Zvláštní chlapík, tenhle Abraham. Určitě jste už o něm slyšeli. A pokud jste o něm neslyšeli anebo pokud jste na něj zapomněli, tak dnes vám ho připomenu. Všichni zde v kostele by měli znát Abrahama a jeho příběhy. A víte, proč bychom ho měli znát? O Abrahamovi se říká, že je praotcem. Praotcem všech věřících. Naším praotcem. Vy znáte pověst o jiném praotci – o praotci Čechovi, který do téhle země přivedl Čechy. To je to povídání o hoře Říp a o mléku a o strdí. Jako praotec Čech přivedl Čechy do Čech, tak praotec Abraham přivedl lidi do víry. On ukázal cestu víry. A taky na ní prožil podivuhodné věci.

Úplně nejlepší by bylo, kdyby zde byl Abraham s námi a my se ho mohli na všechno pěkně přeptat. Jenže to se nám nepodaří. Abraham zemřel už pěkně dávno, zkuste odhadnout kdy? Těžko počítat, ale asi tři a půl tisíce let. Nebo možná čtyři tisíce. Nedá se vypočítat, kdy přesně žil, což ale ani není důležité. Není důležité, kdy žil, ale co prožil, co prožil ve víře a co se o jeho životě z víry dovídáme my. Ale stejně by bylo prima se Abrahama zeptat na jeho život a na jeho víru v Boha. A protože nemůžeme mít Abrahama mezi sebou, abychom mu pokládali otázky, tak si trochu pomůžeme. Já vám toho Abraham pro představu zahraju, aby vám dál odpovědi a vy abyste si jej lépe zapamatovali jako svého praotce.

Pane Abrahame, odkud pocházíte? Kde jste se narodil?

Mým rodištěm je město Ur. Leží daleko na východě mezi dvěma velkými řekami. Vy se o oné zemi ve škole učíte pod názvem Mezopotámie. Je to úrodná země, díky vláze, kterou přinášejí obě řeky. Jsou tam starobylá města a hlavní město Babylón se pyšnilo vysokánskou věží. Lidé lozili nahoru, aby byli blíže nebesům a cítili se tak blíže svým božstvům.

A vy jste také na ty jejich bohy věřil?

Samozřejmě, že ano. Vždyť mne vychovávali ve víře, že se celý svět a celé nebe hemží všelijakými bohy a bohyněmi a božeňátky. Prásk – udeří hrom – to prásknul nějaký bůh. Rozvodní se řeka, to bohyně v prameni pláče. Urodí se na poli, to nám bohové porodili své plody. Neurodí se na poli, to se bohové mezi sebou nepohodli nebo se na nás naštvali. Za vším vězely nějaké božské kejkle. No a já tohle slýchal od mala, ale všech těch bohů na mne bylo příliš.

Co vám mám povídat – taky se v tom cirkusu kolem bohů točily velké peníze. Kup si tuhle sochu, pořiď si tamten obrázek. V pondělí obětuj támhle, v úterý přines dar na tamten oltář a tak pořád dokola. Nežilo se nám špatně. Můj otec Terach vyráběl sochy bohů. Pořád měl co prodávat. Plné skladiště různých sošek a lidi chodili a kupovali. Chtěli být s každým bohem zadobře. Mně se to ale nelíbilo. Jak může být mnoho bohů, když je jen jeden svět? Jednou v noci jsem tajně vezl do skladu a tyčí jsem všechny sochy roztloukl. Až na jednu, schválně jsem nechal tu největší. Ráno přijde otec, všude samé střepy a vzteká se: Kdo to udělal? Taková ztráta? A já povídám – támhle v rohu ten největší bůh pobil všechny ostatní. Otec se rozčílil ještě více. Copak může socha dělat takové věci, vždyť je to jenom kus hlíny. A já mu namítnul: A proč se jim tedy klaníte, všem tě bohům vyrobených lidskýma rukama? Vždyť je to nesmysl.

To vás lidi asi moc rádi neměli, když jste jim sáhnul na jejich bohy a na jejich náboženství?

Popravdě řečeno, neměli. Ale mně jejich nelibost nevadila. Přeci nebudu věřit hloupostem a pověrám? Mně postupem času bylo jasné, že je jenom jeden Bůh a ten je neviditelný. Zpočátku to byl jen takový nápad, ale potom to už byla jistota a nakonec rovnou víra. Boha nemusíme vidět jako nějakou sochu, stačí, když Boha slyšíme.

A vy jste Boha uslyšel?

Ano, slyšel jsem ho dlouho, ale ještě jsem ho nevnímal. Zprvu jsem nevěděl, že je to Boží hlas. Hlavou se mi pořád honilo, že bych měl začít znovu, opustit ten starý Ur plný vymyšlených bohů a žít jinde a jinak. To ke mně v duchu mluvil Bůh a já to nevěděl. Až teprve po čase mi všechno došlo a já Boha uslyšel.

Tak nám prozraďte, prosím, jak se pozná Boží hlas.

Na to musí přijít každý člověk sám. To je právě víra, když člověk pozná, že ho Bůh volá. A mne Bůh zavolal, ať se vydám na cestu ze svého rodiště. Ať opustím, co se mi příčí. Bůh mi slíbil tři věci. Tři báječné, skvělé věci.

Aha, a splnil Bůh své sliby?

