Když jsem byl malý, měl jsem vždycky rád vyprávění svých prarodičů. „Babi, prosím, povídej, jaké to bylo, když jsi byla malá,“ loudil jsem znovu a znovu. A vůbec mi nevadilo, když jsem nějaké vyprávění slyšel opakovaně. Vždycky jsem se snažil ještě lépe si představit dávné události. Třeba když na konci války se u dědečka v kovárně ubytovali ruští vojáci. V poledne zašli do chléva, porazili krávu a navařili z ní kotel guláše k večeři pro celý regiment. Babička i po půl století měla slzy v očích. Taková škoda. Rodina se rázem ocitla bez mléka.

V židovské zemi se také lidem draly slzy do očí. Už to bylo dávno, co naposledy viděli jeruzalémský chrám. Uplynula dlouhá desetiletí od jeho zboření. Tenkrát byla také krutá válka. Babyloňané zničili nádhernou stavbu, kterou pro svůj lid nechal postavit moudrý král Šalomoun. Už nebylo kde slavit bohoslužby.  Z chrámu zbyla jenom hromada trosek, všechno vzácné bylo uloupeno a odvezeno do ciziny. Do ciziny musela také spousta židů. Zbyly jim jenom oči pro pláč. Čas plynul a místo pro bohoslužby bylo jenom jedním velkým zbořeništěm, vojáci dávali dobrý pozor, aby nikdo nezačal ani trochu chrám opravovat. Sám by to stejně nezvládl. Byla to velká práce.

„Dědo, prosím, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byl malý,“ žadonil Rúben. Věděl, že mu dědeček rád odpoví, třebaže mu jako vždy zvlhnou oči. A dědeček začal vyprávět. „Když jsem byl malý, žili jsme všichni v zemi, kterou od Boha přijali naši předkové. Krásná, judská země, medu a mléka plná. Kdysi dávno jsme byli otroky v Egyptě, ale Hospodin nám daroval svobodu i zemi k životu. Daroval nám také svůj Zákon, abychom věděli, co dělat. Jak se k sobě chovat. Jenže my jsme na něj nedbali, chovali jsme se k sobě špatně, nestarali jsme se o svou zemi pořádně. Přišli nepřátelé a všechno krásné zničili. Pole, vinice, Jeruzalém, chrám. Odvedli nás do vyhnanství. Zbyly nám jenom vzpomínky.  Je dobře, že se ptáš. Byla by škoda zapomenout. A je dobře, že jiní své vzpomínky sepisují – vzpomínky na zemi, na chrám, na Mojžíšův zákon.“  Bylo to smutné vyprávění, ale dědeček vyprávěl rád. Vyprávění brání zapomnění.

A teď odbočka. Když chceme vzpomínat a mluvit o minulosti, potřebuje-me počítat roky. Jaký máme letos rok. 2017. Léta počítáme od Ježíšova narození. Jesličky, 1, 2 … Co bylo před Kristem, počítáme obráceně. …2, 1. A teď budeme počítat společně. Nedělní chvilka matematiky. Chrám byl zbořený roku 587 před n.l. To bylo Rúbenovu dědečkovi 7 let, na tu dobu vzpomíná. Tehdy viděl naposledy chrám v jeho kráse. Pak přišel konec a oni všichni museli do ciziny. Jejich víra dále žila jen v jejich srdcích a myslích. Neměli se kde sejít a slavit.

Jenže jak se říká – Boží mlýny melou sice pomalu, ale zato jistě. Nepřátelé byli poraženi. Neporazili je židé, ale mocní Peršané. A teď se ukáže, jak důležité je vzpomínání. Nezapomenutí.  Perský král se od židů dozvěděl a jejich minulosti. O vyplěněné zemi, o zničeném Jeruzalému, o rozbořeném chrámu. „Jděte domů. Nikdo vás v cizině nedrží. Můžete se vrátit a vybudovat svou zemi, svůj Jeruzalém a chrám v něm.“  To se psal rok 538. Kolik uplynulo let – babylonského zajetí? 49 let. Tehdy Rúbenův Ageus dědeček v cizině dospěl a založil rodinu. A v cizině se narodil i Rúben. 49 let – skoro půl století.

Přešla zima a první navrátilci dorazili do rodné země. Byla mezi nimi i Ageusova rodina. Opět měli lidé slzy v očích. Plakali radostí, že jsou zase doma. Plakali žalem při pohledu na zpustošenou vlast. Ale neotáleli. Začali obdělávat pole a hned první rok řekli: Postavíme znovu náš chrám. Vyklidili alespoň z části zbořeniště, položili základní kámen a dali se pomalu do stavby. Byl rok 537 př. n.l. Ageovi bylo tenkrát kolik?  57. Jeho vzpomínky byly důležité, podle nich se stavělo.

Víte, kde má náš kostel základní kámen. Běžte se na něj podívat a zapamatujte si rok, jaký je na něm napsaný.

Čas plynul. Byl už rok 520 a chrám pořád nebyl hotový. Vlastně se už na něm ani moc nepracovalo. Stála tam jenom taková malá budka, nějaké nádoby na vodu, oltářní ohniště. Bohoslužby tam dělali, ale bylo to jako bydlet ve stanu. Ono to jde, ale není to ono. Tedy chrám pořád nestál: kolik let jim nestačilo? 17. Tu a tam si někdo ze zbořeniště odnesl kameny na stavbu domu, chléva, zdi kolem zahrady atd. Kolik bylo Ageovi? 74 let – opravdu starý muž.

