Sestry a bratři, v dnešním evangeliu potkáváme zajímavou trojici. Hlavní roli hraje samozřejmě Ježíš, jako další přichází na scénu bezejmenný muž a po něm bezejmenná žena. Jsou to tři osoby – každá z nich má svou vlastní naději. Všechny tři doufají. Očekávají Boží pomoc, očekávají lepší budoucnost. Před námi se vynořují tři lidské naděje. Vzájemně se ovlivňují a co je hlavní – ani jedna naděje nevyjde naprázdno. Pojďme se na ně popořadě podívat.

            První naděje patří jakémusi muži. Údajně to byl představený synagogy. Evangelista Matouš jeho jméno neprozrazuje, ačkoliv se je v Markově i Lukášově evangeliu můžeme lehce dočíst. (Jmenoval se Jairos.) Snad nám Matouš svým mlčením ohledně jména naznačuje, že na jménu nezáleží. V Boha může doufat kdokoliv, člověk se špatným jménem i člověk tradičně dobrého jména. U Boha neplatí některá jména více a některá jména méně. Za Pánem Ježíšem přichází jeden muž a má stejnou šanci jako kdokoliv jiný. Na srdci mu leží veliké trápení. „Má dcera právě skonala,“ vyhrkne na Ježíše. Mladý život předčasně skončil a nelze se ubránit lítosti. Ten muž však má naději. Není to žádná maličká naděje, která se krčí v koutku dušičky a neodváží se ani špitnout, aby se nerozplynula. Naopak – je to naděje jako trám. Silná a vydatná naděje, že pomoc existuje a je k nalezení u Krista. Ta naděje měla takovou sílu, že pohnula oním mužem, vyvedla jej z domu smutku a přivedla ho za Ježíšem. Dívka sice umřela, „ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít!“ (18) Ježíš má dívku zadržet. Zadržet ji na odchodu ze světa. Chytit ji za ruku a nedovolit jí, aby definitivně opustila rodiče. Pán má odehnat smrt a přivolat život. Náročná výzva. Veliká naděje očekává veliké činy. A Kristus výzvu přijímá. Nechlácholí otce zarmouceného smrtí dítěte. Nic mu neslibuje, jenom s ním jde. Nic víc. Už samotné doprovázení v těžké chvíli působí jako ohromná útěcha. Muž získává jistotu, že pro svou dceru udělal maximum.

            Na tomto místě se objevuje druhá naděje. Naděje, jež  patří pro změnu ženě. Také ona není představena jménem. Kde se vzala, tu se vzala. Žena přímo vpadne do děje. Pochází z úplně opačného konce společenského žebříčku. Na rozdíl od muže, který předsedal v synagoze, tahle žena se musí ostatních lidí stranit. Je nemocná, trpí krvácením, které ji podle starozákonních rituálních předpisů znečišťuje. Její nemoc trvá již dvanáct let a po celou tu dobu je žena ze společnosti vyřazená. Přímo vyautovaná, řekli bychom dnes. Avšak nepřestala doufat. Bible opět ukazuje jeden důležitý rys naděje. V Boha může doufat člověk dobře situovaný i člověk z okraje společnosti. Také tato žena (bez ohledu na své postavení) upíná svou naději ke Kristu. Doufá, že se v Kristu Ježíši setká s milosrdným Bohem. Silná naděje přiměla nešťastnou ženu sáhnout si na Ježíšův oděv. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ (21)

           Podle našich moderních názorů se žena chová magicky, pověrčivě a naivně. Copak se v oděvu skrývá nějaká mimořádná síla? Ale ať se nám její chování líbí nebo nelíbí, žena se zachovala správně. Nechala se vést svou nadějí. Spolehla se na toho, v něhož doufala. Třebaže se nám to nezdá, nemocná žena jednala s obrovskou důvěrou v Boha. Žádná magie se nekoná. V Bibli se píše o třásních Ježíšova oděvu, kterých se žena dotkla. Ty třásně tam nebyly náhodou. Lemovaly modlitební roucho, které Pán Ježíš jakožto zbožný žid nosil na sobě. Přesně podle předpisu Zákona. Žena viděla třásně, viděla však i svoji nečistotu. Jedno i druhé, třásně i nečistota, obojí bylo dáno Zákonem. Nemocná žena skutečně hledala pomoc u Boha. Ona spoléhala na Boží Zákon. Hledala naději navzdory složitým směrnicím a nařízením. Tušila, že někde za všemi těmi neprůhlednými předpisy a ustanoveními je Bůh. Proto si řekla, že Boží Zákon nemůže být tak krutý, aby navěky popíral její důstojnost, aby ji navěky vyobcoval ze společnosti. Zákon z ní udělal nečistou, Zákon musí souviset i s jejím uzdravením. Někde u Boha musí být pomoc. A tak se tedy dotkla třásní Kristova roucha. Dotkla se modlitebního roucha patřícího člověku, který se jako žádný jiný modlil k Bohu, který se u nebeského Otce přimlouval a přimlouvá za všechny lidi – včetně téhle ženy. Žena se dotkla Ježíšova roucha a byla uzdravena. Neuzdravil ji dotyk. „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ (22)

