Milé sestry, milí bratři, i biblické texty mají svou historii. Což znamená, že nebyly zapsány hned na první pokus, nýbrž napřed byly delší dobu vyprávěny a postupem času dorůstaly do podoby, jakou známe z našich dnešních Biblí. U každého biblického oddílu se můžeme pustit do vykopávek podobně jako na nějakém archeologickém nalezišti. A při tom postupném prohrabávání odkryjeme rozmanité vrstvy, vrstvy vzpomínek. V Bibli jsou vrstvami rozdílné pohledy, závislé na tom, k jakým posluchačům se vyprávění právě obracelo. Vrstvy textu se liší, jak se odpovídalo na různě položené otázky. Podání se aktualizovalo, důrazy se posouvaly.

Dnes vás, sestry a bratři, chci vzít sebou na výpravu na místo biblických vykopávek. Evangelijní oddíl, který jsme právě slyšeli, líčí královskou svatbu. Vypráví se v něm o pozvání. I my jsme zváni do něj vstoupit svými přemýšlením, svou představivostí. Tedy: Ježíš sedí na stinné straně tržiště v nějakém malém městečku. Lidé, kteří mají čas, se zastavují, aby si jej poslechli. Jiní se snaží protlačit dál a jsou naštvaní na ty, kdo jim stojí v cestě. Asi jako když se u nás na náměstí při čtvrtečních trzích dají do řeči známí na tom nejužším místě a nedá se kolem nich projít.

Ženy v domácnosti, obchodníci, žebrák, nezaměstnaný, děti, pouliční muzikanti, vozíčkář, na koho si jen vzpomenete, a Ježíš promlouvá ke všem bez rozdílu. „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem.“ (2-5) 

„Ty bláho,“ poznamená náhle jeden muž s odřeným batohem, „kdyby mne někdo pozval na svatbu, hned bych tam šel. Taková slavnostní recepce s kaviárem a humrovým koktejlem, to by byla paráda…“

„Sklapni,“ zabručí soused, „a raději poslouchej dál.“

Ježíš pokračuje: „Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘“ (Lukáš 14,21)

„Vidíš, tak je to!“ ozve se opět batůžkář. „Tady má konečně někdo pro nás pochopení. U nás tě na Pražský hrad na oslavu nikdo nepozve!“

Ovšem i posluchači zaujatě pokyvují. Lidé se pošťuchují a tlačí kupředu. Ten věčný stres, že by život mohl být tak krásný, ale nikdo si na něj neudělá čas. Všechno ostatní je důležitější. Vozíčkář říká polohlasem spíše jen sám pro sebe: „Teprve až když mne nohy přestaly poslouchat, jsem si uvědomil, za jakými hloupostmi jsem dříve běhal. To nejdůležitější – život samotný – přitom uvízne kdesi na půli cesty.“ Ježíš se na něj usměje.

A teď uděláme skok v čase. Kristovo ukřižování. Vzkříšení. Velikonoce. Letnice. Svatý Duch založil první sbor. Společenství křesťanů, kristovců. Křesťanství  vzniká uprostřed židovského světa a vynořuje se zákonitá otázka: „Proč se ze všech židů nestanou křesťané?“ Každý, kdo se trošičku zajímal o náboženství, se takto ptá. Bůh se v minulosti tolik staral o svůj lid. Proroky k nim posílal, pečlivě byly zapisovány Boží příběhy s vyvoleným lidem. Často se mluvilo i o veliké radosti na sklonku věků a u Ježíše království nebeské začíná. Vkrádá se do světa. Co se za takových okolností stalo s podobenstvím? Lidé začali jinýma ušima naslouchat Ježíšovu vyprávění o muži, který zve na velikou hostinu. Nebyl onen muž král? Nebyl tedy obrazem Boha a nebyla onou hostinou myšlena svatba jeho syna? Čili zde přeci jde o Ježíše samotného a o to, jak my se k němu stavíme. Služebníci – to jsou proroci, které Bůh posílá ke svému lidu, aby jej přivolal k sobě. A tak se vyprávělo „podobenství o královské svatbě“. „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, proroky, aby přivedli pozvané, lidi z jeho lidu, na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je.“ (2-6)

„Ach ano, tak zle to dopadá,“ pomysleli si někteří, „podobenství už jasně předvídá: proroci, kteří vytušili Ježíšův příchod, byli zabiti, a křesťané, kteří se starají o židy, bývají také potupeni.“ S údivem naslouchali v prvních křesťanských společenstvích těmto slovům a nalézali v nich odpověď na své vlastní otázky. Ti lidé, kteří měli náskok ve víře, zbožní lidé znalí knih Mojžíšových i prorockých, tihle lidé nešli s nimi. Zůstali mimo. To je hořké. Tak hořké a nesrozumitelné, jako se dnes křesťanům v jižní Americe, v Asii a Africe zdá, že církve, které jim kdysi přinesly křesťanství, nyní často nejdou s nimi a zůstávají mimo, když se má vzít vážně poselství Ježíše Krista, který k sobě zval chudé a potřebné. Kde jsou ti staří, evropští křesťané? Evropa se uzavírá za hradbami blahobytu a Ježíš nachází své posluchače před zavřenými branami, před nově nataženými ploty z ostnatého drátu a na člunech uprostřed vln.

