Ostrý chlapík ten Jeremjáš. Neposlouchejte slova proroků! (16) Jednoznačná výzva. Přímo zákaz. Neposlouchejte slova proroků! Sestry a bratři, je pikantní opakovat si Jeremjášův výkřik právě při bohoslužbách a obzvlášť v kázání. Vždyť o co jiného se opírají naše křesťanská shromáždění, z čeho jiného vyrůstají naše kázání nežli z prorockého poselství? Kde bychom byli bez proroků – bez Mojžíše, Eliáše, Izajáše? Kde bychom byli bez prorockého prozpěvování krále Davida. Kde bychom byli bez Křtitelova hlasu volajícího na poušti? A hlavně: kde bychom byli bez evangelijního prorokování Kristova? Z Bible by nám zbyly jen desky s mapami a seznamem zkratek. Jako Boží lid žijeme z Božích příslibů. Potřebujeme slyšet prorocká slova, aby nás znovu spojila s Bohem, aby nás spojila mezi sebou navzájem, protože bez nich se rozklížíme. Rozsypeme se, rozptýlíme. Bez jednotícího Božího slova se rozpadneme na různorodé jednotlivce, které nic nespojuje – žádné poselství, žádná víra, žádná naděje. Naším pojítkem je tedy pravda, zprostředkovaná proroky.

            A do toho příkře vpadne Jeremiáš: Neposlouchejte slova proroků! Opovážlivec jeden. On podkopává samotné základy náboženství. Znevažuje úsilí počestných mužů, uznávaných odborníků na božské záležitosti. Neposlouchejte slova proroků, kteří vám prorokují, obluzují vás přeludy, ohlašují vám vidění svých srdcí, a ne to, co vyšlo z úst Hospodinových. (16) Oni svatí řečníci a bohoslovečtí vzdělanci hovoří scestně. Mluví to, co pravdou není a nemůže být. Jeremiáš je vskutku jedovatý kritik, který si nebere servítky. Klidně se pustí i do nedotknutelných kapacit. Však také mnozí současníci Jeremiáše upřímně nenáviděli. Znevažovali jej, strojili proti němu spiknutí, hladem ho trápili, pod zámkem drželi. Málokdo zkusil kvůli svým názorům tolik jako Jeremjáš. Ale nedal si pokoj. Neposlouchejte slova proroků!

            Ač sám prorok, útočí Jeremjáš na proroky. Je si moc dobře vědom, jak ošidné může být lidské mluvení. Jak doslova boha-pusté může být. Stačí málo a Pán Bůh jde stranou. Líbivá slůvka, podbízivá chvála, chlácholivé natírání skutečnosti na růžovo. Místo Boha se dostávají ke slovu osobní zájmy proroků. A proto ono zvolání Neposlouchejte slova proroků! Vždyť si přihřívají vlastní polívčičku, hledí si svých zájmů a Hospodin se jim stává pouhou zástěrkou, aby nemuseli nic měnit. Aby se nemuseli namáhat přemýšlením, aby se jim stále dobře vedlo. To pak prorocká řeč snadno pustne, snadno bohapustne.

            Ovšem pozor. Asi bychom křivdili tehdejším Jeremiášovým kolegům prorokům, kdybychom je všecky šmahem nařkli z pohodlnosti a ze sobeckosti. Jak známo, skutečnost bývá často složitější. Jakmile se vcítíme do situace dotyčných lidí, rázem naše přísnost vůči nim polevuje. Začneme tušit rozměry jejich problémů. Ukazuje se nám, proč jednají tak, jak jednají. Proč kupříkladu proroci mluví tak nanicovatě, že nemá smysl je poslouchat. Teprve s citlivým srdcem se staneme svědky obrovské bezradnosti či velikého zoufalství, jež není na první pohled vidět. Totéž platí o dávných biblických časech.

