Někdy stačí málo a věci se dají do pohybu. Sestry a bratři, během velikonočních svátků v Jeruzalémě byl  slavnostní stůl v tisících domácnostech prostřen obdobným způsobem. Pečený beránek a nekvašený chléb, víno nalité do kalichů a trocha bylin, nějaká zelenina. A to vše okořeněné vzácným kořením. Velikonoční večeři kořenilo starobylé vyprávění o Boží věrnosti. Bůh ví o trápení svého lidu, slyší jeho nářek i úpěnlivé modlitby a zasahuje ve prospěch svých milovaných. Tehdy v Egyptě a snad i dnes. Všude lidé usedali večer ke stolu a v rozhovoru nad jídlem si připomínali dávné vysvobození vlastního lidu z  otroctví. A všude toužili, aby vysvobození nebylo jen dávnou minulostí, ale i  prožívanou současností.

U jednoho z jeruzalémských stolů seděl Ježíš Nazaretský a dvanáct jeho učedníků. Zřejmě tam byli i nějací další lidé, ovšem nyní hlavní pozornost patří mistrovi a jeho žákům. Už nezbývá moc času, aby jim předal svou moudrost. Už nezbývá moc času, neboť neviditelná smyčka spletená z nenávisti se utahuje kolem Ježíšova krku. Už nezbývá moc času, jak mesiášův hořký úděl vysvětlit učedníkům, kteří od svého mistra očekávají spíše slavné vítězství v boji z římskými okupanty nežli potupnou prohru na popravišti. Ve vzduchu visí otázka, co bude dál. A někdy stačí málo a věci se dají do pohybu. Z prostřeného stolu Ježíš bere chléb a bere víno a  s jejich pomocí naznačuje učedníkům, co ho čeká. Pohleďte, chléb se láme a dává se vám, stejně já budu dolámán a vydán za vás. A jako kalich s nalitým vínem se zcela dává vám, i já se cele vydávám za vás a proliji pro vás svou krev. A učedníci hledí, poslouchají, jedí a pijí. V onu chvíli ještě ani netuší, čeho jsou účastni. Ale někdy stačí málo a věci se dají do pohybu..

Veliké bylo zklamání učedníků, když viděli Ježíše umírat. Spolu s ním umřely i jejich sny o velkolepé spáse. Avšak ještě větší bylo jejich nadšení, když po nálezu prázdného hrobu učedníci vzkříšeného Krista opět objevili mezi sebou. Byl v jejich společenství živý navzdory smrti. A opět stačilo málo a věci se daly do pohybu. Znovu byli učedníci kolem stolu  a podle Kristových slov slavili jeho památku. Lámaný chléb a nalité víno jim připomínaly, ale i vysvětlovaly sílu oběti, jaké je schopná jenom láska. O Boží přízni a o Boží lásce  mluvili učedníci dál. Předávali evangelium dalším lidem a spolu se slovy naděje jim také předávali pozvání k prostřenému stolu Kristovu. Malý kousek chleba a malý doušek vína se staly ochutnávkou Božího království. Staly se předjímkou, závdavkem radosti na budoucí hostině v Kristově přítomnosti.

Na počátku byla běžná slavnostní večeře během židovských velikonočních svátků. Ovšem jak víme, někdy stačí málo a věci se dají do pohybu. Z prostého chleba a vína se stala součást křesťanské bohoslužby, dokonce součást takřka nejvzácnější a neváženější. Dokonce i těm bratřím a sestrám , kteří nemohli být při bohoslužbách kvůli nemoci či z jiného závažného důvodu, byla domů donášena část  z křesťanské hostiny. Mnozí věřící čerpali sílu a povzbuzení z požehnaných Božích darů. Hodně se kolem večeře Páně začalo přemýšlet. Hledaly se všemožné její významy, skutečné i smyšlené. Obřad Kristovy památky se ozdobil rozmanitými krásnými slovy, písněmi i krásnými předměty. Přibylo zlata a přibylo kadidla, přibylo vznešenosti přiznávané svátostnému chlebu a vínu. K eucharistickým darům se vzhlíželo jako k nebeskému pokrmu, jako andělské krmi, kterou nehodní hříšníci přijímají jen díky veliké  a nevyzpytatelné Boží milosti. Můžeme se divit ostychu, který vůči přijímání vznikl? Můžeme se divit, že se obyčejní lidé zdráhali přistoupit a přijmout chléb a víno, když si byli vědomi svých četných nedostatků a v chrámu jim nabízel své tělo a krev sám nejsvětější Vykupitel a Pán? Můžeme se divit, že leckdo odsouval přijímaní až do nejzazšího momentu, jako poslední pokrm před smrtí, v jehož moci a čistotě vstoupí do nebe? Můžeme se divit, že se prostí věřící vzdali účasti na večeři Páně, že ji přenechali jen kněžím, mnichům a jeptiškám, kteří v očích veřejnosti byli povolanější a posvěcenější k svátostnému životu? Můžeme se divit, že si po staletém vysluhování pod obojí západní církev přijímání zjednodušila na tzv. způsob pod jednou čili na pouhé podávání chleba věřícím, kteří si i pro něj tak jako tak přicházeli jen velmi, velmi zřídka? Ano všechny ty změny lze nějak vysvětlit a pochopit. Jenže to ještě neznamená, že když jsou změny  pochopitelné, že byly i správné.

