V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, kdo věří ve mne. Jak praví Písmo: proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.

...

Kdy bude pršet?

Tak se ptali rolníci za Ježíšových dob

a úzkostně hleděli na modré nebe bez mráčku.

Izrael se podobá polopoušti.

Vody je tam málo – až dodnes.

Proto byl svátek stánků jakožto připomínka čtyřicetiletého putování pouští

zakončen čerpáním vody: výraz modlitby o déšť.

...

Kdy bude pršet? 

Tak se ptají lidé v Súdánu, v Africkém rohu,

lidé v Sahelu a v Ethiopii.

Tak se ptají pracovníci v rozvojové pomoci,

kteří s tím málem, jež mají, nemohou

utišit hlad mnohých ani zabránit katastrofě:

Napřed hyne dobytek, potom lidé.

...

Kdy bude pršet?

Také u nás se úzkostlivě ozývá tato otázka.

Nikoliv z touhy po dešti, nýbrž spíše z obav.

Jenom aby nepršelo na rock koupání!

Jenom aby nám nepropršela vytoužená dovolená!

Pro většinu z nás déšť je problémem luxusu.

Nevidíme, že by na dešti závisel náš život, naše existence.

Pro lidi v chudých zemích je však otázka,

zda bude pršet nebo ne, otázkou  života a smrti.

...

Také v Izraeli za Ježíšových časů velmi záleželo na tom,

zdali prší v pravý čas,

aby mohlo růst obilí pro chleba a tráva pro brav a skot.

Proto se slavilo čerpání vody,

radostný, uvolněný festival na konci svátku stánků,

Slavilo se však z vážného důvodu:

z rybníku Siloe u Jeruzaléma se nabírala voda

a v slavnostním procesí se nesla do chrámu.

Tam byla vylita na oltář. Stala se obětí, jež prosila Boha o déšť a o úrodu.

...

Doprostřed chrámu,

doprostřed onoho veselého hemžení i vážných proseb o vodu a vláhu,

se postaví Ježíš a říká:

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, kdo věří ve mne.“

 Opovážlivost až rouhavost jeho slov není na první poslech patrná.

Jen si představte:

Celý lid je v pohybu, aby dopravil vodu z rybníku do chrámu a

předložil Bohu, dárci všech darů, prosbu o dobrou úrodu.

Avšak jeden člověk nespolupracuje.

Staví se stranou, staví se shonu a ruchu.

Ježíš, který tvrdí:

„Nepotřebuje chodit k rybníku,

nepotřebuje prosit Boha o déšť.

Vodu dostanete ode mne.

Já uhasím vaši žízeň.“

...

Podobně – se sebevědomím a bez povyšování –

odpověděl Ježíš samařské ženě u studny. (J 4,10)

„Kdybys věděla, kdo stojí před tebou,

sama bys jej poprosila, aby ti dal živou vodu.“

...

Kdo by vzal Ježíše za slovo?

Jeho současníci rozhodně ne.

Oni věděli až příliš jistě,

že počasí může rozhodnout o vzmachu i o krachu:

„Hospodin dal, Hospodin vzal,

Hospodinovo jméno budiž požehnáno.“ (Jb 1,21)

Jobův výrok, jenž vyjadřuje lidskou bezmoc před Bohem.

Bezmoc, jakou člověk může pocítit také vzhledem k vrtochům počasí.

Dnes již víme, že lidská činnost částečně zasahuje i do počasí,

třebaže se někdo stále pokouší to popřít.

Tehdy se přijímal jak déšť, tak sucho od Boha,

ale zároveň – na rozdíl ode dneška – se za ně lidé cítili být sami odpovědni:

Sucho bylo vnímáno jako Boží trest za nedostatek víry,

jako nedostatek důvěry.

 Bůh je dárcem darů, nikoliv člověk.

Jakpak by si člověk mohl dát sám od sebe pít? Z vlastních zdrojů?

Není přece trvale kojící matkou.

To co tvrdí Ježíš, je opovážlivé až rouhavé!

...

Kdo by vzal Ježíše za slovo?

Ani děti v Sudánu nebudou Ježíšovi věřit,

že by zrovna on uhasil jejich žízeň.

S vyhladovělými bříšky a s klacíkovitými pažemi a nohami 

zřejmě nesní jako naše děti o novém dotykovém mobilu,

o vyšperkovaných panenkách a kostkách lega.

Pro ně by bylo nebem, kdyby dnes měli misku prosa

a zítra další, byť by ho ve svém vyhladovělém stavu těžko trávili

...

 Kdo by vzal Ježíše za slovo?

Ani my jej příliš vážně nebereme.

My, kteří vše máme v hojnosti,

takže se deště obáváme, namísto abychom jej vyhlíželi.

Ani my nevěříme,

Že by Ježíš utišil naši žízeň, že nám dá napít.

Raději se vybavíme PET láhvemi a termoskami,

než se vypravíme na cestu.

