1.  Kdo z vás umí namalovat dům?  A co strom anebo člověka? Umíte namalovat třeba kolo – ne obyčejné, ale jízdní? To už jde těžko. Některé věci se špatně malují. Na začátku jsem říkal, že dnes budeme mluvit o tichém hlasu. Kdo z vás – a teď myslím i dospělé – kdo z vás umí namalovat hlas? A dokonce tichý hlas? Ten se maluje těžko. Abychom jej vystihli, musíme si pomoci příběhem. Tady je.

Schválně – kolik jste od začátku prosince do dneška viděli různých hvězd? Nemyslím nyní hvězdy na obloze. Myslím na všechny ty rozmanité hvězdy na stromcích, v oknech, všemožných výzdobách, na talířích. To nejde spočítat. Nejspíš jich byly stovky, možná i tisíce. (Jenom tuhle je těch perníkových …) Hvězda patří mezi hlavní vánoční symboly spolu s jesličkami, stromečkem a dárky. A nutno dodat: celkem jsme si na hvězdy kolem zvykli. Patří k svátkům a zřejmě bychom je postrádali, kdyby zmizely.

            Ostrý chlapík ten Jeremjáš. Neposlouchejte slova proroků! (16) Jednoznačná výzva. Přímo zákaz. Neposlouchejte slova proroků! Sestry a bratři, je pikantní opakovat si Jeremjášův výkřik právě při bohoslužbách a obzvlášť v kázání. Vždyť o co jiného se opírají naše křesťanská shromáždění, z čeho jiného vyrůstají naše kázání nežli z prorockého poselství? Kde bychom byli bez proroků – bez Mojžíše, Eliáše, Izajáše? Kde bychom byli bez prorockého prozpěvování krále Davida. Kde bychom byli bez Křtitelova hlasu volajícího na poušti?

Jak se to vlastně stane, že člověk o sobě prohlásí: „Jsem věřící. Jsem křesťan.“? Kde začíná víra? Co se musí přihodit, co se musí změnit ve vnitřním uspořádání člověka, aby řekl: „Věřím v Boha“? Sestry a bratři, my víme zcela jistě, že víra vzniká. Jinak bychom ji neměli. Ovšem popsat přesný průběh vzniku víry není snadné.

Když jsem byl malý, měl jsem vždycky rád vyprávění svých prarodičů. „Babi, prosím, povídej, jaké to bylo, když jsi byla malá,“ loudil jsem znovu a znovu. A vůbec mi nevadilo, když jsem nějaké vyprávění slyšel opakovaně. Vždycky jsem se snažil ještě lépe si představit dávné události. Třeba když na konci války se u dědečka v kovárně ubytovali ruští vojáci. V poledne zašli do chléva, porazili krávu a navařili z ní kotel guláše k večeři pro celý regiment. Babička i po půl století měla slzy v očích. Taková škoda. Rodina se rázem ocitla bez mléka.

            Některé věci se ani po staletích nemění. Sestry a bratři, pořád stejně se na svět rodí děti, stejně si lidé vyprávějí příběhy, stejně lidé pijí víno.  A pořád stejně po staletí platí i věta, kterou jako první slyšel judský vladař Zerubábel.  Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. (6) Před Zerubábelem byl veliký a obtížný úkol. Vrátil se do země zpustošené válkou. Měl spravovat zemi, kde majetkové a mezilidské vztahy byly rozvráceny násilnými deportacemi.

Vlastně na tom nic není. Člověk se může pustit do modlitby kdykoliv a kdekoliv. Stačí se jenom trochu ztišit, říci „Pane Bože“ a rázem se ocitáme přímo uprostřed modlitby. Ano, začít s modlitbou je snadné. Jednoduše se obrátit na Boha a mluvit k němu o všem, co nám leží na srdci.