Sestry a bratři, dnes bude hodně řeč o politice a náš pohled se zaměří na dva panovníky. O prvním z nich jsme právě četli. Kýros. O Kýrovi Hospodin praví: „Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání.“ (28) Čím si orientální, pohanský panovník zasloužil tolik uznání? Co vedlo Boží lid k tomu, že přiznal perskému vladaři poctu jakožto vyvolenému pověřenci samotného Boha Hospodina. Kým vlastně byl onen Kýros. Slovníkové heslo praví: Kýros II. Veliký z dynastie Achaimenovců žil mezi lety 585 až 530 př.n.l., byl zakladatelem perské říše a zároveň jedním z největších dobyvatelů starověku. Jeho jméno znělo ve staroperštině Kúrúš, tvar Kýros je uváděn v řeckých pramenech. V průběhu Kýrova zhruba třicetiletého panování přijali perskou nadvládu obyvatelé téměř celého Předního východu a vzniklé impérium předčilo rozlohou všechna předchozí. Svou obratnou politikou, kombinující sílu s mírností, se stal Kýros předobrazem ideálního vládce, a to jak pro starověké Peršany, tak pro Řeky a jiná etnika. Takové jsou základní údaje v encyklopedii.(Wikipedia)

Ale proč Kýrois tolik zajímal zrovna Izraelce? Rozhodně si jej židé nezapsali do Bible kvůli jeho geopolitickým úspěchům. Bible se stará nikoliv o úspěšnost vladařů, nýbrž o čistotu srdce. Jak člověk získá správný a v jádru šťastný život? Kde lze nalézt radost a naději? Odkud se vezme pokoj s Bohem a mír mezi lidmi? Jak člověk i lidstvo dojdou ke spáse? To jsou otázky víry, jimiž se židé zabývali. Co s nimi má společného jakýsi Kýros, že toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi: „Já jsem ho uchopil za pravici, pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů.“ (1)

Musíme jít ještě o krok do minulosti. Jak už bylo řečeno, Kýros byl mocný panovník, který ovládl značnou část tehdejšího světa. Podařilo se mu porazit i do té doby velevýznamnou a veleslavnou Babylonskou říši.  A tady se už dostávám k židům a k Bibli. Babyloňané totiž krutě zasáhli do života Božího lidu Izraele. Dobyli Judské království, vyplenili Jeruzalém, zbořili Šalomounův chrám. Židům zbyly oči pro pláč, ale ani vyplakat se v klidu nemohli. Babylonský král Nebukad-nesar neboli Nabuchodonozor ve snaze naprosto zneškodnit své protivníky odvlekl židovské předáky i s jejich rodinami do vzdálené Mezopotámie, k pověst-ným řekám Eufrat a Tigris. Teprve tam se dali židé naplno do pláče.  Při řekách babylonských sedávali jsem s pláčem ve vzpomínkách na Sión. Své citary jsme v té zemi zavěsili na topoly, když nás ti, kteří nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám. (Žalm 137, 1n) Hořce si vyhnaní Judeji uvědomovali svůj úděl: ztráta vlasti, ztráta svobody, ztráta kultury. V cizím prostředí bez chrámu a bohoslužeb se víra ocitla v ohrožení. Vrátíme se ještě někdy domů do země praotců? Udržíme víru předků, která předcházejícím generacím dávala hrdost a vědomí kam patří? Naleznou naše děti důvěryplnou víru v jediného Boha? Budou se naše děti modlit naše modlitby a zpívat naše písně, když kolem nich je prostředí plné lákadel, alternativ ekonomických, kulturních, náboženských?  Je tak snadné uhnout z cesty, zkřivit hřbet a uplatnit se bez dávné víry v Boha. Babylón právem naháněl zbožným lidem strach, že se jejich víra postupně rozpustí.      

Babylón nebyl bezpečné místo pro víru. A pak náhle přišel perský král Kýros a rozvázal ony opasky na bedrech králů. Porazil Babylón, rozdrtil jeho vojsko, svrhnul vládce, zničil paláce, rozmetal nesnášenlivý přístup Babylóňanů vůči jiným náboženstvím. Na starověké poměry Kýros prosazoval vcelku smířlivou politiku. Židé žasli a zpívali: Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. (Žalm 126,1na) Znovu bylo lidu do zpěvu. Kýros jim dovolil vrátit se domů. A nejen to. Po desítkách let ve vyhnanství směli židé opět svobodně vyznávat svou víru. Postavit si chrám, slavit bohoslužby, směli učit děti modlitbám a písním už nejen pokoutně, nýbrž veřejně. Ano, díky pohanskému Kýrovi zas naplno Hospodinu vzešla chvála z úst jeho věrných. Proto perskému králi náleží čestní místo v Bibli. Kýros se pro židy stal symbolem. Stal se znamením otevřených možností. Po letech útlaku a nezdaru zažívají, že mají šanci. Mají příležitost pustit se do díla. Záleží jen a jen na věřících, jak se svou vírou naloží. A jejich svoboda je spojena se jménem Kýros. Tolik k 1. panovníkovi.

