Některé věci se ani po staletích nemění. Sestry a bratři, pořád stejně se na svět rodí děti, stejně si lidé vyprávějí příběhy, stejně lidé pijí víno.  A pořád stejně po staletí platí i věta, kterou jako první slyšel judský vladař Zerubábel.  Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. (6) Před Zerubábelem byl veliký a obtížný úkol. Vrátil se do země zpustošené válkou. Měl spravovat zemi, kde majetkové a mezilidské vztahy byly rozvráceny násilnými deportacemi. Navíc se uprostřed hlavního města jako bolestné memento zkázy a poroby nacházel rozbořený chrám. I ten bylo nutné opravit. Kde měl Zerubábel a jeho spolupracovníci začít, když situace byla tak neutěšená? Těch pár desetiletí diktatury v naší republice je růžovou idylou v porovnání s tehdejší mizérií. Jeden by se z toho uzoufal. Raději někam utéci, všeho nechat, taková pohroma se prostě nedá zvládnout.

            Judský panovník Zerubábel měl tisíc pádných důvodů být sklíčený a bezradný. Avšak ve své složité situaci není sám. Přichází za ním Boží člověk, prorok Zachariáš a povzbuzuje ho. Vyřizuje mu vzkaz od Boha. Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Právě toto potřebuje Zerubábel slyšet. Klíčem k budoucnosti nejsou politické a hospodářské schopnosti vládců. Mocenský aparát nedokáže lidi nadchnout, nedokáže je strhnout k dobrému dílu, neprodchne je motivací. Snad právě tyto postupy chtěl Zerubábel ve své zemi uplatnit: zvýšit daně, zpřísnit zákony, posílit vojsko. Zkrátka svou silou a mocí přimět lidi k výkonům, aby se život co nejdříve vrátil do civilizovaných kolejí. Jenže volil špatně. Prorok mu oznamuje, že tímto způsobem se k cíli nedobere. K čemu jsou skvělé výsledky, k čemu je hospodářský růst, k čemu je blahobyt, když jsou lidé otrávení? Když se cítí být převálcováni, zne-hodnoceni na pouhý nástroj, jímž lze mocí a silou hýbat k libovolnému účelu?

            Některé věci se ani po staletích nemění. Zerubábel slyšel jako první, co platí stále. Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Tenkrát v Judsku se podařilo lidi nadchnout. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Chrám byl obnoven, vztahy mezi lidmi byly napraveny. I kdyby měl sebesilněji-ší armádu, i kdyby měl sebemocnější úřednictvo, celonárodní obnovu by nikdo v Božím lidu nevyvolal. Na to bylo zapotřebí Hospodinova ducha. Když on zač-ne působit, pak se teprv dějí věci! Čím jsi ty, veliká horo, před Zerubábelem? Rovinou. (7) Kde lidé mají v sobě něco z Božího ducha, tam je možné konat a vykonat veliké dílo.

            A proto slavíme dnešní svátek. Slavnost seslání Božího svatého Ducha. Po velikonočním Ježíšově vzkříšení první křesťané v Jeruzalémě zažili, že některé věci se ani po staletích nemění. Na vlastní kůži se přesvědčili o pravdivosti slov dávného proroka Zacharjáše, totiž že ne mocí ani silou, nýbrž Hospodinovým duchem mohou oni sami (obyčejní rybáři, drobní řemeslníčci a obchodníčci) – oni sami mohou něco kloudného udělat se světem, mohou něco spásného udělat pro své bližní. Z malého hloučku Kristových příznivců se stala světová církev. A ke svému rozšíření nepotřebovala v nejlepších dobách sílu a moc, vystačila si s působivým Duchem Božím.

            Některé věci se ani po staletích nemění. Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Akorát máme jeden problém: Jak uchopit onoho ducha. Jak jej zachytit a popsat. Pod pojmem „duch“ si leckdo představí lecco. V lidových představách se překrývají označení duch a stra-šidlo. V Praze bývalo za jedním přízemním oknem možno večer zahlédnout spiritistické seance. Sousedé tu zvláštní skupinku nazývali duchaři. Tedy co je a co není Boží Duch? Ano, nelze snadno odpovědět. Dokonce ani vzdělaný židovský předák Nikodém, o němž jsme slyšeli v prvním čtení, neměl ve věci úplně jasno. V rozhovoru s Ježíšem o novém narození z Ducha se Nikodém nechápavě ptá. „Jak se to může stát?“ (J 3,9) Nikodém uvažuje jako Zerubábel, co lze zvládnout lidskou silou, co lze zvládnout mocí paragrafů, zvyků, nábožných úkonů. Ježíš však předkládá jiný pohled: musíte jít na život z ducha, tím se přiblížíte Bohu. Šťastný, požehnaný život nepramení ve věcech, v lidských výkonech a snech. K vydařenému životu, životu naplněnému, potřebujete být uvnitř prodchnuti radostí, mít v sobě radostného ducha, Ducha Božích.