            Vypravme se v duchu o dva a půl tisíce let zpátky. Představme si judské království s Jeruzalémem uprostřed. Malá země plná velkého napětí. Hospodářství nic moc, obyvatelstvo nespokojené s vlastními předáky, nevýrazný král obklopený hordou pochlebovačů. A navíc spřízněné sousední království na severu zničili nepřátelé. (Jakpak by asi bylo nám, kdyby na Slovensko vtrhla cizí vojska a bezuzdně je plundrovala?) Obavy a strach se zmocnily obyvatel Judska. Vyrojily se děsivé otázky. Kdy přijdeme na řadu my? Jak s námi naloží krutí protivníci? Co zbude z naší země, z naší kultury, z našeho náboženství? Obavy a strach. Zmocnily se též judských proroků. Měli nahnáno jako mnozí další. Co jen strach udělá s Božími posly! Mluvili sice o Bohu, ale mluvila z nich ustrašenost. Hrůza, že všechno špatně dopadne. Obava, že dosavadní činy byly zlé a neuchrání ohroženou zemi. A tak to všechno popřeli. Místo poctivého přiznání nedostatků proroci předstírají, že o nic nejde. Že nikdo nic špatného neudělal. Že Bůh se zázračně postará o svůj lid. A to je právě ten klam, kvůli němuž Jeremjáš varuje před šalebnými proroky. Stále říkají: „Hospodin promluvil: Budete mít pokoj“, a každému, kdo chodí se zarputilým srdcem, slibují: „Nedolehne na vás nic zlého.“ (17) Jaký pokoj, jaký mír, když na hranicích stojí armáda? Jaký únik před zlem, když jsme tolik zla vyrobili? Zbyteční, ba přímo nebezpeční jsou proroci – šiřitelé sebeklamu. Sebeklamu, že není třeba se sebou něco dělat. Žádná náprava, žádné pokání. Neposlouchejte slova proroků! Povídají vám své sny, líčí vám svá přání, své toužebné vize, avšak skutečnost je jiná.

            Ale – ale můžeme se jim divit, že se oddávali snům, když realita byla tak děsná? Můžeme se na ně hněvat, že si přikrašlovali situaci, když se tolik báli? Vypravme se v duchu o pár desítek let zpátky. Představme si naši zemi za minulého režimu. Vy starší jste to prožívali na vlastní kůži, já a mí vrstevníci to známe převážně z vyprávění. Tehdejší poměry křesťanům nepřály. Církevní představitelé leckdy se strachem hleděli na svěřený Boží lid. Obávali se státních zásahů do života církve. Tomu přizpůsobili i svůj hlas. Svůj prorocký hlas. Myslím, že to byl hlavně strach, kdo směroval církev k opatrnosti. Raději nikoho nedráždit, nemodlit se za vězněné a pronásledované, raději se vyhýbat ožehavým tématům, raději se spokojit s oficiálně vykázaným prostorem. Jinak bude zle, jinak se rozvrátí křehký pokoj. Vidíte tu podobnost s judským královstvím? Podobnou bláhovost Jaký únik před zlem, když se bezpráví stalo součástí života? Jaký pokoj, když je znásilňováno svědomí? Jediná dobrá rada v takovou chvíli zní: Neposlouchejte slova proroků!

            Lze se vcítit do jejich tíživé situace. Lze chápat složitost doby, tíhu odpovědnosti, hloubku zoufalství. Lze také rozumět, že se báli a že chtěli, aby všechno běželo lépe, jinak, jak o tom snili. Nelze však přijmout, že své záměry zaštiťovali Hospodinem. Nelze přijmout, že si z Boha udělali garanta svých postojů a přesvědčovali ostatní. Pravé proroctví, čistá pravda se nerodí z taktizování a politikaření, nerodí se z odsouvání problémů ani z popírání strachu. Pravda a opravdovost jsou od Boha. Jeremjáš se ptá: Kdo byl v důvěrném společenství s Hospodinem? Kdo viděl a slyšel jeho slovo? Kdo věnoval pozornost jeho slovu a naslouchal? (18) Nezáleží na tom, o čem sníme, čeho se bojíme, ke komu mluvíme, nýbrž záleží na tom, odkud čerpáme. Kdo se s Bohem sblížil, ten se přestává bát a zastává se pravdy, třebaže se ostatním nelíbí.

