Sestry  a bratři, stále znovu mne udivuje, kolik prvků v dávném vánočním příběhu o Ježíšově narození souvisí s naší dnešní situací. Vánoce to není příběh z nějakého jiného světa, vánoce jsou příběhem z našeho světa. Odrážejí se v něm stránky dobré i špatné, ale vždy jsou nám jejich obrysy vlastně docela známé. Doba se nám dopředu moc nepohnula, poměry jsou stejný jako v roce nula, zpívali jsme zde před týdnem s dětmi v moderní koledě bratří Ebenů.

Máme za sebou několik poklidných vánočních dnů. Snad jsme je všichni strávili aspoň přibližně tak, jak jsme si přáli. Připomněli jsme si betlémské události, zastavení a ztišení u Ježíšových jeslí. Jsou potřebné takové dny, kdy čas plyne jaksi jinak a běžné problémy ustupují do pozadí. Ano, bylo by prima, kdyby pokojná vánoční atmosféra přetrvala co nejdéle. Ale ona nepřetrvá. Ví to už samotná Bible. Evangelista nám spolu s Ježíšovým narozením předkládá popis násilných kroků krále Heroda. Evangelista záměrně narušuje náš poklid. Svatý Matouš nám svatý klid rozhodně nedává

Ptám se: musel tak Matouš učinit? Co ho vedlo, co jej ponoukalo k tomu, že do malebné vánoční scenérie začlenil zprávu o vraždění betlémských nemluvňátek? Proč se Matouš poslušně nezačlení do davu, který si přeje šťastné a veselé vánoce? Záměrně nám ukazuje, že doba se nám dopředu moc nepohnula. A nejenom Matouš, ale už i starověká církev programově rozbíjela vánoční klid, když právě do těsného závěsu za vánoce zařadila dnešní ponuré čtení. Když Herodes poznal, že ho mudrci okla-mali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.   (16)

Herodes se chová, jak bylo v kraji zvykem. Postupuje jako orientální despota, který na nikoho nemusí brát přílišné ohledy. Jakmile ve svém okolí zaslechne zvěsti o nově narozeném židovském králi, jde mu po krku. Není troškař a proto pro jistotu vyhubí celé dva ročníky betlémských chlapců. Kolikrát už jen v dějinách vládcové posedlí strachem o  svou moc decimovali vlastní národ. Na přelomu letopočtu to byly desítky, nanejvýš stovky chlapců, v nichž  Herodes spatřoval možné konkurenty. Jak šel vývoj dál, počty narůstaly. Hitler, Stalin, Pol Pot už doslova řádili v řádech miliónů. A kdoví jaká bude celková bilance čínského nebo severokorejského režimu, kdy se obávaným konkurentem vládnoucí moci stal takřka celý národ. Všechny ty hrůzy se dějí takzvaně pro blaho vlasti, pro blaho lidu. Jsem přesvědčen, že podobně tenkrát formuloval svůj smrtonosný rozkaz i Herodes, když vysílal vražedná vojenská komanda do Betléma: „V naší zemi se objevily podvratné živly, které ohrožují stabilitu státu tvrdíce, že má vládnout někdo jiný.“ Doba se nám dopředu moc nepohnula.

