„Tak, a příští rok už budeš mít konfirmaci.“ Větu s tímhle obsahem, sestry a bratři, Pán Ježíš nikdy neslyšel a slyšet ani nemohl. Jakožto židovský chlapec Ježíš Nazaretský před sebou neměl ani konfirmaci, ani biřmování. (Ač se nám to nezdá, obě tato slova, jak protestantská konfirmace, tak katolické biřmování mají stejný slovní základ – confirmatio neboli latinsky potvrzení, utvrzení.) Na Ježíše nic takového nečekalo. To všechno je až pozdější křesťanský vynález, jejž zdaleka ne všechny církve sdílejí.
Ježíš Kristus říká: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“
Když spolu sourozenci rozmlouvají o svých rodičích, může se při tom mnohé objasnit a vyjevit v novém světle. Je až s podivem jak otec a matkou jsou svými dětmi rozdílně vnímáni. Některé postřehy a vjemy vyplavou teprve, až když některý z rodičů zemře. To pak mohou zaznít věty jako: „To mluvíš o našem otci? Jak to že jsem si toho nevšimnul, nezkresluješ to trochu?“ Anebo může zaznít: „Nikdy nezapomenu, jak se táta sebral a přijel nám pomoct, když jsme to potřebovali.“
Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (11) Sestry a bratři, příchod Vykupitele do světa rozhodně není jednoduchá záležitost. Nejde to jako po másle. Boží představy a lidské představy o záchraně se liší. Rozcházejí se v očekáváních. Někdy čekáme příliš mnoho, někdy čekáme příliš málo, někdy své očekávání napřeme nesprávným směrem. Evangelista Jan, když promýšlel Kristův příchod, to shrnul onou jedinou až lapidární větou: Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Když si ráno na počítači čtu zprávy, svítí v pravém rohu řádek s různoba-revnými čísly. Počet nově nakažených za posledních 24 hodin, počet hospitalizo-vaných, počet uzdravených a počet těch, kdo s koronavirem či na koronavirus zemřeli. Tyto údaje jsou náramně důležité, neboť právě od nich se odvíjejí další opatření, která je zapotřebí učinit pro k zastavení pandemie. Jsou to velice sporná rozhodnutí. Co je přiměřené? Co je naléhavě nutné? Co je zbytečné?
Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Každý vnímáme jinak. Příběhy veliké zahrnují rozsáhlé oblasti jak v prostoru, tak v dějinách. Třeba takový vynález knihtisku proměnil způsob mezilidské komunikace, rozšířil se zdárně po celé planetě a náš svět by bez něj zdaleka nevypadal tak, jak vypadá. Až do 15. století se musely knihy opisovat. Přenos myšlenek byl omezen rychlostí písařovy ruky. Jakmile se ale knihy začaly tisknout, rázem byla výměna slov mezi lidmi mnohem, mnohem rychlejší. Knihtisk jako veliká událost, veliký příběh, který svým dopadem zasáhl mnohé.
Čekáme. Jsme v době očekávání. Na svícnu hoří první adventní svíce a my odpočítáváme čas do vánoc. A jsme zvědaví, jaké ty vánoce letos budou. Určitě o dost jiné než v předešlých letech. Ale pořád počítáme s tím, že to budou vánoce, byť v pozměněné podobě.
Prorok Ezechiel tlumočí Boží vzkaz: „Vložím do jejich nitra nového ducha.“
V žalmu před chvílí zaznělo: „Zpívejte Hospodinu píseň novou.“
A Kristus říká: „Nové víno se dává do nových měchů.“
Nový duch, nová píseň, nové víno. A navíc ještě se křesťanská část Bible nazývá „Nový zákon“. Tak tomu je, sestry a bratři. K víře patří vyhlížení nového. Zájem o novost. Víra je očekáváním nových věcí.
Když apoštol Pavel nemohl být při bohoslužbách spolu s křesťany, kteří mu leželi na srdci, psal jim dopisy. Podobně uprostřed protivirových opatření vznikly epištoly Poličským.
Pane Bože, trvá to dlouho. Nemoc se vleče a pomoc se zdá být pomalá.
Prosíme tě za nemocnou zemi. Daruj nám trpělivost a vytrvalost.
Prosíme o vytrvalost pro lékaře, sestry, lékárnice a další pracovníky v nemocnicích, domovech a léčebnách. Ceníme si jejich zápasu o zdraví ostatních. Obnov jejich síly.
Prosíme o trpělivost pro ty, kdo jsou nemocní. Posilni jejich naději na uzdravení. Prosíme o trpělivost pro ty, kdo se z nemoci zotavují pomaleji, než by chtěli.