            Na řadu se konečně dostává třetí naděje. S onou třetí nadějí přichází samotný Kristus. Představený synagogy přivedl Ježíše k sobě domů. V domě už je v plném proudu pohřební lkání a lamentace. V Orientě se totiž s pohřbem příliš neotálí. Horké podnebí nutí pozůstalé vykonat pohřeb co nejdříve. U nás jsme zvyklí, že pohřeb doprovází kapela nebo pěvecký  sbor. I v evangeliu vystupují jacísi hudebníci, ale jsou to takoví muzikanti-nemuzikanti. Nemají za úkol hrát ladně. Pískotem píšťal podmalovávají kvílení a nářek na smrtí. Truchlivá hudba dokresluje truchlivý okamžik. A do toho všeho hlomozu vstupuje Pán Ježíš. „Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí.“ (24)

          Jen si tu situaci zkusme představit dnes. Smuteční shromáždění v obřadní síni vyčkává, co se bude dít. Náhle se ujme slova někdo neočekávaný a oznámí, že se žádný pohřeb nekoná, jelikož se nekoná ani žádná smrt. Shromáždění se rozpouští. Jakpak by se asi líbilo pracovníkům pohřební služby, kdyby je nějaký samozvanec vykázal ze hřbitova? Jakpak by se líbilo mně, faráři, že nemůžu pronést přichystanou řeč, poněvadž mi nějaký cizinec uzmul slovo? Oni se mu posmívali. (24) Dívali se na něj jako na cvoka. Jako na bláhového blouznivce. Co chce změnit? Osud se naplnil a nic nelze dělat. Tak co?

          Smuteční hosté vědí své – smrt zvítězila. V jejich očích je Kristus pošetilec. Avšak Kristus ví také své. Smrt nezvítězila, protože Kristus má naději. Pořádnou naději. Ježíšův pohled na svět – na nás – je nadějnější. Neshoduje se s běžným lidským pohledem. Neopírá se o naše špatné zkušenosti. Dívka není mrtvá, jen se na chvíli ponořila do hlubokého spánku. Pán Ježíš neztrácí naději tam, kde jsme ji my ostatní už dávno ztratili. Důvěřuje Hospodinu. Doufá, že u Pána Boha jsou překvapivě milosrdná řešení. S touto nadějí vešel Ježíš dovnitř, vzal dívku za ruku a ona vstala. Pověst o tom se rozšířila po celé krajině. (25n)

          Trojí naděje se nám představuje v dnešním evangeliu. Představený synagogy, žena dvanáct let nemocná a Ježíš. Všechny tři vedla naděje, všichni tři se pro svou naději nasadili, kvůli své naději se vystavili pochybovačným zrakům svého okolí. A všichni tři, jeden jako druhý, nebyli ve své naději zklamáni. Bůh je nezklamal. Sestry a bratři, čteme o třech nadějích. Je zde však ještě naděje čtvrtá. Naše naděje. Naděje, kterou nosíme ve svých srdcích. I my doufáme v Boha. Doufáme, že Kristova cesta lásky je ta pravá a přivede nás do Božího království. Naše naděje leckdy sklízí mezi lidmi posměch. Prý jsme my křesťané lidé zaostalí a nevědečtí. Ale což! -  nemusíme se přeci přizpůsobovat cizím pohledům na svět. Naše evangelijní naděje má jiný pohled na svět – doufá, že nebohé dítě přece jen unikne smrti. Doufá, že chronická nemoc přece jen bude vyléčena. Doufá, že utichnou všechny pohřební nářky a místo smrti zavládne život. A to není špatná naděje. Amen.

Izajáš 50,4-10              604; Svítá 17; 195; 549; 579                         1. Tesalonickým 4,14

Kázání na předposlední neděli církevního roku, 17. listopadu 2013