Nerozumím, nevím, nechápu. Důležitá slova lidského slovníku. Nerozumím, nevím, nechápu, slova, která lze použít v mnoha oblastech, prakticky všude, kam se člověk podívá. Ať už mluvíte o sobě, o svém nitru a o tom co se v něm děje a mele a pere. Anebo ať už mluvíte o vztazích k druhým lidem, kteří se někdy chovají pro vás naprosto nevyzpytatelně, nelogicky, zkratovitě. 

Nerozumím, nevím, nechápu – slova širokého použití. Ať už se díváte na celou společnost či dokonce na celé lidstvo. I tam mnohde chybí rozum a místo něj vládne pošetilost. Naše země se potýká s velikým suchem, které přináší veliké problémy. A co jsme udělali my? – Jenom malá opatření. Na veliké problémy reagujeme pomálu a pomalu. Místo abychom rozvinuli velký plán, zatím jenom příštipkaříme na maličkostech. Podobně bych mohl mluvit o globálním oteplování, kdy je snazší vysmát se svérázné švédské dívce, než vzít vážně její obavy. Velkým problémem české společnosti jsou dluhy a exekuce, nyní patrně ještě porostou, ale my řešení nehledáme  - ani ve velkém, ani v malém. Nerozumím a nevím, jak najít dobré řešení. Ale zároveň nechápu, proč se o to nesnažíme.

Nerozumím, nevím, nechápu. Stejně tak se cítím při úvahách o naší současné situaci, kdy všichni kolektivně po celé planetě tápeme ohledně nemoci covid-19 . Co je správné dělat? Jak nejlépe čelit zdravotním hrozbám a neochromit přitom společenský život a hospodářství? Jak načasovat jednotlivé kroky? Proč se na velikonoce mohly lidmi zaplnit velkoobchody, nikoli však kostely? Proč se po městě musím pohybovat s rouškou, když široko daleko není vidět živáčka? Co se stane, když uvolníme tohle opatření, nebo tohle opatření? A proč ta opatření vlastně máme, když jinde se bez nich obejdou a nejsou n atom nijak výrazně hůř?  Nerozumím, nevím, nechápu.

Sestry a bratři, zkuste si v sobě provést inventuru. Inventuru vědomostí a poznatků.  Na jednu stranu postavte dobu, kdy jste začínali brát rozum. Tedy u někoho je to takřka osm desítek let, u jiných je to teprve deset roků plus něco. To je výchozí bod. A na druhou stranu dejte dnešek: co všechno dnes o světě víte, v čem se vyznáte, co chápete. Počátek a současnost. Počátek uvažování a současné množství vědomostí o světě. Ono to přibývá, nabývá. Sbíráme myšlenky, osvojujeme si poznatky, stáváme se moudřejšími. A teď všechno to, co o světě, o lidech, o sobě víte, to všechno poměřte s tím, co všechno nevíte. Je to zlomek, zlomeček, kapka v moři a ještě méně. Všechen ten úžasný objem poznání, který vám zabral celý život, je nic v porovnání s mírou neznalosti, neporozumění, nechápavosti. Snažíme-li se sebevíc, stále jsme v poznání kdesi na počátku.  Veliký řecký filosof Platon to vyjádřil slavnou větou: „Vím, že nic nevím.“ On, který vymyslel spoustu moudrých věcí a svými znalostmi předčil své současníky, on pokorně vyznává: mé poznání světa je nepatrné. Dobře shrnul výsledek i naší vědomostní inventury. Vím, že nic nevím.

Nerozumím, nevím, nechápu. Slova, která pasují ke složitosti světa a k našemu postavení ve světě. Nerozumím, nevím, nechápu. Tato slova mají jednoho tuze protivného příbuzného. Oním nemilým příbuzným je strach. Strach, úzkost a obava patří do jedné rodiny s nevědomostí, neznalostí, s nepochopením. Když nerozumíme světu, když nevíme, kudy dál, když nechápeme jednání svého okolí, tehdy se dostavuje strach. Nemáme se o co opřít, nedokážeme odhadnout, co se bude dít, neboť nám scházejí podklady pro správné rozhodnutí. Až příliš do-bře se strach ukázal v minulých týdnech – neznámá nemoc sevřela národy obava-mi. Nikdo nevěděl a dosud neví, jak se pandemie bude vyvíjet. Zvládne ji naše zdravotnictví? Co když nenalezneme vhodnou obranu? Co když onemocním já či moji blízcí? Jaký bude průběh, zaberou použité léky? Správně cítíme, že když ně-co selže, ocitne se život v ohrožení. Nevíme jak život ochránit, proto se bojíme.

             V dnešní epištole apoštol Pavel popsal svůj způsob boje se strachem. Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ (14nn) Uznávám, Pavel tady mluví košatě a poněkud složitě, ale základ je zřejmý. Pavlova pozornost se upíná k vnitřnímu člověku. Nějaký jsem navenek – tak mne znají druzí, a nějaký jsem uvnitř – tak se znám já a tak mne zcela zná Bůh. Strach a obavy se týkají právě onoho vnitřního člověka. Když se bojím, tak se nebojí má noha, moje rameno či mé obočí. Když se bojím, tak se bojí můj vnitřní člověk. Vnitřní člověk se třese strachem. Slova „nerozumím, nevím, nechápu“ mají dopad hlavně na moje nitro. Můj vztah ke světu, moje důvěra vůči vesmíru a životu je znejistěna ve mně, nikoli na mně. A ta zásadní změna se musí odehrát ve mně uvnitř, nikoli venku. Proto se apoštol modlí za vnitřního člověka: aby se ve vás … Božím Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘.