Herodes se chová strašlivě. Máme nutkání protestovat. Potřebu něco k jeho počínání povědět. Zkritizovat ho, odsoudit jej za jeho tyranství. Takhle se přeci panovník nemá chovat! Má se starat o mír a spravedlnost v zemi, a místo toho teče krev. Umírají nevinní – a co víc: umírají nevinné děti!. Co si to dovoluje?! Tohle právo mu nikdo nedal! Na Heroda a jeho politiku máme jasný názor. A zde se, bratři a sestry, jakožto věřící lidé chtě nechtě vměšujeme do politiky. Občas slýchávám, že se křesťané a církve nemají do politiky vůbec míchat. Že se mají starat jen o své náboženské záležitosti, o bohoslužby a údržbu chrámů, že mají přispívat k rozvoji kultury a k mravnímu formování mládeže. Jen se nemíchat do politiky. Odkud se bere tenhle názor? S Biblí nemá moc společného. Vždyť evangelium nám do nejznámějšího svátku ve vánočním příběhu, v onom ústředním vyprávění o Boží náklonnosti k lidem, přímo tam nám evangelium servíruje příklad politika, který si zaslouží být odsouzen. My to musíme pojmenovat: Herodes je mizerný politik. Vládne příšerně. Ubližuje lidem a tím uráží Pána Boha. Když někdo vystupuje proti Bohu a proti lidské důstojnosti, když z moci svého úřadu porušuje přikázání, my o tom nesmíme mlčet. Násilník je násilník, lhář je lhář, hříšník je hříšník i když se s korunou na hlavě posadí na hrad.Ne, že by si křesťanství v politice libovalo. Jistě bychom dovedli pěstovat zbožnost nepolitickou, zaměřenou pouze na svátostné prostory a na charitativní činnost. Ale co má dělat věřící člověk, když mocní tohoto svou mocichtivostí zneuctívají Stvořitele a Dárce života? Přesně tak se choval Herodes. Rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let. Měl spadeno právě na betlémské chlapce. Vy důvody znáte. Podle dávných biblických zaslíbení měl z Betléma vzejít pro Izraele jedinečný panovník, který obnoví Boží lid. Obnoví ho jak navenek, nastolením vlastní vlády bez zásahů okolních říší, tak ho obnoví i zevnitř. Pohne lidskými srdci, obrátí je od  strachu a sobectví k radosti a lásce. Takový je zaslíbený mesiáš. A právě jemu jde Herodes po krku. Čili politik se vměšuje do náboženství. Prosazuje své představy o tom, co je nábožensky přípustné a oprávněné. Tahle choutka mocné podnes neopustila.

Doba se nám dopředu moc nepohnula. Značnou část politické debaty v České republice na sklonku roku 2013 určuje debata o tzv. církevních restitucích. Na tiskových konferencích zaznívá, jaký majetek církve můžou a jaký nemůžou mít. Dokonce jak smějí či nesmějí nakládat se svými penězi. Kde to jsme? Proč se stále objevují herodovské všeovládající tendence? Tuze rád bych se jako nábožný člověk nevměšoval do politiky, jenže to by se politici nesměli vměšovat do náboženství. Ovšem už ten milý vánoční příběh  nám ukazuje,  že politici nemají nevměšování ve zvyku.

Doba se nám dopředu moc nepohnula. Co bych doporučil králi Herodovi, kdybych  byl jedním z rádců na jeho dvoře. Jakou radu bych mu dal ohledně betlémského novorozeněte? Asi bych ho vyzval, ať se smíří se skutečností, že jeho moc má své meze. kterýkoliv vládce, i když se sebevíc zamiluje do své moci a nerad ji opouští, musí vědět, že jeho moc zdaleka, zdaleka není mocí nejvyšší. Slova tvé je království i moc i sláva nejsou určena pro lidské uši. Ta slova patří do modlitby. Nad veškerým lidským vládnutím je ještě vláda Boží. Nad našimi lidskými zákony a předpisy platí ještě zákony nebeského království. Boží přikázání a zejména přikázání lásky. Kdo jde proti těmhle zásadám, nikdy se šťastného života nedobere.

Herodovi bych doporučil, aby se smířil s narozeným králem. Neboť Kristus bezprostředně neohrožuje lidské trůny. Proto se narodil bez nabubřelých oslav a velkohubých projevů. Ježíšova pozornost je zaměřena na srdce člověka. Aby se změna uskutečnila napřed v nás a pak teprve půjde proměňovat okolní svět. Pro Heroda bych tedy nějakou radu měl. Ale jakou radu mám, sestry a bratři,  pro nás, aby se nám doba trochu pohnula dopředu? Asi tutéž radu jako pro Heroda. Smířit se s králem narozeným v Betlémě. Nemylme se, každý z nás má v sobě kus Heroda. Takové ty herodovské tendence, sklon, rozhodovat si po svém, Prosazovat svou vůli za každou cenu. Samozřejmě že ne ve všech oblastech, jenom v některých. Ale tam si na svou moc nedáme sahat. A pak – stejně jako v Herodově případě – za naše činy platí nevinní bližní. Neplatí sice životem, ale zklamáním, ztrátou důvěry, ztrátou citu. Kolik jen jsme toho ve svých vztazích zabili? V Betlémě se narodil zaslíbený vládce. Ten, který chce omezit naši moc. Chce omezit naši moc a místo ní dát prostor lásce.  Amen.

Jeremjáš 31,15-20                 294; Svítá  374; 2; 292; 450                  Židům  10,35-38a

Kázání na 1. neděli po vánocích, 29. prosince 2013.