Sestry a bratři, zažili jsme úplně novou situaci. Poslední týdny – vlastně skoro již dva měsíce – určoval chod naší společnosti koronavirus a s ním spojená opatření. Byl to a pořád to je hluboký zásah do našeho života, včetně života církevního. Stalo se něco nepředstavitelného. Jeden můj německý kolega si povzdechl. „Máme u nás kostel ještě z předreformační doby. Každý rok se v něm konaly velikonoční bohoslužby – i za války a hladu. Letos poprvé po šesti stech letech byl kostel na velikonoce prázdný.“ Jeden obrázek z mnoha. Úplně nová situace, neznámá, neozkoušená, syrová.

Co se to stalo s námi lidmi? Čím se spustilo tohle podivné dění? Jistě, medicínsky to dokážeme vysvětlit: začal se šířit velice nakažlivý vir, který působí vážné zdravotní problémy. A tomu je zapotřebí rázně čelit. Ale to je jenom část vysvětlení. Vedle viru se začal šířit i strach a obavy. Obavy o zdraví a o práci, a vedle nich iracionální strach, že nebude mouka, ibuprofen či toaletní papír. Zvláštní směs oprávněných obav na jedné straně a úzkostného strachu na straně druhé. Ale vždyť na tom není zas až tak nic nového! Nová je pouze příčina – ta malá nakažlivá virová potvora s korunou. Ale lidské strachy ty rozhodně nové nejsou, ty jsou staré jako lidstvo samo. Bát se umíme dobře. A taky se dobře umíme natahovat po kdečem, co slibuje strach potlačit, odsunout, překonat.

Ve Starém zákoně vztáhli Izraelci ruce k pohanskému bohu Baalovi. Pohanský Bůh Baal byl velice oblíbený, měl mnoho tváří, v každém městě i městečku si ho představovali podle svých potřeb. Vlastně to byla celá armáda baalovských bohů podle místa vzniku. Baal – ve všech svých variantách – jakožto bůh plodnosti byl patronem přírody, rození a vzrůstu. K Baalovi se obraceli zemědělci s prosbou o déšť, a když nepršelo, když hrozilo, že se život zastaví, snažili se lidé vyprovokovat oběťmi. Napřed stačilo vhodit do ohně kadidlo, když to nestačil, obětovalo se nějaké zvíře. Když ani to nezabralo, nabízeli lidé svou vlastní krev z nějakého zranění, které si přivodili. Když ani potom se baal nerozhoupal, obětovali dítě. Výměna život za život. Handl s božstvem. Naprosto nepřiměřená oběť. Hlavně, aby to rostlo, hlavně, aby to všechno kolem žilo dále. Bez zábran, přirozeně – jen tak se lidem otevře šťastná budoucnost. Znázornil jsem to na obrázku rostoucími klasy. Baal, pán přírody, byl zárukou života. Takový byl tehdejší recept na strach – růst, vzestup, přirozený vzmach života.

Také Izraelci rádi uplatňovali tento recept. I oni se chodili klanět Baalovi spolu s pohany. Tak rádi se dívali, jak stébla na polích mohutní a klasy se nalévají. Odsunuli Hospodina, dárce Zákona, a místo od něj čerpali sílu z přírody, od Baala. Jeremjáš a jiní proto Izraelce napomínali. My jsme to slyšeli v prvním čtení: Neptali se: ‚Kde je Hospodin, který nás vyvedl z egyptské země, který nás vodil pouští, zemí pustou, plnou výmolů, zemí vyprahlou, zemí šeré smrti, zemí, jíž nikdo neprocházel, v níž člověk nesídlí.‘  (Jr 2.6) Chtěli vytěsnit Boha, který připomíná temné stránky života. Boha, se kterým jsou spojené problémy. Nechtěli šero, chtěli jas. Nechtěli šeď, chtěli zeleň. Kněží se nezeptali: ‚Kde je Hospodin?‘ Nepoznali mě, kdo se obírají zákonem, pastýři mi byli nevěrní, proroci prorokovali skrze Baala, chodili za tím, co není k užitku. (Jer 2,6.8) Růst a život jako recept proti strachu.

Sestry a bratři, koronavirová epidemie nás postavila do nové situace. Život byl utlumen. Nemoc si po světě vyžádala téměř ¼ milionu mrtvých – a to při přísných opatřeních, kdy desítky milionů lidí zůstaly zavřené doma. Obchody, kina a restaurace nesmějí otevřít, továrny mnohde zastavily výrobu, kultura spí, cestovní ruch prakticky zemřel. Hospodářství neroste. Útlum. Odhady pro budoucnost očekávají výrazný pokles, mluví se o krizi. Žádná šipka nahoru, nýbrž dolů. Je to stejné jako kdysi: strach a obavy z budoucnosti. Politikům a ekonomům vládne baalovské přesvědčení: když to roste, je dobře. S množstvím věcí a s blahobytem prý roste štěstí. Jenže to se teď nekoná. Zchudneme a budeme se potýkat s netušenými problémy. Kdo vsadil na Baala, je teď nahraný. Kdo očekával štěstí od růstu, bude zklamán.

Kristus říká: Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Ježíš nemluví o majetku, mluví o pokladu jako o tom, co je nám nejcennější. Odkud vyvěrá naše štěstí. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Tvá radost a chuť žít se bere z toho, v co doufáš. A proto nebuď baalovec. Nezůstávej svou nadějí zde na zemi, v přírodě, u lidských možností, u hospodářských výkonů. Založ svoje štěstí ne na růstu, založ svůj život ne na přirozeném životě.

Sestry a bratři, jsem vašim dlužníkem. Jsem kazatel a nezvěstoval jsem vám o velikonocích při bohoslužbách vzkříšení. Dlužím vám evangelium o zmrtvýchvstání. Proto chci svůj dluh nyní splatit. Kristus vstal z mrtvých! Jeho příběh to není cesta vzhůru, trvalý růst, přirozená síla života. Je to propad, sestoupil do pekel, šipka dolů ve vyznání víry. Ježíše nevzkřísila příroda, nýbrž nebeský Otec. To je náš způsob, jak se vypořádat se strachem. My nejsme baalovci, spoléhající na zemi a růst. My jsme kristovci, křesťané, spoléhající na Krista. Naše naděje není přirozená, nýbrž je nepřirozená, stvořená Bohem, vzkříšená. I pro ty nadcházející dny – se všemi problémy, které přinesou, se všemi ztrátami a krachy, se všemi nemocemi a úmrtním – pro nadcházející dny platí: náš poklad je uložen v nebesích. Amen.    

Ž 122  Jeremjáš 2,1-8         118; 346; 636; Krok za krokem     Mt 5,1-10

Kázání v 3. neděli po velikonocích 3. května 2020