K čemu je dobrá církev? Komu prospěje, že se každou neděli scházejí skupinky věřících a provozují své bohoslužebné obřady? Koho ještě dnes zajímá, co se píše v Bibli a co si o nás myslí nějaký Bůh? A kdo převezme a rozvine odkaz našich otců a matek ve víře?

Sestry a bratři, církev nemá pevnou půdu pod nohama.  Je to útvar křehký, náchylný k poškození. Vždycky tomu tak bylo. Ano bývala sice období, kdy se církev zdála býti zabezpečená, silná a pevná. Jenže až příliš často se stalo, že když církev měla dobré postavení ve společnosti, chřadla víra. Když vládcové spoluurčovali čemu věřit, člověku se zas až tak moc věřit nechtělo. Rozhodně ne podle toho, co určují mocní. Hledala se víra, která dokáže kriticky nahlédnout na svět, tedy i na stávající vládu. Uprostřed vyprahlosti všedního dne hledá víra pramen občerstvení – jako když dychtí laň po čerstvé vodě (Ž 42,1), jako když jelen mučen žízní po tekoucích vodách řve.  My někdy vzhlížíme s jistým obdivem k dobám husitským či raně pohusitským, ale i tam platilo, že se musí věřit podle většiny. Husité si rozhodně nebrali servítky s jinověrci. Strana podobojí potírala stranu podjednou. Husitský král Jiřík z Poděbrad pronásledoval evangelickou Jednotu bratrskou, která se vymezila vůči převažujícím kališníkům. Mít sílu a moc je svůdné a nebezpečné pro každého – včetně církve.

Kristova církev nemá pevnou půdu pod nohama. Jak by také mohla mít, když se hlásí k Pánu a Mistru, který se nepostavil na stranu mocných a silných a proto svou pozemskou pouť před lidmi prohrál. Nespravedlivě odsouzen, krutě popraven, nedůstojně pohřben – takový je Ježíšův konec v dějinách. Tohle se může psát do knih jako předčasný konec jednoho náboženského myslitele. To je pevná půda historických faktů, kterou nám snad nikdo neupře. (Ostatně tohle vyznění Ježíšova života zdůrazňovala i komunistická propaganda – zkrachovalý revolucionář.) Jenže pak je zde vedle pevné půdy ještě půda historicky nepevná. Třetí den, nedělní ráno a prázdný hrob. Není zde, byl vzkříšen, slyší učedníci. Radostná zpráva o Ježíšově zmrtvýchvstání se šíří dál a někdo jí uvěří a jiný neuvěří. Neboť Kristus vstal z mrtvých předně do naší víry a teprve až pak do dějin. Kdo nevěří, pro toho zmrtvýchvstání prostě neexistuje a velikonoce jsou pro něj nanejvýš svátkem jara. Na rozdíl od bitvy u Waterloo či Gagarinova letu do vesmíru nemá Ježíšovo vzkříšení v historii pevné místo. Schválně proběhlo bez důkazů, aby se k němu nikdo nepřihlásil z donucení, nýbrž jedině z víry. Vzkříšení nemá pevné místo v dějinách, proto ani církev nemá pevnou půdu pod nohama. Pokud si církev myslí, že je silná a pevná, zpravidla se opírá nikoliv o Krista, nýbrž o něco jiného. O důstojnou tradici, o konzervativní hodnoty, o charitativní přínos. To není špatně, ale základ naší víry to rozhodně není.

K čemu je dobrá církev? Komu prospěje, že se každou neděli scházejí skupinky věřících a provozují své bohoslužebné obřady? Kristova církev nemá pevnou půdu pod nohama. Nikdy ji ani neměla. Křesťané se přihlásili a spolehli se na vzkříšeného Pána. Na toho, jehož není vidět, jenž společensky zkrachoval, jenž nic nesepsal, jenom chodil mezi lidmi a mluvil s nimi o důvěře, naději a lásce. O něm věříme, že není mrtev, že je živý a že je s námi a stále nás přesvědčuje, že důvěra a naděje a láska jsou pro život tím nejlepším.

Ve své knize o apoštolských činech, v knize nazývané Skutky apoštolů popsal evangelista Lukáš počátky církve. Církev líčí jako útvar křehký, nesamozřejmý, který nemá pevnou půdu pod nohama. Vždyť se odvolává na Krista, jehož potupnou smrt viděl kdekdo, ovšem jeho slavné vzkříšení neviděl nikdo. Jenom občas ve víře někdo potkal Vzkříšeného podle toho, jak jemu samotnému se to líbilo. Lukáš dobře ví o slabosti a křehkosti církve. Trvalo sedm týdnů od velikonoc, než se rozvířená víra v srdcích učedníků trochu usadila. Pán Ježíš po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím, když spolu byli u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma. (3n)

            Dostává se nám vzácného vhledu do doby, kdy vznikala církev. První, co je pro církev důležité, je, aby lidé byli spolu. Skupině apoštolů a několika dalších příznivců Ježíš říká: „Nechoďte zatím domů. Držte se pospolu. Dohromady máte šanci, že něco společně prožijete, objevíte, vytvoříte. Zůstaňte v Jeruzalémě.“ Církev jako společenství. V apoštolském vyznání víry tradičně říkáme „věřím svatých obcování“ neboli nově formulováno „věřím společenství svatých.“ Ano, lidi mohou být pospolu svatě, nikoliv obyčejně, nýbrž výjimečně, vzácně, z Božího daru.