Rúben už byl dospělý, už měl vlastní malé děti, ale pořád se rád ptal: „Dědečku, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byl malý.“ A dědeček vyprávěl o krásné zemi. Už neměl slzy v očích. „Pole, vinice, domy, tržiště. Všechno zničili nepřátelé, vyhnali nás pryč, ale my jsme se díky Bohu vrátili a vše obnovili. Zase máme svou zemi, svou obživu, svá obydlí.“ Ale pak se zase dal do pláče. Stařec plakal: „Ne, všechno jsme nenapravili. Chrám jsme postavili jenom maličký. Jeho krásu jsme neobnovili. Ano, máme spoustu věcí, ale nejsme šťastní. Ani, výstavné domy, ani úrodná pole, ani povedené víno nám do srdce nevlejí pravou, hlubokou radost. Pocit bezpečí, že jsme s Bohem a Bůh je s námi. Ty věci to nedokážou.“

A pak se stalo něco zvláštního. Stařec Ageus vstal a vyrazil do ulic. Chodil ulicemi hlavního města a volal. Dalo mu to dost práce, poněvadž už se těžko pohyboval, i jeho hlas už nebyl příliš silný. Každého, koho potkal, se ptal: „Proč říkáte, teď není čas k budování Hospodinova domu?“ Čas máte na to, nač si jej uděláte. Je to ostuda, že jsme si všechno doma zajistili, ale chrám necháváme nedokončený. Slyšte, co říká náš Bůh: „Je snad čas k tomu, abyste bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách? Nyní toto praví Hospodin zástupů: vezměte si k srdci svoje cesty! Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jen jezte, nenasytíte se; jen pijte, žízeň neuhasíte; jen se oblékejte, nezahřejete se. Pachtíte se za mnoha věcmi a máte z toho málo.“ (4nn.9) Jste majetní, neboť jste se postarali o majetek. Nejste šťastní, protože jste se hodně starali o majetek a málo jste se starali o štěstí. Pojďme obnovit chrám. Místo k modlitbě. Místo k radosti, Ke zpěvu. K naslouchání Božímu slovu. (Všechno zde máme popsáno i v našem chrámu – modlit se, zpívat, naslouchat.)

Ageova slova na lidi zapůsobila. Přesně popsal, v čem žili. Zajistili si sice své vlastní životy a životy svých rodin, ale nezajistili si společnou radost. Ta v jejich zemi chyběla, asi stejně jako v naší zemi nyní. Každý má vlastní cíl a společný cíl schází. Ale Ageova slova na lidi zapůsobila. Bůh probudil spícího ducha a lidé se spojili v dobrém díle. Pustili se do práce na chrámu

Práce bylo jako na kostele. Ale chrám byl dokončen. Trvalo to pět let. V roce 515 chrám slavnostně otevřeli. Všichni měli radost, společnou radost. Ve shromážděních ve chrámu oslavovali Hospodina. Kolik bylo Ageovi. 79 let, opravdu velmi starý muž. Rúbenovy děti se ho ptaly: „Pradědečku, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byl malý.“ „To už si ani nedovedete představit. Krásnou zemi jsme měli. Dostali jsme ji od Pána Boha, ale zničili jsme ji svým bezprávím. Všude jen zkáza. Ale díky Bohu jsme svou vlast mohli obnovit, takže je opět krásná. Kdyby nám Pán Bůh nepomohl, nadarmo by byla všechna naše námaha. To Bůh vkládá do srdce radost ze společného štěstí. Je důležité mít chrám a společně se radovat. “ O tom máme v Bibli písničku – žalm 122

            Tady by mohlo vyprávění skončit. Pro víru je důležité srdce a hlava. V srdci mít cit – lásku k Bohu a k lidem. A v hlavě mít rozum – dívat se kolem sebe, mluvit a nezapomínat na minulost. Nezapomínat na minulost a mluvit o cestě do budoucnosti.

            Jeruzalém měl chrám, lidé měli domy, ale něco jim chybělo. Bezpečí. Kolem města scházely hradby. Kdyby přišli nepřátelé, jsme ztraceni. Musíme chránit naši společnou radost, aby nám ji nezničili. Král proto dovolil židům město opevnit. Nebyla to snadné práce. Kolik kamení a cihel bylo třeba zvednout. Pojďte zkusit. Dvěma rukama to jde. Teď si vezmi do ruky meč a kámen zvedni jenom druhou rukou. Takto pracovali židé. Nepřátelé se potloukali kolem. Neodvážili se zaútočit, ale židé museli být ve střehu. Když byly hradby hotové, před jednou branou se sešel lid na oslavu. Kněz Ezdráš lidem četl z Bible. „Jsme Boží lid, má chránit sami sebe, svou radost a také dodržovat Boží zákon. Hradby nás chrání, ale brány musejí zůstat přes den otevřené, aby každý potřebný mohl dovnitř. Každý potřebný je vítán, může vstoupit do naší společné radosti a štěstí. Bůh má dost n rozdávání. Amen.

1 Petrova 2,1-6          610; S 355; 192; 631; 489      žalm 122         Mt 6,31-34

Kázání pro děti a dospělé v neděli 18. června 2017.