(1)      

Poslední neděle na závěr církevního roku. I samo počasí vybízí v tento čas k úvahám o pomíjení, o smrti, o věčnosti. Neklesnout únavou! Lidé zarmoucení, sklíčení a pochybující. Lidé toužebně očekávající, bolestně milující, niterně prahnoucí. Lidé na cestě, přátelští průvodci, sestry a bratři:

 Neklesnout únavou,

nýbrž zázraku

tiše

jako ptáčkovi

nastavit dlaň!              (Hilde Domin)

Když ruku napřáhneme prudce, pták uletí pryč a už se nevrátí. Když se naše ruka třese, neusedne na ni. Když ruku pevně sevřeme, rozdrtíme zázrak.

(2.)     

Ve stínu fíkovníku sedí pět mužů. Vystoupili na výšinu. Odsud shora vypadá město nádherně. Stavby stoupají z údolí. Všechny ty uličky, plátěné přístřešky na plochých střechách, domy boháčů i chudáků. Lidé provozují své obchody jakoby se nic nedělo – však ono se ani v jejich světě nic neděje. Naproti, na druhé straně údolí se tyčí pevnost a chrám s mocnými zdmi, jež vymezují vznešený okrsek a jejichž části lze obdivovat podnes.

Město, pevnost a chrám. Jaké to jsou kameny a jaké stavby! (13,1)

Těch pět má jména: Petr a Jakub, Jan a Ondřej. Jsou si blízkými přáteli. A pak je zde samotný Ježíš. Oni jsou spolu s ním na hoře. Pro něj to jsou jeho poslední pozemské dny. Ježíš se svými přáteli putoval do Jeruzaléma. Synagogy, vesnice a místa v Galileji, jezero, hory a kopce se staly svědky, jak se evangelium dostává k lidem a jak slepí vidí, hluší slyší, chromí poskakují. Nyní chce Ježíš kázat Boží království tady, v chrámu, mezi kameny a stavbami, uprostřed mohutných znamení lidské moci a nadvlády.

Zdalipak už Ježíš ví, že jeho mise spěje ke konci? Zdali přímo nevyhledává konečný střet s kamenným mocenským centrem. Na hlomozné stolky penězoměnců dopadne svatý Kristův hněv, jenž zamete se stánky prodavačů holubů?  Tak jako kdyby všechno ostatní bylo jen předehrou k obrovským fanfárám na závěr. Ježíš neuhýbá před koncem. Neklesnout únavou! Kristus sedí s přáteli pod fíkovníkem, vidí stát město, pevnost i chrám a už nedůvěřuje jejich mocným kamenům. Nastavuje zázraku tiše dlaň – jako ptáčkovi…

(3.)     

Když umřeme, je to jako konec světa. Svět, v němž jsme byli a jímž jsme byli, přestane existovat s naším posledním výdechem. Tak málo, jak si dovedeme představit, čím jsme byli, než jsme byli sami sebou, tak stejně málo tušíme, co bude, až nebudeme. To, čemu říkáme svět, potřebuje místo a prostor, potřebuje čas a okamžiky – a to všechno pomíjí, když umíráme.

A také ti, které zde zanecháváme, prožívají konec světa. Svět se zastaví, zděsí se, zalkne se listopadovou mlhou. Hranice splývají, den a noc, sen a skutečnost. Co bylo uchopitelné, uniká. Co mělo být budoucností, se nikdy nestane.

Jak nemáme klesnout únavou? Jsem znavený a ztahaný. Nevím proč vstávat. A když ležím, spánek se zdráhá přijít. Mám obavy, že se utopím v sobě. Což zázraku – tiše – jako ptáčkovi – nastavit dlaň? To lze jenom tehdy, když konec není koncem!

(4.)     

Když Ježíš sedí se svými čtyřmi přáteli pod fíkovníkem naproti městu Jeruzalému s jeho hradbami, s pevností a s chrámem, tehdy Ježíše už naplňuje očekávání konce. Očekávání konce, který není koncem. Vedle všech starostí. Vedle smutku z konce cesty. Od fíkovníku se naučte podobenství. Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, když uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.  (28-31)

Léto je blízko. Takové očekávání nám není příliš vlastní, přinejmenším v politickém a společenském pojetí. Což nespočívá ve skutečnosti, že máme listopad… (Jaksi jsme si zvykli na umorousaný, nevlídný podzim veřejného života, který se vleče bez přestání.)

