Je to paradox. Ten apoštol se nazývá Jakub Větší, ale zas až tak moc velikého o něm nevíme. Trochu se ztrácí mezi ostatními postavami v Novém Zákoně. Z apoštolů jsou mnohem více nápadní a známí Petr a Pavel, zatímco Jakub zůstává v pozadí za nimi. A přitom Jakub je člověk zajímavý, člověk mimořádně blízký Ježíši Kristu a člo-věk, který dnes může mít i pro nás svůj zvláštní význam.  Škoda na něj zapomenout.

Na včerejšek 25. červenec připadá podle občanského kalendáře svátek všech Jakubů. Ten je odvozen právě od svátku Jakuba Většího v tradičním církev-ním kalendáři. A sluší se, abychom si v rámci dobrých ekumenických vztahů Ja-kuba připomněli i my poličtí evangelíci, jelikož zdejší římskokatolický kostel je za-svěcen právě svatému Jakubovi Většímu. Jak jistě víte, římani uctívají spoustu světců a nad některými my protestanti můžeme kroutit hlavou. Nicméně postavy vzaté z nejranějších dějin církve či dokonce přímo z Bible samotné si přeci zaslouží naši pozornost a úctu – i bez kroucení hlavou. Pokusím se proto poskládat jeho obrázek ze střípků, které nám jsou dochovány v Písmu.

Tak tedy apoštol Jakub Větší. Za své přízvisko „Větší“ vděčí skutečnosti, že, jak jsme slyšeli v prvním čtení, v okruhu dvanácti Ježíšových učedníků byl ještě jeden jiný Jakub – Jakub Alfeův, kterému se nepřekvapivě říká Jakub Menší. (O něm toho víme ještě méně.) Jakub Větší spolu se svým bratrem Janem patří vůbec k prvním učedníkům, kteří se k Ježíšovi přidali. Evangelisté svorně líčí povolání rybářů, kdy Ježíš na břehu Genezaretského jezera oslovuje napřed bratry Petra a Ondřeje a po nich další sourozeneckou dvojici Jakuba a Jana Zebedeovy. Všichni Ježíše poslechnou, přijmou jeho pozvání a vypraví se jej následovat. Překotnost oné scény až bere dech. Kristus rybáře osloví, oni nechají sítě i vše ostatní a jdou za Ježíšem. Dokonalý převrat života. Nové nasměrování. Nová cesta. U Jakuba a Jana jde o přerod ještě větší. Výslovně je psáno, že se vším rybářským náčiním nechali svého otce, starého Zebedea.

Přiznám se, že stále znovu a znovu žasnu nad povoláním rybářů. Jak snadno se jejich život obrátil a oni se vydali za Kristem. Copak to v životě jde tak snadno?  Uslyšet pozvání a vyjít? Jen tak se obrátit od své práce, rodiny, stylu života? Copak je vůbec žádoucí, všechno náhle překotit a žít si nově bez dávných závazků? Jakub Větší je jedním z těch čtyř prvních učedníků, u nichž je takový zásadní obrat popsán. Ale, ale my nevidíme dovnitř. My nevíme, co a jak dlouho v Jakubově nitru kvasilo a zrálo. Co vyplulo na povrch, když Ježíš jen lehce, pár slovy šťouchnul do jeho nazrálé duše. Prostě nevíme, jak dlouhá cesta vedla skrze Jakubovy vnitřní zápasy, než se odhodlal za Kristem vyjít.  Jednoho dne prostě vyšel. (Ostatně kdoví, kolik oslyšených pozvání předcházelo onomu konečnému vykročení.)

Jakub Zebedeův neboli Jakub Větší se stal jedním ze dvanácti Ježíšových učedníků. Nevíme, podle čeho si je Ježíš vybíral. Rozhodně to nebyla společenská prestiž či dosažené vzdělání. Kolem Krista nalézáme muže prosté a nepříliš vážené, ba některé až opovrhované. Tak podle čeho byli vybráni? Nabídnu vám svou domněnku: Pán Ježíš si své apoštoly vybíral podle jejich touhy po Božím království, podle hladu po spravedlnosti, podle vášně pro Boha. Jakub Větší právě tyto požadavky splňuje. On rozhodně nebyl nějaký tichošlápek, který pozoruje dění pěkně z bezpečného ústraní.  On nesl kůži na trh. Dokonce můžeme říci, že Jakub byl do věcí hrr až příliš. Hromburác, který si nebral servítky. Evangelista Marek uvádí ve výčtu dvanácti apoštolů zvláštní poznámku: Ježíš ustanovil i Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jimž dal jméno Boanerges, což znamená „synové hromu“. (Mk 2,17) Synové hromu – takovou přezdívku nedostávají lidé klidní, pokojní a všeobecně přijímaní…

Jakub Větší. Jakub Zebedeův. Jakub syn hromu. Člověk vášnivý i vznětlivý. Hrr do všeho, co umocní Boží vážnost mezi lidmi. Člověk, kterému záleží na úctě k Bohu a k jeho vyslanci ve světě, jímž je Ježíš.  Když už Ježíš strávil dost času ve své domovské Galileji, rozhodl opustit venkov a zamířit do hlavního. Jak o Ježíšovi čteme u evangelisty Lukáše, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. (L 9,52) Jak známo, obyvatelé Samaří neměli své židovské sousedy rádi (a obráceně). Obzvláště neoblíbené bylo mezi Samařany vše, co se vázalo k židovskému centru v Jeruzalémě. Čehož plody sklízí i Ježíš. Tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. (53)

Odmítnutí a vzdor – chvíle jako stvořená pro syny hromu. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil?“ (54) Bratři Zebedeovi jsou ve svém živlu. Hrr! Hromují na tvrdošíjné Samařany. Vášeň pro Boha pracuje u bratrů na plné obrátky: Drzouni v Samaří odmítli přijmout Božího posla Ježíše – hromy a blesky na ně! Jakub a Jan, synové hromu.