            Z Pavlovy modlitby dýchá naděje. Naděje, že naše nitro nezůstane vystrašené a roztřesené. Vnitřní člověk může být posílen a upevněn. Nejsme odsouzeni k trvalým obavám. Ovšem našeho vnitřního člověka neupevní vnější svět. Pevnost a sílu nám dodává Boží Duch. Duch svatý, který není světu běžný, vlastní, nýbrž který do něj proniká, vniká zvenčí od Boha. Apoštol Pavel nepočítá, že by se vítězství nad strachem ze světa zrodilo ze světa. On se modlí, aby se ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘. Jeho Duchem. Svatý Boží vítr nám přivane do nitra pokoj. Nebo jak říká Kristus: Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám; ne jako dává svět, já dávám vám. (Jan 14,27) Duch Stvořitel v nás tvoří pokoj a tak přemáhá strach. Ujišťuje nás o možnostech Božích, když naše možnosti nestačí. Strach a oba-vy nejde odvysvětlit, zpracovat je a překonat rozumem. Strach a obavy lze přemoci jedině, když pocítíme, že jsme v bezpečí. Když zakusíme, že náš život není ohrožen žádnou fatální ztrátou. Tato jistota je výtvorem Božím. A to jak u lidí věřících, tak i nevěřících. Bůh je bohatý a štědrý. 

             Nerozumím, nevím, nechápu. Jsme nejistí lidé ve světě plném záhad a nástrah. Tak tomu bylo, tak tomu je a tak tomu bude navždy a napořád navzdory všem velkolepým lidským objevů a poznatkům. Se strachem a obavami budeme zápasit stále. Bible nás učí: nehledejte pomoc v sobě. Strach nepřemůžete tím, že se pohroužíte do sebe a kdesi sami v sobě vyštracháte důvod, proč se nebát. Přichází to zvenčí. Ze setkání, s blízkosti Důvěryhodného. Ve Starém zákoně proroci tlumočili Hospodinovo ujištění: „Neboj se, já jsem s tebou.“ V Novém zákoně Ježíš říká vyplašeným učedníkům: „Nebojte se, já jsem to.  A jsem s vámi po všechny dny.“ Důvěra a víra přemáhá strach. I za ni se Pavel modlí, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích. (17) Abyste v sobě měli Ježíše s jeho slovy o dětské důvěře k Bohu.

            Proto klekám na kolena před Otcem, vyznává apoštol. V evangelickém kostele se často nekleká. Při modlitbě zpravidla stojíme. I ve starověku židé při modlitbě většinou stáli. U nich stejně jako u nás kleknutí znamená postoj mimořádné pokory. Schválně, kdy se u nás kleká? – Při křtu dospělého, při konfirmaci, při ordinaci nových kazatelů. Někdy při svatbě. Tedy ve chvílích, kdy se vyhlíží dopředu na neznámou cestu, kterou je zapotřebí vykročit s odvahou a smělostí. Vykročit na novou cestu, ačkoli nikdo netuší, co na ní člověka čeká.

„Nerozumím, nevím, nechápu.“ Základní slovníček lidských obav a strachů. „Věřím“ – základní slovo lidské důvěry. Máme tisíce pádných se bát světa. Ovšem díky evangelium máme důvod, proč se nebát. A ten důvod přetrumfne všechny strachy. Bůh je při nás. Svět kolem nás nám leckdy nahání hrůzu, Bůh však v nás tvoří pokoj, vzbuzuje důvěru a tak přemáhá strach. Nejsme sami. Opět to zazní v Pavlově modlitbě, která je tak závažná, že si k ní apoštol kleká: abyste byli zakořeněni a zakotveni v lásce. (17) Našim pevným úchytem, záchytným bodem, našim životním stanovištěm je láska. Jen si všimněte, jaká slova Pavel volí, aby vystihl životodárnou návaznost na lásku: zakořeněni a zakotveni v lásce. Na jedné straně rozmazaná neuchopitelnost strachu, na druhé straně jistota lásky.

            Nerozumím, nevím, nechápu. Vím však jistě, že jsem milován. My všichni jsme milováni. Vím, že Bůh mne i vás i všechny další chová ve své lásce. Při pohledu na svět dnešní i budoucí: nerozumím, nevím, nechápu. Ovšem i při tom málu, při tom zlomečku toho, co o světě vím, já věřím, že Bůh je se mnou. To mi dodává odvahu. Nerozumím, nevím, nechápu. Ale je zde ještě modlitba – modlitba za lásku a za poznání, abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání. (17nn) Jsou zde ještě jiné obzory poznání. Ve světě máme strach, v lásce máme důvěru. Oproti mému „Nerozumím, nevím, nechápu“ Bůh dává pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku. Sestry a bratři, tak to pochopte: Ať se ocitnete kdekoli, v jakémkoli nebezpečí, ať se ocitnete na dně, a třebas i v hrobě, stále jste milováni. Kde vyschnou všechny zdroje, tam Bůh na suchu není. No, a to je celý recept na lék proti strachu. Amen.

139,1nn            Izajáš 43,1-7,    371; S 278; 341; 702; Ven vyjdi      Jan 14,1

Kázání v 6. neděli po velikonocích 24. května 2020