První křesťané nacházeli útěchu i určité vysvětlení, že Ježíš to všechno  ve svém podobenství již předvídal. Když pak v roce 70 našeho letopočtu Římané zničili jeruzalémský chrám i město kolem, nejeden člověk si pomyslel, že je to Boží trest pro ty, kdo se nepřihlásili k Ježíšovi. A tehdy k podobenství připojili ještě jeden další a důležitý verš: Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. (7) Tím se nám odkrývá další vrstvu vykopávek. My, dnešní čtenáři, zde váháme. Dějiny světa jsou natolik protknuty lidskými vinami a lidským selháním, že v něm už nedokážeme hladce odhalovat bezprostřední Boží působení, o Božích trestech ani nemluvě. Rozvážně, tázavě, tápavě se ohlížíme po Božích stopách v našem okolí a v naší době.

Ale vraťme se ze současnosti opět do časů, kdy vznikalo naše podobenství. První křesťanská společenství se vydala na cestu k nežidům. Nesla evangelium všem národům, nikoliv jen Izraeli. Prvokřesťanská misie, evangelizace se jeví jako velmi úspěšná, přesně jako to odráží podobenství. Král jakmile zjistí, že přednostně pozvaní hosté z lidu izraelského nereagují, nakazuje svým služebníkům: „‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.“ (8nn)

… síň se naplnila. Zde by se mohlo zdát, že podobenství i příběh šíření víry dosáhly svého konce. Stačilo pár století. Všude ve světě vznikaly křesťanské sbory. Mnoho práce čekalo na představitele sborů. Zanedlouho začalo být in – být v Kristu. Lidé si dávali jména odkazující k Bibli a k apoštolům. Bylo to tak jednoduché a nic to nestálo. Copak Ježíš nepovolal všechny kolem? Později si západní část Evropy začala říkat „křesťanský“ západ a zdůrazňoval svou vedoucí kulturu. Vedoucí jednoho sboru v prvním století Matouš je nárůstem počtu křesťanů rozladěn. „To je nesnesitelné, jak se někteří lidé chovají,“ myslí si. „Být křesťanem přece cosi znamená, musí se přeci ukázat, že Ježíš nás zcela jasně vyslal na okraje naší společnosti. Tam začíná království nebeské, tak kde se lidé spoléhají na Boha v prvé řadě a často i jedině.“

Matouš je přesvědčený, že existuje i chování, které křesťanovi nesluší a které nelze křesťansky zdůvodnit, natož obhájit. V jeho sboru, jak vidí a cítí kazatel Matouš, se nacházejí lidé, kteří zpochybňují všechno, co Ježíš říkal a dělal. Co s nimi? Matouš se ošívá při slovech „svatební síň se naplnila stolovníky“. V Matoušovi se znovu začne vřít krev. Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“ (11nn) To je snad dost jasné. Tomu snad bude jeho sbor rozumět, že takový člověk odmítající Krista do církve nepatří. Až Matouš později své sepsané evangelium o Kristu předloží sborovému staršovstvu, dodá na vysvětlenou: „Ježíš byl někdy opravdu příliš laskavý a tolerantní. Avšak do nebe nepřijde jednoduše každý! Potřebujeme rozhodné křesťanstvo.“

Nejsem si jist, sestry a bratři, zda to byl Matouš, kdo připojil onen dovětek k podobenství. Ani si nejsem jist, co takové věty můžou způsobit. Zda přispějí k tomu, abychom vážněji pečovali o křesťanský životní styl, který by odpovídal slavnostním rysům života v blízkosti Boží? Je zvláštní tahle výzva. Je zvláštní, jak naším bojácným i radostným pokukováním po lidech kolem probleskuje ona vstřícnost a pohostinnost původního Ježíšova poselství. Slyšeli jsme původní hlas Ježíšův i to, co se z jeho poselství v následujících letech stalo. Každá interpretace může být vnímána jako zúžení Ježíšova poselství. Přitom bychom ale stále měli vidět bohatství, že skrze nás lidi se tlačí do textu nějaká myšlenka pokaždé, když Bibli čteme. Tady a teď má být jasno: Na konci všech otázek je každému z nás zaslíbeno setkání s živým Bohem. Amen.

Lukáš 14,15-24                      217; Sv 14, 2; 694; 378          Ko 3;12-15

Kázání v neděli 25. června 2017. Inspirací bylo kázání, které napsal dr. Ekkehard Heise ze Stade (Německo)