Druhý panovník je Kýrovi podoben. O dlouhých 23 století později dosedl na vídeňský trůn Josef II. Naučný slovník o něm praví: Josef II., syn Marie Terezie,  žil v letech 1741-1790, byl císařem Svaté říše římské a v letech 1780 až 1790 králem uherským a českým a arcivévodou rakouským. Byl jedním z nejdůležitěji-ších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu pokroko-vých reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě. Takové jsou základní údaje v encyklopedii.

Císař Josef, katolický Habsburk si vydobyl uznání také  v očích Božího lidu evangelického vyznání. Evangelíci dokonce vyráběli a vyvěšovali pamětní tabulky na jeho počest. Spatřovali v něm Božího pověřence, který podobně jako kdysi Kýros po letech útlaku daroval věřícím svobodu vyznání i svobodu vyznávanou víru uskutečňovat. V říjnu 27. roku 1781 císař vyhlásil známý toleranční patent, kterým umožnil nekatolickým křesťanům rozvinout vlastní církevní život. Byli stavěny modlitebny, povoláváni kazatelé. Byli zakládány školy a povoláváni učitelé. Po desetiletích útlaku a obav zbožných lidí, co bude s vírou dál, přišla možnost se nově nadechnout. Podobně jako za starých časů židé v Babylónu i tajní evangelíci v Čechách, na Moravě, v Rakousku a třeba i v Haliči, se směli zařídit podle své víry. Toleranční patent Josefa II. jim dal příležitost víru žít, ve víře chválit jediného Boha a víru předávat dál.

Sestry a bratři, sluší se, abychom si v Božím lidu připomínali starodávného Kýra i novějšího Josefa Habsbursko-lotrinského. Nikoliv pro jejich panovnickou vznešenost, nikoliv pro jejich vladařské úspěchy, neboť vedle nich se najde i řada přehmatů – a závažných. My si je oba připomínáme kvůli toleranci, kterou prokázali lidem odlišné víry. Vlastně jim jen vrátili to, co jim bylo upíráno či  odcizeno. Jak zítřejší výročí tolerančního patentu, tak i biblická zmínka o Kýrovi jsou nám připomínkou, že je nám dopřána svoboda. Máme v paměti, že zdaleka ne všechny společenské a politické režimy jsou pro věřící lidi příznivé. Proto buďme vděčni za příležitosti věřit a víru naplnit. Kýros a Josef jsou dokladem takto  darovaných příležitostí. Židé se vrátili z vyhnanství do vlasti, postavili chrám, obnovili svou zemi, sepsali Bibli, učili se zákonům Božím  a předávali svou víru dětem a vnoučatům. Byla jim k tomu dána příležitost. V 18. století evangelíci vyšli z tajnosti, z ničeho vytvořili sbory a církev, postavili krásně prosté modlitebny, začali tisknout knihy a skládat písně, učili se zákonům Božím  a předávali svou víru dětem a vnoučatům. Byla jim k tomu dána příležitost.

My na tom dnes nejsme hůř nežli oni. Též nám je dána příležitost napl-nit svou víru. A zdaleka ne jedna. Pryč je období útlaku. Možná se pořád obá-váme, co bude dál s církví uprostřed záplavy různých nabídek. Možná se uprostřed současného Babylónu jako kdysi židé úzkostlivě ptáme: Udržíme víru předků, která předcházejícím generacím dávala hrdost a vědomí kam patří? Naleznou naše děti důvěryplnou víru v jediného Boha? Budou se naše děti modlit naše modlitby a zpívat naše písně, když kolem nich je prostředí plné lákadel, alternativ ekonomických, kulturních, náboženských… Je tak snadné uhnout z cesty, zkřivit hřbet a uplatnit se bez dávné víry v Boha. Ano, současný Babylón nám zbožným lidem může nahánět strach, že se víra postupně rozpustí. Proto je třeba připomínat jména Kýros a Josef II. Dvě jména dárců příležitosti. Příležitosti jsou dány. To si připomínáme v souvislosti s tolerančním patentem. Možnosti jsou otevřené. Nejsme zajatci. Nikdo nám nepředepisuje čemu a jak věřit, nikdo nám nediktuje, co ve víře smíme a nesmíme dělat. Nikdo neurčuje, jak máme hospodařit se svým časem, svými silami, penězi. Máme prostor utvářet společenství sboru a církve, máme možnost vzdělávat se i rozvíjet službu potřebným. Je nám dána příležitost  k modlitbě a ke zpěvu. Je nám dána příležitost bez vnějších zábran ukázat dětem a přátelům, jak velmi nám na Pánu Bohu záleží. Zvládli to židé, zvládli to lidé v době toleranční, tak proč bychom to s Boží pomocí nezvládli i my? Amen.

Zjevení 18,1n.17b-19,2a            68; Svítá 328; 406; 689; 555                  Jan 9,38-41

Kázání v neděli 26. října 2014.