Ono se řekne pokušení, ale co se tím slovem vlastně myslí? Jak bereme vážně prosbu v modlitbě Páně „Neuveď nás v pokušení“ a co si vlastně pod oním slovem „pokušení“ představujeme?  Sestry a bratři, když prosíme o chléb náš vezdejší, víme docela přesně, o čem je řeč. Že se mluví o základních prostředcích naší zdejší obživy. Když prosíme o odpuštění našich vin, sami umíme odpouštět, takže i odpuštění Boží se představujeme podle toho, jak my lidé odpouštíme svým viníků. Ale když se řekne pokušení – „neuveď nás v pokušení“ – jak se to vlastně dělá.

Jednu věc máme společnou s boháčem z Ježíšova podobenství. Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. (16) I nám se urodilo. Hojně. Dnes vzdáváme díky za úrodu letošního roku. Je dobře, že se urodilo nám i druhým lidem.

Vesnický hřbitov na okraji švýcarského hlavního města Bern. Sešla se na něm velká společnost. Je to tuze smutný pohřeb. Jsou pohřby, které v sobě mají zvláštní klid a upokojení; to když někdo odejde po naplněném životě. Když zemře stár a sytý dnů, jak se pěkně píše v Bibli. Smířené pohřby jako zakončení dlouhé cesty. Tenhle pohřeb k nim však nepatří. Dvaatřicet let by bylo Gustavovi v létě. Ještě před týdnem nikoho nenapadlo, že narozeniny už neoslaví. Stačilo jen pár okamžiků na nepřehledné silnici a všechno je jinak.

Sestry a bratři, jak se jmenuje Bůh? Jaké jméno je Pánu Bohu vlastní? Kdyby k nám přišel osobně samotný Bůh a dal nám do ruky svou vizitku, co bychom se na ní dočetli? Zdá se vám moje otázka přitažená za vlasy? Ano, je divné se takto ptát po Božím jménu, ale copak jsme my sami tady před chvílí v modlitbě Bohu neříkali: „Posvěť se jméno tvé“? Tedy které je to jméno, jež má být posvěceno? Jak se jmenuje Bůh? Na jednoduché otázky někdy nebývá vůbec jednoduché odpovědět.

Když Abraham kdysi dávno vyrazil ze svého rodného města Ur v Mezopotámii, měl k tomu pádné důvody. Vlastně jenom jeden důvod měl, ale o to pádnější. Abraham uslyšel hlas. Kdesi uvnitř sebe, nejhlouběji, jak jen to jde, uslyšel hlas, ucítil výzvu, povolání, naléhání, kterému nešlo odolat.  „Vyjdi!“ A vyšel. Vypravil se na cestu. Jen na základě toho, co se v něm ozvalo. Abraham však věděl, že to volání, že to pozvání je tak silné a mocné, že mu klidně může říkat Boží hlas. Bůh promlouvá. Sám Bůh jej vybídnul k cestě.  A Abraham poslechl.

Je skvělé být zde dnes s vámi. Díky za pozvání kázat. Přináším vám pozdravy ze seniorátu Orkneje a ze sboru Skotské církve ve Stromness. Orkneje jsou skupinou ostrovů na severu Skotska. Ostrovy přitahují mnoho návštevníků bohatstvím archeologických památek. Je to zajímavé místo k životu i k práci, a má dobrého ducha soudržnosti.

Jak člověk pozná Boží oslovení? Jak můžeme uslyšet Boží hlas? Jak rozpoznáme výzvu pro svůj život? Výzvu, kterou má smysl následovat a věnovat jí svůj čas. Jsme nyní v kostele a Boží slovo prostě patří ke kostelu, k církvi. Slovo, které je pro život důležité. My potřebujeme vědět, že nežijeme jenom z vlastních slov, z vlastní síly, jen s vlastních nápadů. Potřebujeme slova, která k nám a do nás pronikají z venku. Slova tvořivá, podnětná, hybná. Po takových slovech toužíme. Takovým životadárným slovům se stručně říká slovo Boží. Ale odkud se takové slovo bere?