            Neposlouchejte slova proroků, tvrdil Jeremjáš. Dnes by dodal: Neposlouchejte slova kazatelů a kazatelek, neposlouchejte slova farářů, seniorů, biskupů a jak jen se všichni ti velebníčci titulují. Neposlouchejte je, pokud vám Boha malují v růžových barvách. Jak čteme, ústa nacpaná slovíčkem Bůh ještě nejsou zárukou Boží slova. Skutečné proroctví obrací člověka k Bohu a připomíná mu vlas tní hříchy. Žádné zastírání a retušování problémů, žádné potlačování strachu. Se svou tísní, se svou bídou přicházíme k Bohu. Proč se přikrašlovat lhaním?

            Nežijeme ani zdaleka v tak příšerných podmínkách jako Jeremjáš, avšak totéž úskalí čeká i na dnešní proroky – totiž na kazatele a církevní hodnostáře, na křesťanské novináře a umělce, zkrátka na všechny, kdo působí veřejně. Místo nepohodlné pravdy se k hlásání podbízí přikrášlený klam. Evangelium zbavené ostnů. Boží slovo s otupenými hranami. Ochočený, neškodný Bůh, který po člověku nic nechce, jenom mu do nekonečna podsouvá věčný život. Jeden myslitel tohle bezzubé zvěstování nazval „lacinou milostí“. Boží dobrota se hlásá horem dolem, aniž by se lidem připomínaly jejich špatnosti. Kazatelé se vyhýbají nepříznivým tématům a přísnému tónu v obavách, že by odradili posluchače. Přesně, jak to dělali Jeremjášovi současníci: „Budete mít pokoj, nedolehne na vás nic zlého!“ Vidíte – zase jsme u strachu, u chlácholení, u marných nadějí.

            Neposlouchejte slova proroků, tvrdil Jeremjáš. Dnes by nejspíše dodal: Neposlouchejte slova proroků sobecké lhostejnosti, kteří vám říkají: Nic zlého vás nepotká. Jste přece lidé, kteří se obejdou bez Boha. Jste odpovědni sami sobě či nanejvýš své rodině. Hřích a vina pro vás už nejsou žádné téma. Máte právo být šťastní. Neztrácejte zbytečně síly v boji o pravdu, šetřete si je pro své soukromé blaho. Cizí problémy vás nemusí zajímat, leda ty vaše.

            Neposlouchejte slova proroků, říká Hospodin. Kdyby byli v důvěrném obecenství se mnou a hlásali má slova mému lidu, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zlých skutků. (22) Pán Bůh svým slovem všechno rychle nežehlí. Boží slova někdy pálí, zasáhnou, šlehnou. Hle, vichr Hospodinův! Vzplálo rozhořčení. Vichr víří, stáčí se na hlavy svévolníků. Hospodinův hněv se neodvrátí, dokud nevykoná a nesplní záměry jeho srdce. (19n) Boží řeč je pro nás občas palčivá, nepříjemná, káravá, poněvadž naše životy jsou občas nepříjemné a zaslouží si pokárání. Hospodin se ožehavým tématům nevyhýbá. Oznamuje nám pravdu o nás samých, o našich neschopnostech a proviněních. Opravdový Bůh, pravdivý Bůh před námi pravdu neskrývá. To je nadějné, protože tak uslyšíme nejen o svých vinách, ale i o jejich odpuštění. Amen.

Matouš 9,35-10,7       161; 350; 406, Sv 184; 685    Židům 4,12-13

Kázání v neděli 6. srpna 2017.