V postě
V slunném únorovém ránu,
tvrdém jako z porcelánu,
ptáče pod okny mi tiká,
volá srdcí zahradníka;
tiká tichem bez břehů,
úzkost po hladinách sněhu...

„Chceš být zdráv?“ Tak ptá se Ježíš nemocného a my dost dobře nechápeme smysl otázky. Vždyť – kdo by nechtěl být zdráv? Ten člověk je nemocný už třicet osm let. Točí se v jakémsi bludném kruhu naděje a zklamání: ta naděje, když se voda v rybníce začne vířit; to zklamání, když jej druzí předběhnou. Snad mu rozumíme: Kolikrát jsme chtěli něco ve svém životě změnit, začít cosi dělat jinak, s vervou jsme se do toho pustili, ale pak elán opadl, zvítězil pocit, že to nezvládneme. Se svěšenou hlavou jsme se vrátili zase zpátky. Pokoušeli jsme se tolikrát, že už nemá smysl se snažit.

Ježíš je skutečně král. Ten hold, který mu vzdávají zástupy s palmovými ratolestmi v rukou, mu právem náleží. Jeho království však nemá obdoby v žádném mocenském útvaru, který z dějin známe. Když král Ježíš vyjíždí ke své korunovaci na oslici, už tím, že vybral právě tento dopravní prostředek a ne jiný, dává najevo, jaké povahy je jeho kralování. Ne, on nevládne ocelovou pěstí ani fyzickou silou. Neřinčí znaky své moci, neohlušuje a neoslňuje, naopak žádá otevřený rozum a vnímavé srdce. Žádá naši pozornost.

Shromažďujeme se jako údové církve. Zjišťujeme však, že mnoha lidem shromáždění církve zevšednělo, pro jiné není dost moderní a přitažlivé, jiní je opouštějí vůbec. Proto je nutné si znovu připomínat, jak to s církví vlastně je, ukazovat na základ, z něhož roste, a kdo si to vlastně přeje, aby církev byla a konala svou práci. Proto je to třeba připomenout, abychom měli jistotu, že stojíme na pevném základu, ale nebyli pyšní, nýbrž pokorní, ne však skleslí a malomyslní. Slyšíme jasné slovo Pána Ježíše, hlavy církve: To já jsem vás vyvolil!

25. února vstupujeme do zvláštního období církevního roku, do doby postní. Až do velikonoc budeme procházet časem, který je zvláštní, jiný než zbytek roku.
Co je to půst? Co to znamená postit se? Možná Vás jako první napadne, že postní doba je ten čas, kdy se nesmí jíst maso a tancovat.

Milé sestry a milí bratři v poličském sboru. Od bratra faráře Jana Dusa jsem dostal nabídku, abych napsal několik vět do sborového časopisu a rozloučil se s vámi jako administrátor. Poličský sbor jsem administroval v době nepřítomnosti vašeho faráře od září 2002 do července 2003.

V nejstarší české vánoční písni se zpívá o tom, jak Bůh „člověčenství naše ráčil vzíti na se“. K přijetí lidství patří nejen pozemští rodiče, narození, plenky, ale také to, že Ježíšovo narození můžeme zařadit do zcela určitých dějinných souvislostí. Ježíš se narodil za vlády císaře Augusta, podobně jako se někteří narodili za Františka Josefa, jiní za prezidenta Gottwalda, jiní za prezidenta Havla. Poměry, do kterých se Ježíš rodí nejsou příliš vábivé. Spíše naopak. Nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo stát něco zvláštního.

Církev je Boží zázrak na této zemi. Nic na věci nemění, že o tom mnozí nemají ani potuchy. Kdo jenom cípem svého zájmu věnuje pozornost evangeliu, pro koho je víra jen okrajovou záležitostí pro chvíle slavnostní nebo zas kritické, kdo se k církvi hlásí jen zděděnou příslušností, kdo má vlastní ohnisko svého života docela jinde, své nejlepší úsilí napíná k jiným cílům, okruh svých přátel má odjinud, - sotva může vědět o požehnání nad Kristovým lidem. Ale církev je zázrak! Ti lidé jsou spojeni „v Pánu“ (verše 2.8.10.13).

Celý dopis ke stáhnutí níže ve formátu PDF.

Jan Křtitel jako osamělý hlasatel na poušti nám dost dobře nezapadá do naší předvánoční nálady. Vyprávění o jeho narození nám je dobře známé: příběh o Zachariášovi, knězi, jemuž byla dočasně odňata řeč, dokud svému jedinému synovi nedá Bohem přikázané jméno; a o staré matce Alžbětě, která byla navštívena svou příbuznou Marií.
Ale Jan Křtitel, vzdálený od všeho slavení, žije v poušti a živí se kobylkami a lesním medem. Staví tak nad životy lidí otazník, vyrušuje nás v našich adventních a předvánočních starostech a v našem vánočním slavení.