Někdy stačí málo a věci se dají do pohybu. Pohyb zažila na začátku 15. století i Praha. Jedno z tehdejších největších měst v Evropě, město univerzitních studentů a učenců, město přeplněné chrámy, faráři a kaplany. Město, kde zákonitě bylo vidět mnoho z církevních nešvarů, zároveň ale i město, kde se kázalo o Kristu a kde mnoho lidí toužilo po krásné církvi. Po církvi v prvotní apoštolské kráse, po církvi oproštěné od letitého nánosu zbytečností. Všem těm druhotným vynálezům se tehdy půvabně říkalo dodatečné „nálezky“ lidské. Tyhle nálezky zastiňovaly Krista, po němž mnohé nespokojené, nešťastné duše opravdově hladověly. Hlad po Kristu vedl věřící k častému přijímaní, ovšem jenom svátostného těla Kristova. Proč ne i jeho krev, ptali s mnozí?

Někdy stačí málo a věci se dají do pohybu. Univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra objevil v učených spisech, že ještě v 13. století – tedy před 200 lety – věřící běžně přijímali i víno. Rozdělení „chléb pro všechny – víno pro kněze“ tedy není žádnou úctyhodnou starodávnou praxí, natož praxí apoštolskou, nýbrž je to celkem novota. Po většinu dějin tomu bylo jinak. Dlouho, téměř půl roku vedl Jakoubek zápas vnitřní i vnější, zda znovu zavést večeři Páně pod obojí způsobou. Mimochodem: mistr Jan Hus svého přítele Jakoubka odrazoval v domnění, že se osobně záležitosti kalicha naplno bude věnovat až po návratu z kostnického koncilu. K čemuž – jak známo – nedošlo. Jakoubek tedy sám koncem října 1414 při bohoslužbách v kostele u Martina ve zdi podal všem věřícím při přijímání chleba a víno.

Vlastně to zas až tak velká změna nebyla. Z evangelického pohledu událost vnímáme téměř jako revoluci, skutečný obraz události však byl vlastně docela skromný. Ona přelomová martinská bohoslužba jako všechny jiné tehdy probíhala v latině, bez větší aktivní účasti přítomného lidu (čili žáden společný zpěv, nebo jen trochu), podávaný chléb měl podobu hostií. Čili obraz na hony vzdálený současné večeři Páně v evangelické církvi. A přeci, někdy stačí málo a věci se dají do pohybu. Z kalicha se stal symbol českého reformního hnutí. Pro řadu lidí v českých zemích je kalich znakem úsilí o správnou církev. Úsilí o církev, která čte Bibli, drží se apoštolského učení a zbytečně nezatěžuje ani sebe, ani své okolí věcmi, které nesměřují ke Kristu. Příslušnost ke kalichu byla a je jak v dobách útlaku, tak i v dobách svobodných výrazem zodpovědného vztahu k Bohu a k Božímu dílu ve světě.

Sestry a bratři, je tomu letos 600 let, co se kalich dostal do středu náboženského zájmu. Nachází se v něm i dnes? Máme si co připomínat? A hlavně: je pro nás kalich oním kalichem spásy, o němž zpíval žalmista? A zde musím odpovědět dvojace: ANO i NE. Ano, kalich je znamením spásy. Je znakem nejenom historickým, či národním, ale je znakem víry. Znakem vyznání, že krev Kristova byla prolita a že byla prolita i za mne. To je odpověď kladná. A vedle ní je i odpověď záporná. Ne, kalich není znamením spásy. Kalich je také znamením rozdělení. Dokladem, jak málo jsme dosud spaseni. Dosud nejsme zachráněni z rozdělení. Slovy, v modlitbách, jsme schopni slavit společně svého Boha a Pána, ale s činy  je to horší. Nejsme schopni se sejít u jednoho stolu. A to zdaleka neříkám jenom o vztahu evangelicko-katolickém. To platí i vztazích mezi protestanty. Všechny ty naše dodatečné nálezky lidské nás rozdělují. Vykopali jsme mezi sebou příkopy a nemáme se k tomu, abychom je zarovnali. Skutečnost, že je jen jeden Pán, který nás zve ke slavení své jedné památky bez rozdílu, tuhle skutečnost jsme dosud nevzali dost vážně. Naše škoda.

Ale: někdy stačí málo a věci se dají do pohybu. Jak jsou vlastně velké ony bariéry mezi námi křesťany z různých církví? A opravdu jsou tak nepřeko-natelné, tak nepohnutelné? Nejsou v porovnání s Boží  Věřím, že všechny ty důvody, jež nám dnes připadají tolik, tolik důležité, proč se nesejít u jednoho stolu, všechny ty důvody jednoho dne budou překonány. A my se budeme společně těšit z důvodů, proč se společně u jednoho stolu sejít. Neboť pro nás bez rozdílu bylo tělo Kristovo lámáno a krev Kristova prolita. Amen.

Izajáš 55,1-5               161; 442; Svítá 248; 308; 177; 510          Zjevení 3,20nn

Kázání při děkovné bohoslužbě k 600. výročí obnoveného přijímání pod obojí, 20. října 2014.

Obrázek pochází z www.nase-reformace.cz/2014-2/47-2/