Apoštol Pavel to měl těžké. Co měl do svých dopisů vlastně zahrnout? Během svého cestování prošel, projel a proplul značnou část římské říše. Na mnoha místech kázal, na mnoha místech napomáhal zrodu křesťanských sborů, na mnoha místech nalezl přátele a na mnoha doslova stál u prvních krůčků, které lidé dělali ve víře. Pavel mnohé z nich učil věřit v jednoho Boha, učil je číst Bibli, učil je modlit se – nikoliv v pohanském duchu, kdy se kupí slova, nýbrž v Duchu svatém, který se člověk obrací k Bohu s dětskou důvěrou jako k laskavému otci. Muselo to být nesmírně silné, co Pavel na mnoha místech prožíval. Doprovázet druhé při jejich životním obratu, při jejich obrácení. Jenže Pavel byl apoštol, byl vyslanec Kristův, a proto nemohl zůstat na jednom místě. Byl na cestě. Po čase vždy musel své působiště opustit a vypravit se jinam hlásat evangelium.

Měl to apoštol Pavel těžké.  S tolika lidmi svázal svoje srdce. S tolika lidmi se rozloučil ve vědomí, že se už nejspíš nikdy nesetkají. Pavel je ale nechtěl ztratit. Proto psal své dopisy, neboli jak se říká: epištoly. Co měl ale Pavel do dopisů psát lidem, které už léta neviděl, o kterých měl jenom kusé nebo vůbec žádné zprávy? Co povzbudivého jim Pavel měl sdělit na dálku, s odstupem, aby to nevyznělo naprázdno, aby to vneslo povzbuzení do jejich života a zároveň aby to druhým přiblížilo Krista?

Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. (12) To jsou rady pro všechny a jsou to rady nadčasové.  Pavel nemohl poskytnout žádné určitější rady „ty dělej to a ty děj tohle“. Ne že by křesťané v Kolosech neměli své problémy. Jistě je měli, jejich životy byly v mnohém zranitelnější a křehčí než ty naše – žili bez kvalitní stravy a vody, bez léků, bez pevných příjmů, bez stálých pracovních míst a důchodů, žili bez občanských práv, bez šance ovlivnit způsob vlády. A nezapomínejme, že mezi členy mladé církve byli mnozí nesvobodní otroci, spoutaní vůlí svých majitelů. Pavel věděl, že je tam sousta problémů, ale nevěděl přesně jakých.  Tak o čem měl psát? Jaká slova víry měla zaznít do situací složitých, nejasných, nepopsatelná? Epištola tak trochu naslepo.

Nacházíme se v čase doznívající pandemické krize. (Doufejme, že doznívající.) I současná situace je složitá, nejasná, nepopsatelná. Nevíme, jak se bude vyvíjet veřejné zdraví. Nevíme, co se stane s hospodářstvím – očekávají se hluboké propady, odhady jsou spíše temné, nežli světlé.  Nikdo netuší, co karanténní zářez způsobí ve společenské náladě. Propadnou lidé do ještě větší izolace, nedůvěry, rozdělení? Právě do téhle nejasnosti, kdy ani nedokážeme přesně popsat, jakým problémům čelíme, se i nám náramně hodí slova z Pavlova dopisu. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.

Je těžké říci, co je před námi. Ale díky křesťanské víře říkáme: S láskou to zvládneme. S láskou to půjde lépe. Čekají nás konflikty. Již dnes se lidé rozcházejí v postoji k míře nutných opatření. A nenastane žádná shoda. A budeme se různit ve svých názorech. Budeme se přít i hádat. Ovšem křesťanský přístup zní: zkuste do toho zapojit lásku. Řešit konflikty pomluvami, nenávistí a bojem to není žádný kumštu. Kvůli tomu Kristu nepřišel. On vyhlásil evangelium. Ježíš mluvil o lásce. Že my jsme milováni, že nás Pán Bůh má rád, že láska je Boží vklad do našich životů, který máme zúročit. Setba, která má vzrůst. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit.

Ovšemže láskou nevyřešíme vše jako mávnutím kouzelného proutku. Samotný Ježíš je příkladem, že láska naráží na odpor. I my jsme se nejspíš ve svých vztazích přesvědčili, a ještě přesvědčíme, že s láskou utržíme mnohé rány. Některé jizvy v duši nás dosud pálí. Investovali jsme lásku a nic jsme z ní nesklidili. Láska není zárukou smíru (nic neníní zárukou smíru), ovšem láska je šancí na smír. (Nic není větší šancí.) Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. (13n)

Máme před sebou neznámé problémy. Máme před sebou složité přetváření mezilidských vztahů, společenských struktur i chodu hospodářství- A při vší té ohromné neznámosti a náročnosti Pavel dodává: A buďte vděčni. (15) Člověče, nebrblej, kolik jsi toho ztratil. Nečerti se, kolik práv ti bylo upřeno. Ano, pamatuj na spravedlnost a hledej ji a nezastírej křivdy a přešlapy. Ale v tom všem nezapomeň, jak hodně jsi dostal.  Bylo toho dost, abys zůstal naživu. Bylo toho dost, aby zůstali naživu tví blízcí. Bylo toho dost, abyste mohli zůstat v kontaktu, mluvit spolu o obavách i o naději. Buďte vděčni. Buďte před Pánem Bohem féroví. Nesčítejte jenom ztráty, počítejte i zisky. Každé ráno, kdy jste se probudili, každou chvíli, kdy se vám vyhnula bolest, všechen ten čas, který jste strávili s milými lidmi, kdy jste se smáli, sdíleli, jen tak prostě spolu byli. Máte – máme být za co vděčni.

Láska a vděk. Takové jsou Pavlovy rady na dálku. Na dálku do Kolos, na dálku do roku 2020. Láska a vděčnost jako náplň srdce. Láska a vděk jako možnost ustát nápor problémů. Láska a vděčnost jako rozbuška ke chvále. S vděčnosti v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. (16)  Dnešní neděle 4. Po velikonocích nese název Cantate. „Zpívejte!“ S láskou a vděčností máte důvod ke zpěvu. Ne že by všechno těžké bylo překonáno. Jaromír Nohavica to trefil dobře ve své písničce: „Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.“ Zkřížím tvrzení písničkářovo s tvrzením apoštolovým a a vychází mi: Dokud se snažíme milovat a dokud Pánu Bohu děkujeme, máme důvod ke zpěvu. Nevypadli jsme z Boží lásky a láska má dost síly vnést do života naději. A to platí jak pro dnešní epidemickou dobu, tak pro každou dobu jinou. Amen.

Jan 15,9-17                             179; 660; Bůh má rád náš svět; 485              žalm 98,1n

Kázání v neděli Cantate 10.5.2020