Když hovoříme o konci světa my, tak se vše hroutí a exploduje, obří vlny zaplavují ty nejvyšší hory a oheň s ledem pokrývají zeměkouli. Když hovoříme o konci světa my, tak z toho důvodu, že se nám svět vymknul: otrávili jsme vzduch, vyvolali jsme bouře, uvolnili jsme záření.

Když Ježíš hovoří o konci světa, tak ví též, že nové se rodí těžko a že dítě má v bolestech  přijít na svět, v němž nezůstane na kameni kámen, jenž by nebyl rozmetán. (13,2) Ovšem Kristus, a jeho čtyři přátelé na hoře i ti, kteří přijdou po nich, oni všichni nacházejí smysl v tom, že nezůstane na kameni kámen! Kameny z města, z pevnosti a z chrámu zastupují všechnu nouzi a bídu tohoto světa. Světa, který se tak dalece odcizil od stvořitelské zahrady, v níž  větve raší a kde lze zázraku jako ptáčkovi nastavit dlaň.

Ježíš se nemůže spokojit se světem, v němž tolik nespravedlnosti a násilí pochází od těch, kteří mají moc, kteří mají peníze jen pro sebe, kteří spoutávají vědění a zakazují myslet, kteří se pokoušejí víru a lásku převychovat. Ježíš pevně věří, že po konci, který musí nastat, vzejde něco nového: nový svět, který zahalí starý svět nádherou od Boha. A Ježíš cítí, že tento proces už nyní začíná. Začíná v jeho slovech, v jeho kázání, v jeho uzdravování a divech.

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte! (31-37)

(5.)     

Neklesnout únavou! Jste-li zarmoucení, sklíčení či pochybující. Nebo očekáváte-li toužebně, milujete-li bolestně či prahnete-li niterně. Jste-li lidmi na cestě a přátelskými průvodci, sestry a bratři: Neklesnout únavou, – nýbrž zázraku – tiše – jako ptáčkovi – nastavit dlaň!

Mnoho je od nás požadováno Ježíšem v tuto neděli ve znamení pomíjivosti, smrti a věčnosti. Bděte! Neklesnout únavou! Přichází konec, ale není to konec  k zániku, je to konec k dobrému…

Mnoho je požadováno od nás, kteří víme o konci světa, kteří si ho umíme  vykreslit. Od nás, ke kterým přes obrazovku znovu proniká  výjev z tajfunu na Filipínách: děvčátko se slunečníkem na hromadě trosek…

Mnoho je požadováno od nás, kterým se rozplynul svět v minulém, předminulém roce. V tom či onom roce, kdy jsme neměli jak se postavit smrti a dosud stále nedovedeme pochopit výsledné ticho a prázdno…

Ale právě kvůli trápení, které vidíme a do kterého jsme vtaženi, tomu tak musí být. Aby všechno, co zažijeme, co zaviníme, co promeškáme,  co vytrpíme, aby všechno směřovalo k dobrému cíli. Vnitřní i vnější kameny musejí být rozmetány, když  větve raší, když vyráží listí a léto je blízko. Zkamenělost musí povolit. Město, pevnost i chrám nezůstanou na věky, dokud jsou příbytkem bezpráví.

Ovšem my je nerozmetáme. Nikoliv námi, naší silou, naší vůlí, naším donucováním se tak stane, neboť tím bychom zplodili jen novou, další bídu. Od Boha, z Boha se to stane a ne jinak, což víme z Ježíšových slov a z Ježíšova příkladu. Stane se tak z Boha, který nezavřel Ježíšův život do hrobu a který ani naše životy neponechá pohřbené pod kameny.

Kdy se to stane, nevíme. Zda večer či o půlnoci nebo za kuropění anebo ráno. Ovšem pokud nebudeme bdělí, kterak pocítíme onen hojivý průlom nového, tak jiného světa, průlom do našeho světa poznamenaného zánikem a zkázou?

                Neklesnout únavou,

s přáteli posedět pod fíkovníkem

hledět k městu, pevnosti a chrámu,

které přicházejí od Boha,

zázraku

tiše

jako ptáčkovi

nastavit dlaň.               Amen.

Izajáš 65,17-25           211; 166; 360; Svítá 160; 699                        2 Timoteovi 1,10
Kázání na poslední neděli církevního roku 24. listopadu 2013. Německou předlohu kázání napsal bratr Michael Ebener, farář v Göttingen jenž dal také laskavé svolení ke zveřejnění české verze.