             Jedním z neblahých důsledků pandemie bylo odloučení. Lidé byli izolováni ve svých domovech. Nemůžou se setkávat. Dopadlo to i na církve. Jak si zachovat společenství, když se nemůžeme sejít? Záhy se vyrojily pokusy, jak samotu narušit. Rozhlas, televize, internet, pošta, telefon – nové technologie byly využity, aby nějakým způsobem společenství obnovily. Jsem vděčný za všechny, kdo se do toho s odvahou a fantazií pustili. Vyzkoušeli jsme si spoustu nových věcí a čas ukáže, které bude možno uplatnit i v budoucnosti. Jak jsem řekl, jsem za všechny ty nápadité pokusy vděčný a rád sleduji bohoslužby či poslouchám různé promluvy. Ale co naplat – živé společenství to není. Potkat se tváří v tvář, být spolu – to je podle mne církev. I dnes tady.

            Církev je společenstvím. Je lékem na samotu. Řada lidí se v současnosti i bez coronaviru ocitá v sociální izolaci. Zavřeni ve svých bytech před obrazovkami se společenskými kontakty omezenými na minimum. Vystaveni kdovíjakým povídačkám, které kolují po internetu. Vztah k živým lidem je čím dál větší vzácností. To je veliká šance pro církev. My vytváříme společenství. K setkávání máme pokyn i příslib z nejvyšších míst. Nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma. „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým. (4n)

            Vy budete pokřtěni Duchem. Společně máme šanci prožít něco jedinečného a neobvyklého. Ono vůbec není náhodou, že se ve vyznání víry mluví o Duchu svatém a hned vedle o společenství svatých. Ježíš neřekl: Jděte domů, a každý sám čekejte na svatého Ducha. On řekl: Čekejte společně, společně přijímejte. Společně se ponořte do proudu Božího vanutí, společně se namočte do Božího větru, který vane a přivívá to, o čem jsem já mluvil – důvěru, naději a lásku. Proto jsem moc rád, že jsme mohli obnovit naše bohoslužby a i přes dosavadní omezení být spolu.

            „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, … budete pokřtěni Duchem svatým.“ Na Ducha Božího se čeká, až začne foukat. Není to tak, že bychom si ve společenství luskli a rázem by se s námi začaly dít Boží věci. Bůh je pán a dárce, nikoli náš poskok či zaměstnanec. Církev je křehký útvar, odkázaný na Boží podporu. Bez Boha, právě bez onoho křtu Duchem svatým, nemá církev šanci. Proto na začátku každých bohoslužeb zaznívá znovu a znovu prosba o Ducha svátého, aby se dal do díla. Jinak budeme na suchu. A někdy je zapotřebí čekat, než se najde správná cesta. Evangelická církev čelí výzvám v současné české společnosti, která se o tradice a Pána Boha nezajímá. S tradičním křesťanstvím moc nepochodíme. Ale stále je zájem o pravdivost, porozumění, lásku, moudrost. Proto čekáme na Božího Ducha, že nám vdechne sílu a nápaditost do další činnosti. Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

            V síle Ducha je možné oslovit široké kruhy lidí. Lukáš popisuje směr od středu dál a dále: Jeruzalém – okolní Judsko – pak sousední Samařsko a pak samotný konec země. Prostě všude. Duch k tomu dává sílu. A zkusme ten směr obrátit. Duch nám přichází na pomoc, abychom o lásce svědčili ve svém okolí – v práci, v sousedství, přátelům, v rodině, těm nejbližším. Duch má tuto moc, proměnit naše životy ve svědectví činů a slov. 

             Církev je křehký útvar, ale s pomocí Boží obstojí. Nabere Boží sílu, duchovní sílu. Na závěr se vrátím na začátek. Vzpomínáte si, kde podle Bible Ježíš učedníkům řekl o daru Ducha? Když s nimi byl u stolu … (4) I my máme dnes prostřený stůl, abychom se znovu ujistili, že Bůh je na naší straně a svými dary na nás nešetří. Amen.

Joel 3    42; 686; 678; 397, 471           Matouš 10,18nn

Kázání ve svatodušní neděli 31. května 2020.