Jaká jsem půda?

Když vyšel rozsévač rozsévat, dopadla jeho setba čtverým způsobem. Kristus Pán vyprávěl učedníkům podobenství z běžného života. Vždyť mnozí z nich sami mnohokrát vyšli na zorané pole a seli zrno pro příští úrodu.

A jsme u toho – zrno je zaseto a vyhlíží se úroda. Učedníci tenkrát potřebovali vysvětlit, jakpak to Ježíš s tím rozséváním myslí. K čemu se vztahuje vyprávění o zrnu v trní, na cestě, na skále a v dobré půdě. Vše je měřeno úrodou. Zda se setba uchytí a bude žít. Zda život nebyl marný. Jak to dopadne?

Ježíšovi učedníci na první poslech nepochopili. Nebylo jim dáno ihned porozumět, co Ježíš svým podobenstvím myslí. Byl to pro ně jen běžný výjev ze zemědělství. Ale později bylo k podobenství připojeno vysvětlení. Nejde v něm o žádnou polnohospodářskou nauku, jde o slovo Boží. Jde o zprávu o Božím kralování, které mezi lidmi zapouští kořeny. Nebo také nezapouští, podle toho, kam dopadne. Někde se mu daří, jinde ne.

Slyšíme podobenství o rozsévači a už se neptáme, co znamená. Nám bylo dáno mu porozumět. Víme, že je obrazem toho, jak člověk přijímá Pána Boha. Neptáme se tedy na význam podobenství, ptáme se: kdo jsem já? Jaká jsem půda?

Jsem udusaná zemina kolem cesty, odkud lze semeno snadno sebrat? Ubírá mi cosi či kdosi zájem o Boží království? Nebo jsem dokonce ten, komu jsou Boží věci přímo ukradené? Jaký jsem já?

Anebo jsem skalnatá půda, která sice dá Božímu slovu vzejít, ale nepustí je dovnitř? Zůstávám na povrchu, nepustím nikoho a nic do hloubky? Nedopřeji Božímu slovu zapustit v sobě kořeny? Jaký jsem já?

Či snad jsem země trnitá, která sice umožňuje zrnu vzrůst, ale jen takový přidušený, nanicovatý vzrůst. Zahradníci to dobře znají. Mezi plevelem či křovím se rostlinka tlačí za světlem, roste do délky, ale nemohutní, jak by měla. Nenasazuje na plod. Mám i já v sobě trnoví, které mne nutí dělat všechno možné, a Pánu Bohu nabízím jen jakési živoření v temném stínu? Jaký jsem já?

Anebo – a to by bylo pěkné říci: jsem dobrá půda. Přijímám, co říká Kristus. Ve mně roste jeho slovo, ze mne vyrůstá jeho království, nese úrodu dobrou ke sklizni.  Jsem užitečný pro druhé. Jaký jsem tedy já?

Na rozdíl od učedníků se neptáme, co podobenství znamená, nýbrž se ptáme: Jaký jsem já ve vztahu k Pánu Bohu, k jeho dílu tady ve světě? K dílu, které se nerodí z převratných zázraků, nýbrž z lidského slova. Co to se mnou dělá, když slyším o Bohu? Vyjde můj poslech naplano, nebo z něj půjde sklidit úrodu?

Ptáme se a hledáme odpovědi. Ptáme se za sebe, ptáme se i za druhé. Co vzejde ze mne? Co dobrého vzejde z mé rodiny? Co vzejde z tohoto kostela, z tohoto sboru? Slovo Boží jsme slyšeli ne jednou, nýbrž opakovaně a mnohokrát. Každou neděli je k slyšení, s čím Bůh přichází to světa. Jsou to jen semínka, zrníčka, která se někdy uchytí a jindy neuchytí. Ale přejeme si, aby se něco z dobrých Božích zákonů prosadilo také tomto čase, také v této zemi. Aby lidé žili v míru a v pokoji, aby spravedlnost potlačila bezpráví. Aby sprostota byla považována za projev slaboduchosti, nikoliv za projev důvtipu. A také si přejeme, aby pravda a láska nebyly k smíchu. Aby Pán Bůh nebyl zaprášenou postavou z minulosti, nýbrž aby se dnes a denně stával přítelem každého člověka. To přejeme sobě i druhým.  

Slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou. (18-25)

Ne, neptám se už, co která půda znamená. To nám Ježíš jednou provždy vysvětlil. Ptám se, jakou půdou jsem já? Jakou půdou jste vy, jaké půdě se podobáte, sestry a bratři? Půdě u cesty, půdě trnité, skalnaté, půdě úrodné? 

A jsme u toho – zrno je zaseto a vyhlíží se úroda. Nyní budu troufalý, velice troufalý. Stejně jako Kristus. Setba vzejde, mnohá zrna totiž dopadají na úrodnou půdu. Úroda bude hojná. Je hojná. Už nyní. Mnozí lidé totiž otevírají uši a srdce Božímu slovu. Berou je vážně, přinášejí užitek ve svých životech. Jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou. Jakou půdou jsem já a vy? No občas jsme dobrou půdou, občas se nám něco Bohu ke cti a lidem k užitku podaří. To není málo. Těch chvil, kdy posloucháme Pána Boha, není málo. Jinak bychom se v tomhle kostele nescházeli. Sestry a bratři, to my jsme tou dobrou půdou. Staráme se, aby Boží slovo u nás neskončilo, nýbrž aby působilo dál. Bylo do nás zaseto, roste a prorůstá do mezilidských vztahů na tolika různých místech.

Když lásku považujeme za hlavní měřítko v životě. Když po hádkách usilujeme o smíření. Když se štědrostí pamatujeme na potřebné. Když nespoléháme pouze na lidské schopnosti a své úmysly svěřujeme v modlitbě k Bohu. Když zpíváme plni vděčnosti za život, za naději, za radost. To je dobrá úroda při nás. Z nás. Někdy míň, někdy víc. Ale roste. Navzdory udusané nepřejícnosti, navzdory ostnům starostí, navzdory suchopáru lhostejnosti.

My umíme být dobrou půdou. Býváme dobrou půdou. Ne zřídka. Toužíme, aby slovo Boží také naším prostřednictvím působilo dál. Aby neslo užitek. V zápase s hloupostí a nenávistí jsme na rozsévačově straně, na Boží straně. A teď pozor: Sám božský Rozsévač ví, že zdaleka ne vše se mu podaří. Kristus vypráví své podobenství o čtveré zemi, aby své následovníky připravil na úspěch i na neúspěch. Ne vše, co děláte, dopadne dobře. Ani Bůh se svým slovem nemá jistotu, jaký bude výsledek. Rozsévá štědře s rizikem odmítnutí. Rozsévá štědře s nadějí, že aspoň některá zrna se uchytí. Tak je tomu i s námi, sestry a bratři. S naší snahou vnést Boží lásku a spravedlnost do tohoto světa. Vnést svými slovy i skutky Boží slovo do svého osobní světa. Ne vždy sklidíme plody. Někdy naše upřímná snaha přijde vniveč. Už sám Ježíš s tím počítal. I on narážel na nepochopení a nezájem, a přece setbu slova nevzdal.

Jaká jsem půda? Jaký bude výsledek mého úsilí? Jaká bude úroda? Co zmůžeme svými silami, co se podaří, co se nechytí? Co se z Božího slova předám svým nejbližším? Co vtělím do života? Nepřestaňte se takto ptát? Neboť i skrze tyto otázky ve vás působí Boží slova. Pusťte se do toho, zkoušejte to, nevzdávejte víru. Nám se lidské výsledky můžou jevit všelijak, ale nakonec však odpoví Bůh. Bůh štědrý, spravedlivý a milosrdný. Amen.

Dt 6,4-7           66, Sv 136; 426; 672; 419      Fp 4,4-7