Sestry a bratři, dnes vás pozvu do farářské kuchyně. Respektive k farář-skému psacímu stolu. Pokusím se vám aspoň trochu ukázat, jak se chystá kázání a co všechno do přípravy může zasáhnout. Během týdne jsem si dělal poznámky k poslední kapitole knihy Genesis neboli 1. knihy Mojžíšovy. Podle rozpisu biblického čtení na dnešní neděli totiž připadá právě závěrečný oddíl o smíření 12 bra-trů, synů praotce Jákoba. Těšil jsem se na poměrně dramatický vhled do napjatých událostí v rámci jedné rozvětvené rodiny. Mám rád, když se Bible natěsno dotýká našich životních zkušeností, když vystihuje a dokresluje něco z našich osobních situací. Vztahy v rodině, to je věčné téma. Kdo komu ukřivdil? Kdo koho podpořil? Kdo s kým mluví a kdo s kým naopak není schopen promluvit. Téma ze života a zároveň téma nadčasové. Koho by se netýkalo? Vztahy v rodině. Ano, doopravdy jsem na sepisování těšil, dokonce o něco více než jindy.

A pak jsem si v pátek ráno pustil zprávy. (V pátek obvykle chystávám bohoslužby.) Jenže tentokrát páteční zprávy mými kazatelskými záměry pořádně zamávaly. Obrázky z poničených vesnic na jihu Moravy nahánějí hrůzu, vzbuzují lítost a vyvolávají otázky. Těžko zůstat lhostejný, těžko zůstat nezasažený, nezúčastněný. Tohle se týká srdce: hrůza, lítost, otázky. Tři různé pocity, tři okruhy myšlenek a úvah. Tři mohutné pohyby v lidském nitru. Musím si je pustit k tělu. Co bych to byl za člověka, kdybych tyhle věci bez povšimnutí přecházel? Nevydržel jsem u obrazovky dlouho. Hrůza, lítost a otázky se ve mně začaly mlít a melou se ve mně dosud.

Nevím jak vy, ale já si v okamžicích znejistění vzpomenu na Boha. Vždy, když se život nějak láme, ať už v dobrém či ve zlém, vždy když se život láme, Pán Bůh o tom ví. Ví, jak nesmírně je život křehký. Jak snadno může být život zraněn, poškozen, zničen. Ale Bůh také ví, jak nenadále se v životě může zrodit něco nového, jak může vytrysknout naděje a zavládnout radost. Na všech životních přelomech je Bůh při nás, jako ten, kdo nám rozumí. Páteční zprávy ve mně vyvolávají hrůzu, lítost a otázky. A Bůh cítí mou hrůzu, cítí moji lítost, cítí a vnímá moje otázky. Hospodine, zkoumáš mne a znáš mne, víš o mne, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, už víš všechno. (Ž 139,14)

Pán Bůh se v nás lidech vyzná. To je pro mne obrovské povzbuzení. Když já sám si sebou nejsem jistý, Bůh si mnou je jistý. V tom, co prožíváme, nejsme opuštěni. Když se život láme, Bůh nám rozumí. Jak rád bych o tom dnes nějak ujistil ty, jejichž životy se otřásly a oni musejí znovu pracně stvořit svoje domovy. V návalu tragických událostí a horečného odklízení trosek si mnozí nejspíš ani neuvědomují, co se s nimi děje uvnitř, jaké rány se tam otevřely, na jak hluboké jizvy je zaděláno. Mnozí si to dnes ještě neuvědomují, dívají se kolem sebe a nemají čas pohlédnout sobě do nitra, ale Bůh se už nyní starostlivě zajímá o vyplašené duše. Hospodine, zkoumáš mne a znáš mne.

Mohu jako kazatel pominout tak důležitý zásah do lidských životů, jaký se odehrál vinou ničivého tornáda ve čtvrtek na jižní Moravě? Mohu si dovolit neoblomně se držet předem vybraného biblického textu a nezohlednit, co se děje jinde a co bolestivě zasahuje do životů stovek lidí? Jsou tací faráři, kteří by to udělali a zůstali by ukrytí v bezpečí nadčasové promluvy. Jenže není kázání  příležitostí promluvit do přítomnosti? Povědět vedle nadčasového i cosi časového? Příhodného pro náš okamžik? Ano, příběh o Jákobových synech se mi velmi líbí a rád vám o něm budu kázat. Ale jindy. Dnes je ve mně asi stejně jako ve vás až příliš čerstvá vlna hrůzy, lítosti a otázek. Lze k nim něco povědět na základě Božího slova?

Odložil jsem tedy plánovaný biblický text a rozhodl jsem se mluvit o něčem jiném. Rozhodl jsem se na poslední chvíli uvařit ve farářské kuchyni jiné jídlo, než to, které bylo na jídelním lístku. Jenže jaké? Po jakém receptu sáhnout? Co nalistovat v Bibli a předložit vám k nasycení duší?

