nebyla. Mnoho kacířů a heretiků se vynořilo v církevních dějinách. Šířili různá scestná učení, ale ta jsou nicotná v porovnání s největším kacířstvem, do něhož křesťané znovu a znovu upadají. Církev bez lásky. To je největší blud. Kdo nemiluje, nepoznal Boha. (8) Lze si představit církev bez vybroušené věrouky. Lze si představit církev bez kostelů a faráře bez hábitů. Lze si dokonce s trochou fantazie představit i církev bez Bible, bez křtu, bez večeře Páně. Ale nelze si představit církev bez lásky. To už pak není společenství Kristovo. Už to nejsou lidé, kterým se ukázala Boží láska, nýbrž jsou to lidé, kteří lásku míjejí. Běda, běda.

Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. (12) Vytvářet společenství lásky. Pána Boha nelze spatřit ve světě, ale lze ho mít mezi sebou. Obrovský dar pro nás. Tohle je spása, tohle je vykoupení, jež nám Kristus zjednal svou obětí. Ač se vám to zdá vznešené, i my se můžeme navzájem milovat. Nejedná se o nesplnitelný úkol. Apoštol Jan adresáty svého dopisu několikrát oslovuje slůvkem milovaní. V církvi je vzájemná láska uskutečnitelná. Na Ježíši Kristu Pán Bůh nešťastnému světu ukázal, že nás už dávno miluje a my se lásce nemusíme vyhýbat. Amen.

Amos 5,4-7+10-15                 176; 609; S 364; 480; 385      Matouš 22,34-39

Kázání v neděli 28.8.2021.