Jak se to vlastně stane, že člověk o sobě prohlásí: „Jsem věřící. Jsem křesťan.“? Kde začíná víra? Co se musí přihodit, co se musí změnit ve vnitřním uspořádání člověka, aby řekl: „Věřím v Boha“? Sestry a bratři, my víme zcela jistě, že víra vzniká. Jinak bychom ji neměli. Ovšem popsat přesný průběh vzniku víry není snadné.

            Jak se tedy stane, že člověk o sobě prohlásí: „Jsem věřící. Jsem křesťan.“? Zkušenosti nám praví, že u každého je tomu jinak. Neexistuje jednotný postup, recept jak víru vyrobit. Já, vy i všichni ostatní máme za sebou jinou minulost. Každý z nás se k víře dobral jiným způsobem. Je zajímavé poslouchat rozličná vyprávění, jak se kdo k víře dostal. Já osobně jako farář mám takové příběhy rád.

Někdo se narodí do aktivní křesťanské rodiny a v kostele je jako doma. O Pánu Bohu slyší od dětství a nikdy jej snad ani nenapadne, že by tomu mohlo být jinak. Zcela přirozeně, plynule vroste do víry.

A někdo jiný naopak pochází z prostředí, kde se víra v Boha nevyskytuje. Neví nic o Bibli, v kostele byl nanejvýš jako turista a církevní život pro něj leží v mlhách. Ovšem i takový člověk může přijít k víře. Oslovení, hledání, rozhodnutí, vykročení cestou evangelia. Někdo dokáže dokonce přesně říci: dne toho a toho roku onoho jsem se obrátil. Uvěřil jsem. Přijal jsem Krista. Od té doby jsem věřící. Jenže to je jenom datum. Vyčerpávající podrobnosti o tom, jak vznikala jeho víra, se ani od něj nedovíme. 

Jak už jsem řekl, u každého se rodí víra jinak. Někdo se vzepře dobře míněné křesťanské výchově, která se ne vždy dobře povede, a pak se církvi vzdálí a teprve až časem třeba nalezne oklikou cestu zpět do křesťanského společenství leckdy i do jiného, než odkud pochází. 

A další člověk zase celá léta balancuje mezí vírou a nevírou, nedokáže jednoznačně říci, zda je věřící či nikoliv. Chvíli se zdá, že ano, ale zakrátko zase spíše že ne. Vlekle se to převaluje sem a tam, ten člověk může být dokonce i církevně aktivní, ale pevný v kramflecích nebývá.  Až po dlouhé době v něm víra uzraje a on si řekne: „Proč vlastně ne? Proč bych se konečně nemohl považovat za věřícího? Vždyť se mi nic z evangelia nepříčí a svět s Bohem je lepší a nadějnější nežli svět bez Boha.“

Takových scénářů by šlo uvést celou řadu. Kolik je lidí, tolik je cest k víře. Lze vůbec najít něco, co by je všechny spojovalo? Co by bylo všem společné? Existuje nějaká jednotící položka, nějaká veličina, kterou najdeme opravdu u každého věřícího.  Jak se to vlastně stane, že člověk o sobě prohlásí: „Jsem věřící. Jsem křesťan.“?

Chceme-li rozlousknout tuto záhadu, musíme postupovat jako detektivové v kriminálních případech. Postupovat proti proudu času, objevovat souvislosti, odkrývat příčiny, až se ocitneme na samém začátku zápletky. Prostě zjistit, co bylo na počátku dění, z něhož nakonec vznikla víra. Podobně jako detektiv postupoval i evangelista Jan, když svůj evangelijní spis o víře v Krista dotáhnul, domyslel až k samotnému počátku. Co bylo na počátku víry? Ptá se a odpovídá: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. (1)

Ejhle, víra nezačíná u nás samotných. V našem rozhodnutí, v našem intelektu. Vztah mezi lidmi a Bohem, vztah mezi mnou a Bohem byl nastartován mnohem dříve, než jsem se narodil. Dokonce ještě dříve než lidé obývali zemi, Pán Bůh již počítal s tím, že v něj jednou budou lidé věřit. Chystal vesmír na víru. Již při samotném založení světa Bůh vytvářel okolnosti ke vzniku víry. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, popisuje Mojžíš stvoření světa na první stránce Bible. I řekl Bůh: Staň se… Již při tomto stvoření je přítomno Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (4) Bůh tvoří slovem. Naše víra je tedy odpovědí na Boží slovo. Bůh se dal se světem do řeči. To je počátek naší víry. Byli jsme osloveni, když jsme byli povoláni do života. Na počátku bylo slovo – to bylo na počátku u Boha. (1n) Na počátku, světa, na počátku mého života, na počátku naší víry. Praotec Abraham se stal věřícím, když slyšel Boží zaslíbení pro svou budoucnost. Příslib života pro sebe a své nejbližší: Abraham Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost, slyšeli jsme v prvním čtení. (Gn 15,6)

