Sestry a bratři, příběh o potopě známe většinou už od dětství. Zpravidla na něj nahlížíme od zdárného konce a v paměti si jej nadepisujeme slovy: Noe a duha. Ano, na závěr s těmi, kteří katastrofu přežili, Bůh uzavřel smlouvu a slíbil: Už nikdy nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi. (9, 11) Znamením té smlouvy je duha. Konec dobrý – všechno dobré?

            Je to napínavý příběh. Veliký zlom pro jednoho člověka. Rádi čteme a rádi slýcháme o takových hlubokých zvratech v lidském životě. Kdyby byly tenkrát vycházely bulvární noviny, zřejmě by se v nich o Pavlovi psalo na titulní stránce hned vedle zpráv o svatbách, rozchodech a úmrtích. Byl to převratný životní okamžik. Damašská událost měla zásadní vliv na Pavla. A zdaleka nejen na něj.

 Mně v Boží blízkosti je dobře. (Ekumenický překlad)

Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha. (Kralický překlad)

      Jako studenti gymnázia jsme vedli sáhodlouhé debaty. Nahrávala nám otevřená doba počátku 90. let, nahrávalo nám i společné ubytování v internátu. Jedním z častých témat našich hovorů byla víra. Je Bůh? Není Bůh? Jak Bůh je? Jak Bůh není? Všemožné argumenty byly snášeny pro a proti Boží existenci. Ačkoliv to byly rozmluvy pěkně šťavnaté a zapálené, přesto jim něco chybělo. Pán Bůh v nich vystupoval pouze jako námět k hovoru. Jako jedna z mnoha položek, o kterých si lze povídat: přečtená kniha, nové kolo, Bůh, taneční hodiny, bermudský trojúhelník. Kdeco se dostane na přetřes.

Sestry  a bratři, stále znovu mne udivuje, kolik prvků v dávném vánočním příběhu o Ježíšově narození souvisí s naší dnešní situací. Vánoce to není příběh z nějakého jiného světa, vánoce jsou příběhem z našeho světa. Odrážejí se v něm stránky dobré i špatné, ale vždy jsou nám jejich obrysy vlastně docela známé. Doba se nám dopředu moc nepohnula, poměry jsou stejný jako v roce nula, zpívali jsme zde před týdnem s dětmi v moderní koledě bratří Ebenů.