Jak vypadá typický křesťan? Jaký je? Je starý, nebo mladý? Je vyučený, středoškolák, nebo má vysokou školu? Je křesťan citlivý introvert nebo extrovertní pragmatik? Je to naivka, který věří všemu, nebo racionální člověk, jenž si klade otázky?
Mnozí, s nimiž se setkávám a kteří nepatří do církve, jsou přesvědčeni, že přesně vědí, jak typický křesťan vypadá a jaká je církev. Mají určitý pevný obraz, jakousi škatulku, kterou si vytvořili nebo převzali od druhých. A čím méně křesťanů skutečně zblízka znají, tím snáze se jim tyto obrazy a škatulky vytvářejí.

V roce 2007 jsme oslavili sedmdesátileté výročí otevření chrámu Páně. Úmysl postavit vlastní kostel pochází již z roku 1905, kdy byl zakoupen pozemek za Synským rybníkem. Teprve ve třicátých letech se tento úmysl začal realizovat. Při sborovém shromáždění dne 7. dubna 1935 bylo jednomyslně usneseno vystavět kostel. Podle náčrtků Bohumíra Kozáka, předního českého funkcionalistického architekta, zhotovil plány místní stavitel Josef Mach, kterému byla také celá stavba zadána. Se stavbou se započalo v létě 1936 (základní kámen položen 6. července) a kostel byl ještě toho roku pokryt střechou.

Čemu vlastně věříme? Jaký je skutečný význam pojmů, které stále znovu v církvi užíváme? Známe je natolik důvěrně, že už o nich ani nepřemýšlíme; proto je také nedokážeme vysvětlit těm, kteří se nás ptají...
Ale vedle zvědavých jsou tu i bolestné otázky, které člověk vyslovuje v mezních situacích; tehdy netouží tolik po informacích, ale spíš po pochopení smyslu utrpení, svého i těch druhých. Proč se zlé věci stávají hodným lidem? Lidský život s bolestí, nemocí a smrtí už sám o sobě je otázkou nejtěžší...

Narodí se nám dítě, bude nám dán syn. Ne, tentokrát se nad touhle zprávou nemáme rozněžnit. Teď nejde o to, jak je roztomilé – ty buclaté faldíčky a ty tvářičky. Ne, to dítě, to je naděje. Znamená světlo uprostřed temnot, novou radost zarmouceným, vítězství nad násilníkem.

Zákon Kristův je zákon nesení. Bratr je věřícímu člověku břemenem. Nevěrci druhý člověk břemenem není, protože se dovede břemenu vyhnout. Křesťan je však povinen nést břímě bratrovo. Jen jako břemeno je spoluvěřící bratrem, a ne ovládaným obj ektem. Břemeno lidí bylo samotnému Bohu tak těžké, že musel pod jeho tíhou až na kříž. Pán Bůh má obecenství s lidmi protože je snáší. Až nápadně často mluví Písmo o nesení. Tímto slovem by se dalo vyjádřit celé dílo Ježíše Krista.

Symbolika světla a tmy je srozumitelná snad každému. Vždyť když je něco temné, třeba když temné jsou naše vyhlídky nebo když někde řádí temné síly, tak je to špatné. Ale když je někdo světlý zjev, když zazáří, když se něco objasní, je to docela jiná káva. Světlo a tma nám dodnes symbolizují to pozitivní na jedné straně a to neblahé na straně druhé.

Všechno to začalo tak, že Ježíš povolal několik lidí, aby ho následovali. Tak se hned z kraje ukázalo, jak bude jeho zvěstovatelská služba vypadat.Nezabýval se tedy programy, které by ovlivnily zástupy, ale lidmi, které by zástupy následovaly. Možná to trochu zarazí, když si uvědomíme, že Ježíš už tyto lidi shromažďoval dřív, než se zvěstováním evangelia začal, ba dokonce dřív, než vůbec poprvé kázal na veřejnosti. Jeho metodou, jak získat svět, byli lidé.

Jak dobře tento výrok známe! Jakmile se lidé sejdou, není možné, aby si jeden druhého nevšímal, nepozoroval ho, neposuzoval. Tak vzniká již v samém zárodku křesťanského společenství neviditelný, nevědomý, avšak o to nebezpečnější zdroj rozkolu. Mezi učedníky vzklíčila myšlenka. Už to stačí, aby bylo společenství narušeno. Proto je důležité, aby mělo křesťanské společenství tohoto nepřítele na zřeteli a nepustilo ho ke slovu.

„Co to má znamenat?“ žasnou a v rozpacích kroutí hlavami náhodní diváci - hukot z nebe, prudký vichr, ohnivé jazyky. A učedníci, ti vystrašení padavkové, teď neohroženě káží o velkých skutcích Božích. „Co to má znamenat?“ - Ano, takto pracuje Duch Hospodinův. Tam, kde už je všechno ztracené, kde už nedoufáme, kde už nám připadá zbytečné i plakat, tam nás Duch svatý učí, jak krátkozraká je naše naděje. Tam nás učí, že Hospodin plní svá zaslíbení. - Tam, kde se bojíme, co bude dál. Kde jsme dávno zlomili hůl.