            Některé věci se ani po staletích nemění. Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Přesvědčil se o tom židovský předák Zerubábel, přesvědčili se o pár století později Nikodém a apoštolové a přesvědčila se o tom také početná skupina německých křesťanů v období nacismu. Na přelomu května a června se připomíná událost, kdy se před 84 lety ve wuppertalském Barmenu konal synod tzv. vyznávající církve. Sešli se na něm lidé, kterým vadilo, jak se tehdejší evangelická církev sbližuje s nacismem. Aby vyjádřili svůj postoj víry, sepsali v šesti bodech barmenské prohlášení. Každý bod má tři části: 1. (na úvod) biblické citáty, 2. vyznání vlastní víry (tohle zastáváme), 3. odmítnutí soudobých bludů, šířených nacionálně socialistickou ideologií. (Proti tomuto se stavíme.) „Zavrhujeme falešné učení, že existují oblasti našeho života, v nichž bychom nepatřili Ježíši Kristu, nýbrž jiným pánům…“, praví se kupříkladu ve druhém článku. V době, kdy se Hitlerův režim čím dál víc rozpínal lidem do života, bylo smělé tvrdit, že nemá na člověka vůbec žádný nárok. Však také mnozí vyznavači skončili ve vězení. (Místní farář hned na druhý den.) Vládcové vyrukovali s mocí a silou. Mnohé věrné křesťany uhnali až k smrti. Jenže některé věci se ani po staletích nemění. Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Právě ta bezohledná moc a síla nakonec přivedla Německo k zasloužené porážce. Pravdu měli ti, kdo se drželi Hospodina a spoléhali na jeho svatého Ducha.

            Je užitečné znát tuto historii. Dnes stojí v Barmen před kostelem zvláštní socha. Pomník. Znázorňuje události z oněch let. Pomník tvoří shluk lidí. Vpředu jedni hajlují, zatímco vzadu druzí čtou Písmo a modlí se. Jedni jsou fascinováni silou a mocí, druzí jsou uchváceni Ježíšovým Duchem a hledají svou životní cestu v souladu s Pánem Bohem. Ducha svatého, sestry a bratři, nikdy svým zrakem neuvidíte. Avšak můžeme spatřit jeho projevy, jeho dílo, když působí. Já tuhle sochu považuji za velmi zdařilou. Máme před očima zřetelný projev Ducha Božího. Hledat svou cestu bez ohledu na sílu davu a moc mocných, hledat svou cestu s ohledem na Boží vůli. Prostí křesťané tenkrát neměli žádné ozbrojené milice a přeci nakonec vyhráli. Poraženi byli ti, kterým patřila vojska a všemožné úřady.

            Některé věci se ani po staletích nemění. Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. A to je důvod k dnešní slavnosti. Jak zde sedíme, jsme lidé s velice, velice omezeným vlivem. Nemůžeme se rovnat síle přírodních živlů, ani síle společenských zvyklostí. Nemůžeme se rovnat moci politiků, ani moci obchodních či mediálních magnátů. Ale to vůbec nevadí. Na svůj život nepotřebujeme hromadu peněz, nepotřebujeme zástup vlivných známých, nepotřebujeme být slavní a silní v očích druhých lidí. Abychom jako Zerubábel něčeho smysluplného a požehnaného dosáhli, potřebujeme k tomu být nadšeni, být vybaveni mimořádným, svatým Duchem. A ten není nedostupný, ten byl dán. Díky ně-mu dokážeme, co dokázali vyznávající křesťané v Německu.  Vzpomeňte na sochu: na jedné straně lidé stržení duchem doby, na druhé straně lidé, kterým Boží Duch otevřel vnímavost pro Pána Boha a jeho slovo. Je náramně důležité vědět, kde je naše místo a jaké jsou naše základy. Některé věci se ani po staletích nemění. Když se dnes u nás volá po ústavou zakotveném právu nosit zbraně a když na sebe protivníci nenávistně útočí nevybíravými urážkami, my víme, že nikoliv mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.  Když se dnes nadává a skuhrá na poměry, my víme, že díky Bohu se lze s nadějí pustit do práce na ob-nově národa. Třeba tím, že se za něj budeme modlit anebo půjdeme k volbám. Když dnes církev vypadá značně poškozeně, my víme, že Duch dává odvahu pustit se do opravy zbořeného chrámu a znovu číst Bibli a scházet se a zpívat. A (jak víme od Zorobábela) naše úsilí nebude marné. Něco se zcela jistě podaří. Neboť ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.  Haleluja Amen             

Jan 3,1-8        610; S 363; 370-375; 179                  Ef 5,15-20

Kázání ve svatodušní neděli 4. června 2017.