Nesuďte, a nebudete souzeni, říká Kristus. Slova o soudu, o souzení. Či lépe řečeno: slova o ne-soudu, slova o ne-souzení. Nemáme vynášet soudy. Nemáme vynášet soudy právě tehdy, když se život láme. V přelomových okamžicích, kdy jsou lidé znejistěni, nemáme přilévat olej do ohně svým posudky a odsudky. Mnohdy v dějinách, když se dostavila nějaká pohroma, se vynořily výpovědi typu: „To jsou Boží soudy.“ „To Bůh trestá neposlušné lidstvo. Volá nás ke kázni.“ Musím přiznat, že mne takové řeči rozčilují. Velmi mne rozčilují. Odkud to ti chytrolíni vědí, že Bůh zrovna takhle umravňuje lidstvo? Odkud berou tu drzost vyhlašovat, co je Božím soudem? My nejsme soudci. Nemůžeme vynášet rozsudky v Božím jménu. Soudcem je Bůh. Proto Ježíš říká:  Nesuďte, a nebudete souzeni. Nefušujte Pánu Bohu do řemesla. Co vy víte o lidech, o jejich motivech, o jejich vinách a zápasech? Co jste si vyslechli na obhajobu druhých, že nad nimi v rychlém procesu vynášíte soudy? Opravdu znáte lidská nitra, zkoumali jste pečlivě a poznali druhé lidi? Víte, kdy sedí nebo vstanou, je vám z dálky jasné, co chtějí dělat? Nevíte, tak nesuďte.

Rozumím, proč v dřívějších dobách lidé vysvětlovali katastrofy jako Boží soudy. Neměli žádné jiné vysvětlení.  Silně si přáli nepochopitelnou událost nějak vysvětlit a tak hledali viníka. Postižení si za to nějak můžou sami. Oni jsou vinni. Což není daleko od pravdy, ale vinni jsme všichni. Kde je spravedlnost. Proč by Bůh jedny trestal a jejich stejně hříšné sousedy o pár metrů dál nikoli? Ne. Ne. Ne. Sudičské řeči o Božích soudech jsou špatně. Nemají nic společného s evangeliem „Nesuďte, a nebudete souzeni.“ Svádění viny za živelné pohromy na druhé lidé je blud a pověra. Naprosto falešná představa Boha, jakou jsou někteří ochotní šířit ve své chorobné zbožnosti. I k takovým vysvětlením a vysvětlovačům se Kristus vyjádřil: Řekl jim také podobenství: „Může slepý vést slepého? Nepadnou oba do jámy?“ Vynášení soudů v Božím jménu je jedna z nejhorších věcí, kterou můžeme Bohu udělat. Je příšerné, když rodiče vnucují dětem představu Boha, který namátkově a naprosto svévolně trestá. „To tě Pán Bůh potrestal, ty jeden zlobivý kluku. Ty jedna zlobivá holko.“ Strašidelný bůh, který nemá nic společného s Kristovým: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“

Byl jsem zvědavý, jestli se i nyní po jihomoravském tornádu objeví nějaké nábožné žvásty o Božích soudech. A objevily se. Z poněkud nečekané strany – na internetu v Polsku. Citát: „To, co se Čechům stalo, je trest boží za důl Turów. Za ty miliony, co od nás denně chtějí... Museli jste donášet sousedům do Bruselu. Vše-mohoucí není rychlý, ale je spravedlivý. Stěžovali si před mezinárodním soudem, že polský důl jim sebral vodu, teď už by jim měla postačit.” Jak někdo může myslet cosi tak bezbožného, pověrečného, kacířského, nekřesťanského? Ve vyznání víry o Božím soudu říkáme, že Kristus teprve přijde soudit živé i mrtvé. Soudit všechny při skonání věků, nejen některé a předčasně. Přijde ve slávě, nikoli v tornádu, v povodni či v nakažlivé nemoci.

Sestry a bratři, přižene-li se nějaká pohroma, neoznačujme ji za Boží soudy či tresty. Mluvme raději o Božím dopuštění. To je výstižnější. Při po-hledu na obrazy hrůzy, v přívalu otázek „Proč?“ „Kvůli čemu?“ „Proč jsou po-stiženi tihle a druzí nikoli?“ se nespokojme s lacinými odpověďmi. Nežli zasle-pené vysvětlení, tak to už raději žádné vysvětlení. Raději žít s nezodpověze-nými otázkami nežli přijmout hloupé odpovědi. To je víra: umět žít s otázkami. Nikoli za každou cenu vydolovat odpověď.

Umět žít s otázkami, poněvadž náš život nezajistí pádné odpovědi, nýbrž jedině živý Bůh. Ježíš neříká: najděte na všechno odpověď. Říká: Nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno: dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (37n) Je na čase nikoli vynášet soudy, nýbrž měřit láskou a soucitem. Dávat natřesenou míru. Štědrou, vrchovatou. I v okamžicích, kdy se život láme. Je dobře, že nyní, v čase pohrom, tolik lidí věřících i nevěřících otevřelo svá srdce a peněženky. Což podle Kristova zaslíbení znamená, že oni – bez ohledu na víru či nevíru – dojdou lásky a soucitu. Vstoupili do velkorysosti a štědrosti, a tak aspoň na chvíli budou žít obklopeni velkorysostí a štědrostí. To je přeci mnohem víc než nějaké soudy a studené odpovědi. Bůh zkoumá naše nitro a moc dobře ví, co kdy bylo učiněno s láskou a slitováním. A Bůh nám to nezapomene. Nikomu. Amen.

Ž 139                     Přísloví 24,1-14   650; 371; 164; Brazilské kyrie; 202                Římanům 11,33-36

Kázání v neděli 27. června 2021.