Ježíš se obrátil a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka ne-přišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice. (55n) Ježíš mírní Jakubovu a Janovu horlivost. Jakub Větší, člověk vášnivý a vznětlivý, dostává od Ježíše lekci. Nemá přednost lidi trestat, přednost má lidi vést k nápravě či záchraně. Kristus dává lidem šanci, nikoliv odsouzení. Pochopí to synové hromu? Jakub, který je po fundamentalisticku hrr do všeho, co umocňuje Boží vážnost mezi lidmi, bude hrr i do všeho, co mezi lidmi rozmnoží Boží lásku a milosrdenství. Přestane být Jakub Větší synem hromu a stane se synem ducha, synem svatého Božího vánku? Naučí se nepřinášet hluk, nýbrž ztišení? Nepřinášet úlek, nýbrž uklidnění?

O Jakubovi je řeč v evangeliu ještě několikrát a to v pozoruhodných souvislostech. Opakovaně je jmenován, když se mluví o tom, že Ježíš nechtěl být všem lidem na očích a stahoval se do ústraní. Tehdy Mistra doprovázejí jen tři učedníci, ti nejbližší, rybáři z úplného začátku – apoštol Petr, předák skupiny učedníků a později první před-stavitel zrozené církve, a spolu s Petrem bratři Jakub a Jan. Jen tito tři. Jakub byl u toho, když Ježíš vzkřísil dceru Jairovu, když Ježíš prošel proměnou na hoře Tábor, když Ježíš začal promlouvat o útrapách, které čekají svět, a když se Ježíš modlil před svým zatčením v zahradě getsemanské. Tehdy byl Jakub těsně u toho a na svém mistrovi viděl, co zmůže láska, pokora a modlitba. Nikoli být hrr, hromy a blesky, nýbrž pokora otevírá cestu ku pokoji. Jakub viděl, jak Ježíš svou laskavostí mění svět. Syn hromu dostal patřičné uzemnění.

A ještě jednou je o obou synech hromu řeč v evangeliu. Když se Kristus chystá ke slavnému vjezdu do Jeruzaléma, od čehož si mnozí slibovali zásadní převrat a na-stolení nového království, Jakub a Jan Zebedeovi přednášejí Ježíšovi svou zvláštní žádost. „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici ve tvé slávě.“ (Mk 10,37) Pořád vidíme ty dva bratry, jak jsou hrr. Ježíš ještě ani nedorazil do hlavního města a oni už myslí na vysoké posty. Nic netuší o utrpení, které jejich Pána čeká, a že jeho vstup do slávy nebude vojenským vítězstvím, nýbrž porážkou smrti. Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji?“ Odvětili: „Můžeme.“ Kalich je zde obrazem lidského údělu. Ježíš už tuší, že se nevyhne lidské zlobě a smrti. A tuší, že podobně na tom budou časem i mnozí jeho učedníci. Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc…“ (39n) Nikoli sláva, nýbrž těžkosti čekají na ty, kdo chtějí Krista následovat. A o slávě zmrtvýchvstání rozhoduje Otec Bůh. Synové hromu jsou opět uzemněni.

            Po velikonocích nacházíme Jakuba Většího mezi křesťany v prvním jeruzalémském sboru, který se stal zárodkem světové církve. Prý se těšil značné vážnosti, jeho hromotlucká povaha zmiňována není. Podle některých byl Jakub jeruzalémským biskupem a sestavil základní pravidla pro podobu bohoslužeb. Jakožto představitel církve byl první na ráně, jak čteme: V té době král Herodes krutě zasáhl proti některým bratřím. Mečem dal popravit Jakuba, bratra Janova. (Sk 12,1n) Jakub Větší následoval svého Pána na cestě utrpení. Výstižně to shrnula píseň ve starém evangelickém zpěvníku: Jakub Zebedeů jménem Větší, (Kniha skutků apoštolských svědčí), sťat od Herodesa, k pití kalicha Páně pozván jsa. (Tranoscius 325,11)

Je to paradox. Ten apoštol se nazývá Jakub Větší. A přitom kde vidíte nějakou velikost? Nebyl ani předákem církve – v čele učedníků stanul Petr Šimon. Nebyl ani hlubokým myslitelem – opakovaně se píše o jeho omylech a přešlapech. Nebyl ani prvním mučedníkem pro Krista – tím byl diákon Štěpán. Jakub Větší. Apoštol, který byl hrr. Měl v sobě vášeň pro Boha a jeho království. A tak se na něj vzpomíná až podnes.

Nechejme se Jakubovým příběhem podnítit k úvahám: kdo mi v mém životě ukazoval vášeň pro Boha a jeho království? Kdo mi jako Jakub, který paradoxně nikoho nepředčil, dal nahlédnout do Kristovy blízkosti? Kolik bylo těch přehlížených svědků Boží lásky v mém životě? Dělníků víry, jejichž dílo není na první pohled vidět, bez nichž však by evangelium a víra v mém životě vypadaly jinak – nebo vůbec nevypadaly? Kdo jsou ti nenápadní větší či menší apoštolové dneška?

A svou otázku při pohledu na Jakuba Většího ještě otočím. Komu jsem dnes apoštolem já? Já, který nikoho nepředčím a v ničem zvlášť nevynikám? Já člověk ne-nápadné víry, komu ukazuji vášeň pro Boha? Já chtěl bych, Bože můj, mít srdce plné síly. (EZ 500,1) Amen.

Mt 10,1-15      130; 165; 500; S 274; 636      Iz 45,4-7

Kázání v neděli 26. července 2020.