Touha po vyrušení

Co se mnou bude? Co ze mne bude? A co by ze mne mohlo být? A čím jsem se už stal? Je to již všechno? Přidám ještě něco? Je můj život naplněný? Naplní se vůbec někdy? Co ze mne bude?

Sestry a bratři, na začátku, v okamžiku zrodu, je vše otevřené. Narodí se miminko. Může se stát čímkoliv. Sny rodičů jsou důkazem nepřeberných možností, které se před novorozenětem otvírají. Z chlapce může být Smetana, Einstein, Shakespeare; nebo nahlíženo realističtěji: Jágr nebo Sobotka, anebo také dr. Rath či dr. Frankenstein. Anebo se z chlapce může stát prostě jenom „slušný“ člověk. A z děvčete může být Johana z Arku, Božena Němcová, matka Tereza; anebo realističtěji vzato: Pipi Dlouhá Punčocha nebo Kristýna Kočí. Nebo jen prostě obyčejná žena.

Ano, náš život byl kdysi zcela otevřený. A pak se nám začal čím dál víc zužovat. Dolehly na nás cizí chyby a viny. Rodiče, učitelé, přátele a kolegové nám nejednu příležitost zastavěli, zmařili, znechutili. Cizí viny dolehly na nás, a my – vědomě i nevědomě – svými vinami komplikujeme a omezujeme život druhým.

Kdesi zde, ve spoutanosti a svázanosti, kdesi zde postupně vzniká a roste touha po někom, kdo mne vytrhne z omezení a bariér. Touha, kterou nelze nikdy zcela zničit, třebaže bývá často velmi nejasná a rozostřená. Touha po vyrušení. „Pane Bože, nenech mne takto žít dál! Pane Bože, ať zrovna v tomhle už nepokračuji!“

Možná tomu tak bylo i u celníka Matouše. Evangelium, nadepsané Matoušovým jménem, podněcuje fantazii k podobným představám. Byl Matouš dlouhodobě frustrovaný ze své celnice? Byl už dlouho sytý, přesycený všeho? Měl ochrnutou duši? Anebo měl duši, která už dlouho čekala, až bude jakoby polibkem probuzena k životu. Jistě, všichni v sobě nosíme kus Šípkové Růženky.

Ježíš viděl v celnici člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ (9) Představuji si scénu podrobně a myslím na Caravaggiův obraz – Ježíš říká. „Ty tam, vstávej, máš jít se mnou. Je tě třeba.“ Matouš nereaguje. Ježíš pokračuje: „Ano, o tobě je řeč. Ne o tom vedle tebe. Ty pojď!“ A dějí se divy. On vstal a šel za ním. (9) Matouš užasle hledí sám na sebe, jak vstává a … Nebo v něm jenom ulehčeně promluví jakýsi vnitřní hlas: „Konečně jsi přišel.“

Advent nás stále znovu upomíná: věříme v Ježíše, věříme v Krista Vyrušitele! Ve Vyrušitele, který jednoho dne zavolá: „Tak už dost!“ Advent znamená očekávat vyrušení. Ježíš vyprávěl podobenství o neodbytné vdově, která přijde za soudcem, buší a tluče na jeho dveře. Domáhá se zastání, vyrušuje uprostřed noci. Pomocí tohoto podobenství Ježíš zařadil svaté vyrušování do svého evangelia. Rušit, vyrušovat – to je poslání od Boha. Smím se nadít podobného vyrušení také od svých bližních? Nechat se vyrušit láskou. Nechat se vyrušit ve jménu Božím, ve jménu toho, který nepřinesl lenivý, zahnívající mír. Vyrušení ke spáse.

Proto jsou křesťané rušiteli. Vyrušují a stejně jako jejich Pán nutí k proměně mysli. Patří to k naší úloze dnes – zneklidňovat okolí slovy o vstřícnosti a laskavosti, i slovy o spravedlnosti. Ovšem nehlásat to otravně a zapškle, nýbrž nápaditě, citlivě a důvěryhodně, poněvadž radostně.

Vyrušení ke spáse určuje i můj osobní advent. Advent rozhodně nepatří k poklidným údobím roku. Advent každoročně znamená shon, neklid, tempo. Ale za tím vším se skrývá často nepoznaná touha po opravdovosti, po hlubokosti. Touha po vyrušení. Musí přijít někdo, kdo mne uvede do nového života, kdo mne uvede do neznámé, avšak krásné země.

„Všeho je příliš. Je toho na mne moc,“ říkají mnozí. Musí tedy přijít ten, který rozrazí dveře a řekne: „Pohleď přeci, před tebou je zaslíbená země. Nebeský Jeruzalém. Toto je ten pravý život, ten věčný život.“ Svatý Vyrušitel a jeho advent. Jeho příchod. Když oin přijde, když on mne zavolá, pak snad dovedu vstát a jít a projít i vším, co se zdá neprostupné jako zavřené dveře.