Byli bychom hloupí, vyrazit bez zásob,

Sami bychom si mohli za bolesti hlavy,

za potíže s krevním oběhem a za úpal,

kdybychom v důvěře v Ježíše nic jiného nepili.

Co Ježíš myslel, když říká: 

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, kdo věří ve mne.“

Již sám evangelista Jan se domnívá,

že k těmto slovům musí podat vysvětlení, a proto připisuje:

To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.

Jan nechtěl, abychom Ježíšova slova chápali doslovně.

Vztahuje je svatého Ducha,

jehož příchod budeme slavit příští týden o letnicích.

Je přeci logické, že Ježíše nelze „pít“.

Ani když při večeři Páně přirovnává své chléb svému tělu a víno své krvi.

Možná to bereme příliš zkrátka,

když kvapem přebíráme výklad evangelisty Jana,

že Ježíš hovoří o Duchu svatém.

Zkusme vzít na chvíli Ježíše za slovo,

zkusme na chvíli vydržet domněnku,

že Ježíš mluví tak povýšeně a sebestředně,

že skutečně argumentuje s radikální výlučností:

„Jenom u mne uhasíte svou žízeň.

Jenom já dávám pít.

Voda z rybníka Siloe, voda z jakékoliv studny,

i sám déšť, jejž dává Bůh, neutiší žízeň.

Ony nejsou pravou, skutečnou vodou.

To jsme jen já, Ježíš.“

...

Jinými slovy:

 Když člověk má jej, Ježíše,

nepotřebuje už pít.

Ale když člověk už ani nepije, tak umře.

Bez vody člověk přežije sotva pár dnů.

Ježíš tedy svým slovem míří nikoliv na pití, nýbrž na žízeň.

Voda hasí žízeň, ale za čas se člověk opět stane žíznivým.

Voda, jakkoliv je dobrá, nemůže žízeň nastálo zrušit,

jenom ji na chvilku odsouvá do zapomnění.

Naopak Ježíš říká: „Já dovedu žízeň utišit.“

Ale jak?

...

Žízeň vychází ze základní životní potřeby.

Žízeň je výrazem vůle k životu.

Musíme dýchat. Musíme jíst. Musíme pít.

Žízeň nám připomíná, že chceme žít.

V naší bohaté zemi nejíme a nepijeme kvůli hladu a žízni,

nýbrž kvůli chuti.   

Ano, známe sice pocit hladu a žízně.

Nikoliv jen po nápoji a pokrmu, nýbrž po životu samotném.

Hladovíme po lásce.

Žízníme po uznání.

Lačníme po smyslu života.

Žízníme po tom být potřební.

...

Tuto žízeň po životě Ježíš dokáže a chce utišit.

Neztiší ji tak, že nám dá odpověď na otázku o životě, o vesmíru a všem ostatním.

Kristus tiší naši žízeň tím, že dává sám sebe:

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, kdo věří ve mne.“

...

Jak může Ježíš dát sám sebe? Vždyť už zde přece není!

Ve čtvrtek jsme slavili nanebevstoupení –

či jinak řečeno – rozloučení s Ježíšem.

Jasně jsme si připomněli, že už není tady,

nýbrž sedí na pravici Boha Otce,

jak říkáme ve vyznání víry.

...

Ježíš zde není.

Ale jeho Duch je tady.

Jeho Duch, který nám dává poznat, co utiší náš hlad.

Náš hlad po lásce se tiší tím,

že nás má Bůh nade všechno rád.

Naše žízeň po uznání se tiší tím,

že nás Bůh přijímá takové, jací jsme,

neboť jsme pro něj dost dobří,

Poněvadž Bůh vidí, co dokážeme a čím strádáme.

V tomto Duchu, kterého dává Ježíš, zakoušíme,

že náš život má smysl;

že naše životní cesta není určována náhodou,

Nýbrž že má směr, který nás vede k dobru,

náš život spěje k dobrému cíli,

na jehož konci nás nečeká prázdnota, nýbrž plnost života.

...

 Tento Ježíšův Duch se nás zmocňuje,

Takže jím přetékáme.

Stáváme se studnou,

v níž je ona živá voda,

která tiší žízeň všech,

kdo touží po životě,

Voda, která z pouště mění v zahradu.

...

Jsme to my, kdo z pustiny dělá zahradu.

Duchem, jehož nám dává Ježíš,

rozpoznáváme, kde jsme potřební:

Zde, v tomto sboru, v našem sousedství,

v našich rodinách a přátelstvích.

Jsme potřební u hladových a žíznících v blízku i v dáli.

...

Můžeme jim dát jíst a pít.

Můžeme jim předat cosi z Božího Ducha,

který je v nás,

Můžeme rozdávat z Ježíšova Ducha, neboť naše žízeň je utišena.

Amen.

Iz 58,11 Genesis 2,7-15        637; Sv 216 ;367; 447; 256        Ef 3,14-19

Kázání v neděli 28. května 2017 podle předlohy Güntzele Schmidta z Meiningen (Německo)