No tohle je fakt dobrá otázka. Chvíli jsem si myslel, že ani tomu nejmocnějšímu Bohu Stvořiteli se všechny sliby splnit nepodaří.

Tak co vám přesně slíbil?

Napřed mi řekl, ať se vydám na cestu, že mne přivede do zaslíbené země. A já šel, cesta to byla daleká, krušná, přes pořádný kus světa. Asi jako když vy jedete do Chorvatska a zpátky. Jenže já šel pěšky se svými stády. Ale nakonec jsem do slíbené země došel a usadil se tam.

A další slib?

Ten taky dopadl dobře. Bůh mi slíbil požehnání. Požehnání je všechno co životu prospívá – vlídní přátelé, mír se sousedy, dobré zdraví, hojná úroda. Panečku, já měl stád, že jsem nevěděl co s nimi. K životu mi nic nechybělo. Bůh mi požehnal, mé koše byly plné.

No a třetí slib?

To právě byl ten problém. Bůh mi slíbil děti. Že budu mít spoustu potomků. Ale já žádné děti neměl. Strašně jsme se na děti těšili. Chystali jsme se na ně. Jenže i má žena Sára jsme byli staří. Velmi staří. Starci děti nemívají.

Pořád jste Bohu věřil, že splní, co slíbil?

Právě, že už jsem moc nevěřil. A Sára jakbysmet. Často jsem si říkal: Dobrá, Bůh slíbil tři věci, dal dvě. Aspoň něco. Mám svou zemi, mám požehnání. Ale trápili jsme se. Hodně. Proč Bůh sliboval a nesplnil? Proč mu vlastně věřím, když mne z něho bolí srdce?

A jak to dopadlo?

Jednou jsem seděl přede dveřmi. Bylo vedro, takové, kdy se nad zemí chvěje vzduch. Hlava mi šrotovala. Splní Bůh, co slíbil? Nevěřím marně? Dočkám se slíbeného potomstva? Nenaletěl jsem svému Bohu stejně, jako můj otec naletěl hliněným soškám? A najednou vidím, jak přicházejí tři muži. Vůbec jsem je neznal. A to byl Bůh.

Cože? Jak jste poznal, že je to Bůh?

Nic jsem nepoznal. V tu chvíli jsem viděl jen tříčlennou návštěvu. Až teprve později mi došlo, že mne navštívil Bůh. Byla to tak krásná návštěva. Jenže na začátku člověk nikdy neví, co velkého se chystá. Tři neznámí poutníci vypadali jako nějací kajícní mniši. Rychle jsme jim nabídli pohoštění, to nejlepší, co bylo doma. Pečínku, čerstvý chleba a máslo.  A pak jsme si pěkně povídali.

O čem všem jste spolu mluvili?

Už ani všecko nevím. Pamatuji si jenom jedno: když jsem se trápil kvůli Bohu, oni mne potěšili. Znovu mi řekli to, čemu jsem už přestával věřit. Přesvědčili mě, že na Boha je spolehnutí. Že se mi brzy narodí syn. V tom se zezadu ozval smích.

Kdo se smál?

Sára, moje žena. Všechno se jí zdálo strašně bláhové. Stejně jako mně. Vysmívala se Božím slibům stejně, jako jsem se jim vysmíval já. Akorát já jsem se nesmál nahlas. Ten západ nedůvěry a víry v každém z nás. Tři hosté toho hned využili a oznámili: budete mít syna a bude se jmenovat Smíšek, Smích neboli Izák.

A jak to všechno dopadlo?

Výborně. Bůh nezklamal. Není bezcitnou sochou. Soucítí se ztrápenými. Po obvyklé době se nám narodil syn a my jsme mu dali přesně ono jméno. Izák neboli Smích na paměť, že k víře patří také smích. Spolu se Sárou jsme měli obrovskou radost, i když jsme si mysleli, že žádné děti mít nebudeme. Ti tři muži, co k nám přišli na oběd, byli poslové dobrých zpráv. Byli to andělé, a proto říkám, že se mi ukázal Bůh. Úplně se nám změnil svět.

Píseň Sára (Traband)

Abraham jak člověk, který uvěřil Bohu. Abraham, jako člověk, pro kterého bylo někdy hodně těžké věřit v Boha. Abraham, člověk věřící i pochybující. Abraham člověk jako my. Náš praotec. Předchůdce ve víře i předchůdce ve smíchu. Smích může mít dvojí nádech. Jednak v něm může být pochybnost – „Pchá, to sotva…“. A na druhé straně v něm může být důvěra: „Chachá, říkejte si, co chcete, já stejně věřím, že Bůh je při mně…“ Smích víry.

Před mnohými z vás je nový školní rok. Někdo začíná na nové škole. Někdo dokonce začíná v jiném městě. Všichni jsme zvědaví, jak tomu bude s covidem. Ptáme se, co nás čeká? Jak to zvládneme? Tak vám chci připomenout, že jsme potomstvem Abrahamovým. Ty nadcházející měsíce jsou pro nás cestou víry, že Bůh je s námi. Přeji nám, ať se co nejvíce smějeme. Ať se co nejvíce smějeme smíchem víry: „Chachá, ať se děje, co se děje, Bůh je s námi.“ Amen

Matouš 7,13-20 :          S 65; S 14; 550; 179; 202                                Židům13,1n

Kázání při rodinné neděli na začátku školního roku 5.9.2021.