Věříme v Boha, poněvadž Bůh nemlčí. Promlouvá k lidem. Je to zvláštní řeč. Není prvotně slyšitelná uchem, lze ji zaslechnout nitrem. Srdcem, duchem. Jak se tedy stane, že člověk o sobě prohlásí: „Jsem věřící. Jsem křesťan.“? Inu, nějak – a to jsou ony rozmanité způsoby – nějak k němu promluví Bůh. Evangelista pokračuje: Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Přišel, aby o Božím světle vydal svědectví. (6+8) Boží mluvení se neobejde bez lidského mluvení. K tomu, co se ozývá v našich nitrech, druzí lidé dodávají potřebný výklad. Průvodní komentář. Od druhých lidí čerpáme slova, abychom pojmenovali a zachytili, co nám říká Bůh. Bližní pomáhají dát naší víře výraz: rodiče, přátelé, kazatelé a kazatelky, bratři a sestry ve sboru, významné postavy v přítomnosti a minulosti, učitelé, básníci. Pomáhají nám nalézt slova pro víru. A i my takto pomáháme druhým. Zástupně za všechny svědky je v Bibli uveden Jan. Jan Křtitel znázorňuje všechny, kteří vedou druhé ke Kristu. On ukazoval ke Kristu. Mluvil o něm, jako o Božím Slovu. O Božím hlasu. Vzpomeňte – i my jsme o něm tak před chvílí zpívali v písni „Krásná je modrá obloha“: Hlas, který přišel na zemi a zazněl na kříži. Hlas, k němuž všechno stvoření nevědouc vyhlíží. (EZ 178) Bůh mluví. A lidé mluví o Bohu. Od počátku a podnes.

Jak se tedy stane, že člověk o sobě prohlásí: „Jsem věřící. Jsem křesťan.“? Příčinou je Bůh. Ten Bůh, jenž dává život a nemlčí. Spolu s evangelistou jsme vypátrali: Na počátku bylo Slovo. To bylo na počátku u Boha. A pak přijde verš, jeden z mých nejoblíbenějších v Bibli. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo do světa. (9) Světlo, které osvěcuje každého člověka. Každý z nás má v sobě záblesk Božího světla. Každý z nás v sobě skrývá zář, která ukazuje směr pro život. Směr pro život v lásce a spravedlnosti. Bůh nám svítí. Všem. Křesťanům i nekřesťanům. Věřícím i nevěřícím, židům i muslimům. Liberálům

konzervativcům, vlažným i horlivým. Světlo, které osvěcuje každého člověka. To je počátek naší víry. U někoho už uzrála, vyloupla se, ukázala se. U někoho dosud ne. Dosud má jen podobu oné jiskry, která zatím nevzplála. Jen rozechvělý odlesk slunce na vlnách. Rozbřesk, který je ještě ukryt za obzorem. Ale to světlo má v sobě každý člověk. Od samého počátku. Tak to Bůh zařídil při stvoření. Aby každý člověk byl na něj citlivý. Aby mohl pocítit, vstřebat, vnímat Boží oslovení. Aby každý člověk dostal závdavek Boží moudrosti. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. Mám rád tenhle verš. Velmi rád. Je v něm naděje pro všechny lidi. Pro lidi v mém okolí, na nichž mi záleží a s nimiž křesťanskou víru nesdílím. Je v něm naděje pro rodiče, kteří touží, aby i jejich děti našly domov víře. A ono to pořád jaksi i přes všechno úsilí nejde. Ovšem už nyní díky Bohu mají v sobě světlo, které osvěcuje každého člověka. A totéž platí i pro vnoučata, pro partnery, pro přátele. Zde čerpám také naději pro svou kazatelskou práci – nemluvím o něčem, co by lidem bylo úplně cizí, nesrozumitelné. Snažím se mluvit o tom, co má v sobě každý z nás. O světle, o záři, kterou máme v sobě ukrytu. Snad porozumí.

Sestry a bratři, člověk o sobě prohlásí: „Jsem věřící. Jsem křesťan.“ z Božího popudu. Podnícen Božím slovem, osvícen Božím světlem nachází člověk slova pro svou víru. Stále se pokoušíme se dát výraz tomu, co nosíme v sobě jako nejhlubší pramen bezpečí. Pokoušíme se dát výraz svému vztahu k Bohu. Nejsme na světě sami. Jsme osloveni Stvořitelem, jsme povoláni do života. A na oslovení odpovídáme. Proto v církvi křtíme. Proto pořádáme konfirmace, aby se ke křtu přiznali ti, kdo byli pokřtěni jako děti.  Proto říkáme ve shromáždění společně vyznání víry. Proto se někde pěstují veřejná svědectví o víře. Stále hledáme vhodnou odpověď. Každou neděli, každý den. Říci Bohu ano. Dát jeho světlu průchod. Přitakat životu. Amen.

Ž  33,4nn        Gn 15,1-8       19; 178; 661; Zář, 479; 192    1J1,1-3

Kázání v neděli 9. července 2017.