Touha po vyrušení. Mnozí ze sebe střásají tento zneklidňující pocit, tuto vizi, toto nadšení. Och – jak se zdráháme z nevlastního, z odcizeného života přestoupit do života vlastního. Strach má mnoho seriózních masek, které zakryjí obavy ze změny. „Vždyť přece máme rodinu, povinnosti, máme určité pracovní místo, máme srovnaný světonázor.“ Kdo se dokáže z toho všeho uvolnit, zvednout se a jít tak jako Matouš?

Ovšem jak tomu vlastně bylo s Matoušem? Odpověď nás trochu zklame. Čekali bychom nějaké zajímavé detaily. Co se dělo v jeho nitru? Jak se proměnilo jeho chování, jeho mluva, jeho smýšlení? Jeho práce? Místo podrobných informací z Matoušova životopisu se nám líčí jen jedna jediná skutečnost: Matouš uspořádal hostinu. Na hostinu pozval Ježíše a jeho učedníky, sezval také svoje kolegy a přátele. Ano. Možná je tento Matouš totožný s evangelistou Matoušem, který se později zařadil mezi apoštoly a putoval s Kristem. Ale stejně dobře je možné, že tenhle Matouš zůstal ve svém městě, ponechal si své bohatství a celá ta příhoda představovala jen jakousi okrajovou epizodu v jeho životě. Možná, že o ní později dokonce pohrdlivě vyprávěl: „Jó, tenkrát bych už byl málem…“

Evangelium podle Matouše nechává příběhu otevřený konec. Nepoužívá žádné předepsané schéma. Žádný spásný happy end. Ono totiž pro lidi, kteří se potkávají s Ježíšem, žádné schéma neexistuje. Ani hmatatelný happy end. Nejsme přeci na konci, dnes a denně začínáme znovu. A právě proto je nám evangelium tak blízké. Vždyť i u nás, i u mně je toho dosud tolik, tolik otevřeného. Naše životopisy se ještě neuzavřely.

A teď zcela konkrétně. Ježíš říká: Pojď za mnou!  (9) A já zůstávám Poličce, v prostředí, na něž jsem si zvykl. Jak vlastně vypadá následování Krista u těch, kteří stejně jako já zůstávají doma?

Sedět, jako kdybych neseděl, nýbrž jako bych šel? Ovšemže existuje dobré sezení, jedno tuze dobré posezení: s Ježíšem u jednoho stolu. Tenkrát vyvolalo vlnu údivu. Představuji si následný výjev. Matouš si říká: „Kdyby mně tohle byl včera někdo pověděl!“ – Kolegové Matoušovi říkají: „Netrop si z nás žerty – Ježíš že je rabín, učitel Zákona?“ – Učedníci říkají: „Copak to zase Ježíš provádí. No ovšem. Až se tohle dozvědí farizejové.“ – A farizejové na to: „Proč váš Mistr jí společně s celníky a hříšníky?“ (11)

Tedy ještě jednou: Jak vypadá následování Krista u těch, kteří – stejně jako my – zůstávají doma? Dnes máme před sebou modelový případ. Model „Matouš“: s Kristem sedět u jednoho stolu. S Kristem a s Kristovými spolustolovníky. Ano, zde sedí mnoho slušných a spořádaných lidí. Ale spolu s Ježíšem sedí také celníci, hříšníci, prostitutky, podvodníci. Sedí tam zrádcové jako Jidáš, zapírači jako Petr, pochybovači jako Tomáš, kariéristé jako Jan a Jakub, zbojníci jako Šimon Zelóta, hříšníci jako já. Ježíšova společnost u stolu – aneb od pobudy až po generálního ředitele. Vždyť jsme zde nyní všelijak namíchaní, a to ještě spousta lidí chybí. Mnozí nám zde dnes scházejí. Oč víc scházejí Pánu Bohu!

Sedět u jednoho stolu – je to utopie? Pouhý sen? Anebo máme strach je pozvat? Také u tohoto stolu, který je stolem Páně, stolem Ježíšovým, také u tohoto stolu se děje veilkánská proměna. Svatý Vyrušitel, náš Pán, dělá ze vzdálených blízké. On přichází ke všem, kteří volají: „Vyruš mne! Turba circulos meos! Naruš moje kruhy! Ukaž mi můj život!“

Advent 2013 znamená čekat, znamená byt překvapen, být vyrušen, přemýšlet a smyšlení měnit. Amen.

Ž 85,2.8                      1. Korintským  4,1-5  275, Svítá 274; 568; 264; 259                       Izajáš 50,7-9

Za inspiraci ke kázání vděčím italskému malíři Caravaggiovi, vídeňskému faráři Petru Karnerovi a písni Matouš od skupiny Traband.